Odpovídá Faith Cooková
Ve dnech, kdy byla Anne na vedení domácnosti a usměrňování dětí sama, naučila se z každodenních zkušeností mnoha praktickým lekcím. Stávalo se, že nevěděla kudy kam: Co dělat? Ke komu se obrátit o pomoc, když se její rodiče, Thomas a Dorothy Dudleyovi, odstěhovali.
V takových dobách samoty objevovala Anne ve svém Bohu pro sebe nejvyššího pomocníka a rychle dospívala k závěru, že jeho moudrost je nekonečně lepší než ta nejlepší pozemská rada. Bůh jako nebeský Otec dokonale věděl, jak se má jednat se svými dětmi, i když jsou svévolné a tvrdohlavé. Anne se tak při káznění vlastní rodiny z jeho trestů naučila, že i ona musí ve své přísnosti rozlišovat podle založení toho kterého dítěte.
Různé děti mají různé povahy: některé jsou jako maso, které před zkažením neuchrání nic jiného než sůl, jiné zas jako jemné ovoce, které se nejlépe uchová pomocí cukru. Moudří jsou takoví rodiče, kteří svou výchovu dokáží přizpůsobit povaze dětí.
A v podobné úvaze zase napsala:
Moudrý otec nevloží na sedmileté děcko břímě, o kterém ví, že je vhodné tak právě pro někoho dvojnásob silného. Tím méně náš nebeský Otec (který ví, jak jsme utvářeni) zatíží své slabé děti takovými útrapami, které by je zdrtily na prach, nýbrž bude břemena vkládat vyváženě podle síly.
Někdy to však vypadalo, jako by pro její problémy neexistovala jasná řešení. Simon byl daleko, nebylo jak spolu komunikovat – za takových okolností mohla snadno podlehnout úzkosti. Když zápasila se zmatenými situacemi, zjišťovala, že v noci není schopna usnout. Avšak místo aby se na posteli zmítala a převalovala, naučila se, že nejlepší reakcí je tichounce ležet a obrátit srdce k Bohu v modlitbě. Výsledek zachytila v krátké básni:
Když jiní lehnou ke spaní
a sen jim přijde vzápětí,
mně však noc spánek zahání –
co dělat? Klidně ležeti!
I hledala jsem jeho pak,
po němž se duši tesknilo –
a sklonil ke mně sluch i zrak;
volání marné nebylo.
Nasytil duši hladovou,
do láhve schoval slzy mé,
vymyl mi rány krví svou
a vyhnal strachy děsivé.
Co dám ti za to, Spáso má,
můj blízký, i když daleký?
Co žiji, sloužit chci ti já
a milovat tě navěky.
Občas se zdálo, že Anniny úzkosti přetrvávají navzdory jejímu nejlepšímu úsilí je překonat. A přece se právě v takových chvílích její pevná důvěra v Boha, na nějž spoléhala od dětství, osvědčila jako skála, která jí dodávala síly v čase nouze. Což to nebyl právě on, kdo vyslyšel její modlitbu v dobách vážné nemoci, kdo jí odpustil vzpurného ducha, když čelila hrozným okolnostem, kdo jí i přes její obavy daroval rodinu? Můžeme si ji představit, jak se hluboce zadumána prochází poblíž domova lesnatou krajinou, jejíž spletitý podrost už dávno vymýtily ohně indiánů a kde sluneční paprsky šikmo pronikaly mezi vysokými stromy. Nebo možná sedávala na třpytivém bělostném písku nedalekého břehu, pozorovala vlny v dálce a pak své rozjímání zaznamenala v podobě modlitby:
Ó, Pane, dej, ať nikdy nezapomínám na tvou dobrotivost, ani nepochybuji o tvé věrnosti vůči mně, vždyť tys můj Bůh, sám jsi to řekl, a já bych tomu neměla věřit? Tys mi přislíbil dědictví, zaslíbil jsi, že mi je dáš. Ó, nedovol nikdy, aby nade mnou satan zvítězil, nýbrž posiluj mou víru v tebe, dokud nedosáhnu cíle svých nadějí a až i spásy mé duše. Přijď, Pane Ježíši, přijď rychle.
Její mysl se obracela ke dni, kdy bude chválit Boha bez hříchu a beze strachu. Úvahy věřící ženy, která jako poutnice míří do lepší země, byly vždy v popředí Annina myšlení, takže nyní pokračuje:
Toto je však mou útěchou, že až přijdu do nebe, budu dokonale rozumět, co pro mne učinil, a pak jej budu chválit, jak náleží. Pane, kéž mám tuto naději, dej, ať se očistím, jako ty jsi čistý, a ať už nemám strach ze smrti, nýbrž ať dokonce toužím se rozplynout a být s tebou, což je ze všeho nejlepší.
Přes veškeré duchovní útěchy postrádala Anne svého chotě víc, než mohla vyjádřit slova. Při jedné příležitosti oslovuje ve vzletu básnické představivosti slunce jménem „Foibos“. Totéž slunce, které září na ni zde v Ipswichi a též na Simona, ať je kdekoli. Prosí slunko, ať mu zanese poselství od jeho osamělé choti:
Muži mne doporuč, jejž nad život mám ráda,
ukaž, jak trápí se tu vdova jeho mladá:
mou melancholii, úpění, slzí dosti,
mé nářky, touhu vzkaž i strach můj s pochybností.
Pokud mne miluje, jak může dlet tam v dáli?
Nad ten svět celičký je přec můj zájem stálý.
Rci mu: Víc řekla bych, však možné mi to není;
duch – sevřen – strohé jen zná vydat zaúpění.
Naléhá na slunce, aby si s jejím poselstvím pospíšilo a trvalo na tom, aby Simon přišel rychle domů:
Dvojnásob rychle spěj a mocí lásky práva
jej zapřísahej, ať tam nezůstává.
A jistě bylo příjemné si pomyslet, jak sám Simon překvapí svou nešťastnou manželku, až na cestičce zazní dusot kopyt, až její dlouho postrádaný manžel seskočí z koně a dá Anně polibek plný lásky.
Z knihy Anne Bradstreetová, poutnice a básnířka
autorka Fatih Cooková
S přáním Božího pokoje,
vaši Jan a Iva Suchých
V osmnácti letech opustila Anne Bradstreetová Anglii, aby v Novém světě našla svobodu vyznání.
Navzdory mnoha těžkostem se stala vůbec první americkou básnířkou, jejíž dílo bylo vydáno knižně.
