Říci, že kázání Harryho Emersona Fosdicka Mají fundamentalisté zvítězit? (1922) rozpoutalo spor mezi fundamentalisty a modernisty, není úplně přesné. Ve skutečnosti byly hranice vytyčeny již nejméně deset let předtím.
V letech 1910-1915 vyšla série dvanácti svazků nazvaná The Fundamentals, která hájila vše od narození z panny přes Kristovo božství až po inspiraci Písma proti těm, kteří se snažili podkopat nadpřirozený charakter křesťanské víry. V roce 1920 na prvním zasedání Generální konference o základech (General Conference on Fundamentals) zavedl baptistický redaktor Curtis Lee Laws termín „fundamentalista“, který označoval někoho, kdo se drží historických doktrín křesťanství. V roce 1922 se již v Americe objevil „militantně antimodernistický protestantský evangelikalismus“. Podle Fosdickova životopisce „kázání nebylo kamenem vrženým do denominačních vod, které by jinak zůstaly klidné“. V jistém smyslu Fosdick fundamentalistické hnutí nezaložil. Jen mu dal impuls.
Nová ortodoxie
Baptista Fosdick, který byl pastorem Prvního presbyteriánskéhosboru v New Yorku, nebyl první osobou v dějinách amerického evangelikalismu, která zpochybnila narození z panny, inspiraci Bible, zástupné vykoupení nebo druhý příchod Kristův. Rozhodně však byl jedním z prvních, kdo tak učinil s jistotou, že s ním většina evangelikálů bude brzy souhlasit.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Fosdick nevytvořil fundamentalistické hnutí. Jen mu dal impuls.
Pro fundamentalisty nebylo nejvíc šokujícím aspektem Fosdickova kázání pouze kacířství, ale předpoklad, že kacířství (nebo přijetí kacířství) je novou ortodoxií. „Ani na okamžik nevěřím, že fundamentalisté uspějí,“ prohlásil Fosdick triumfálně. Porážka fundamentalistů byla nevyhnutelná. Fosdick kázal ze Skutků 5,34-39 a byl si vítězstvím modernistů jistý stejně jako farizej Gamaliel Božím záměrem.
SOUVISEJÍCÍ – Baptisté stojí na křižovatce, varuje Mohler. Liberální teologie je polibek smrti
Fosdickovo pobuřující kázání brzy rozpoutalo příval reakcí fundamentalistů, kteří nyní měli protivníka natolik odvážného, že se s ním mohli setkat na veřejnosti. Ve své odpovědi Fosdickovi nazvané Má nevíra zvítězit? (Shall Unbelief Win?) (1922) byl Clarence Edwards Macartney ohromen skutečností, že na rozdíl od modernistů minulosti Fosdick „nenechává žádného čtenáře ani posluchače na nejmenších pochybách, čemu věří nebo nevěří, pokud jde o kardinální doktríny křesťanské věrouky“. Dalo by se říci, že Fosdick konečně proměnil konflikt v polemiku.
Jednotně proti liberalismu
V jistém smyslu byla kniha Zvítězí fundamentalisté? střelou zabalenou do mírového praporu. Jako výzva k toleranci v rámci presbyteriánské církve bylo Fosdickovo kázání zároveň ofenzivou zahájenou proti těm „neliberálním a netolerantním“ presbyteriánům, kteří by ho pro jeho přesvědčení (kacířské, nikoli baptistické) vyloučili ze své denominace. V důsledku toho kázání pomohlo konzervativcům udělat to, co se jim samotným nedařilo: sjednotit se.
V roce 1922 například Světové sdružení křesťanských základů (WCFA), které založil William Bell Riley, „již vykazovalo známky rozpadu“. Mezidenominační spolupráce nebyla snadná a označení „fundamentalisté“ neslo stigma i uvnitř konzervativních řad, zejména kvůli spojení s „předmileniální vládou Krista“. Jako hlavní americký popularizátor modernismu však Fosdick pro mnohé fundamentalisty ztělesňoval to nejhorší z teologického liberalismu a vyvolával jejich kolektivní opovržení.
V knize Christianity and Liberalism (1923), vydané necelý rok po tomto kázání, J. Gresham Machen tvrdil, že historické křesťanství a modernismus nejsou jen dva odstíny téže víry, ale spíše dvě zcela odlišná náboženství. Není divu, že se odvolával na Fosdickovo kázání. Předtím, než Machen citoval Fosdicka prohlásil: „Na křesťanské učení o kříži moderní liberály nikdy neunaví vylévat číše své nenávisti a pohrdání.“ V kázání se objevily i další citáty. Relativně vzato byla Machenova kritika poměrně mírná. Ve stejném měsíci jeden fundamentalista navrhl, že Fosdick byl inspirován démonem.
V současném evangelikalismu se o Fosdickově nejslavnějším kázání tradičně vypráví, že šlo o nenaplněné modernistické proroctví. Navzdory kapitulaci presbyteriánské církve (USA) před teologickým liberalismem rychlý pokles návštěvnosti v hlavních církvích na konci 20. století znamená, že Fosdickova slova zřejmě příliš nezestárla.
Když v roce 1947 Harold John Ockenga, pastor Park Street Church v Bostonu a bývalý prezident Národního sdružení evangelikálů, publikoval krátký článek s názvem Může fundamentalismus zvítězit v Americe?, byla Fosdickova otázka stejně tak obhajobou fundamentalismu jako jeho kritikou. O pětadvacet let a další světovou válku později fundamentalismus stále formoval americký život. Od rozhlasových pořadů přes politiku až po mládežnická hnutí se fundamentalisté docela dobře přizpůsobili modernímu světu. Dnes, s nástupem „neofundamentalismu“ a obnoveným zájmem o teologickou obnovu, se zdá, že fundamentalistický duch stále přebývá ve velké části evangelikalismu.
Fosdickovi příznivci
V tomto vyprávění o fundamentalistickém vítězství se však někdy ztrácejí ti, které v roce 1922 Fosdickovo kázání oslovilo. „Mají fundamentalisté zvítězit?“ mohlo být pro mnohé Američany stejně inspirativní jako pro jiné odpudivé.
SOUVISEJÍCÍ – Co je liberální teologie?
Kázání přetiskly například liberální časopisy jako Christian Century, Christian Work a The Baptist. Johnu D. Rockefellerovi mladšímu (který nakonec postavil Fosdickovi nový kostel poté, co kvůli kontroverznímu kázání rezignoval na svou funkci) se kázání líbilo natolik, že požádal svého publicistu Ivyho Leeho, aby vytiskl 130 000 výtisků a rozeslal je všem protestantským duchovním v Americe. Podle baptisty Rockefellera, Fosdickovu výzvu k tolerantní, vědecké víře museli slyšet jak evangelikálové, tak neevangelikálové. Rockefellerovi se však nelíbil sporný název, a tak navrhl jiný: Nové poznání a křesťanská víra. Vysvětlil: „Cílem šíření tohoto kázání je, aby se názory v něm vyjádřené dočkaly veřejné publicity, a ne aby vyvolávaly neshody.“
Fosdick měl na své straně další významné příznivce. Když v roce 1923 pověřilo Valné shromáždění jeho místní presbyterium v New Yorku, aby provedlo vyšetřování jeho názorů, byl Fosdickovým obhájcem John Foster Dulles, laický starší presbyteriánské církve, který se nakonec stal ministrem zahraničí za prezidenta Dwighta D. Eisenhowera. Dulles měl modernistické sklony a měl námitky proti tomu, že by generální shromáždění mohlo nutit k věrnosti doktríně. Fosdickovo volání po „intelektuálně pohostinném, otevřeném, svobodu milujícím, spravedlivém a tolerantním“ křesťanství zjevně rezonovalo u mnoha evangelikálů.
Z tohoto důvodu byl v roce 1935 sám Fosdick přesvědčen, že fundamentalisté nezvítězí. Ve svém druhém nejslavnějším kázání Církev musí překonat modernismus (1935) se Fosdick chlubil: „Bitvu, kterou jsme začali vyhrávat, jsme již z velké části vyhráli. Fundamentalismus je stále s námi, ale většinou v zapadlých vodách. Budoucnost církví, chceme-li to tak, je v rukou modernismu“.
Hra, set, zápas?
Sto let po Fosdickově kázání se američtí evangelikálové mohou jevit stejně rozpolcení jako v roce 1922. Otázky tolerance, vědy, historie a denominační identity stále vyvolávají intenzivní debaty, často na úkor jednoty církve.
Pokud totiž chtějí dnešní evangelikálové „získat“ Ameriku v nějakém smysluplném smyslu, udělají dobře, když se vyvarují stejných chyb, jakých se Harry Emerson Fosdick zřejmě dopustil v roce 1922, kdy vzdělání, vliv, časopisy, noviny, historický optimismus a pocit morální nadřazenosti sami zaměnili za Boží vůli. Proti základům víry nic z toho nezvítězilo. Bez důvěry v Kristovo narození, vykupitelskou smrt a návrat, jak je zjeveno v božsky inspirovaném Božím slově, nebylo jeho pojetí vítězství zdaleka tak vítězné, jak by mohlo zdát.
Fosdickův důraz na „závažnější záležitosti zákona“ však z nějakého důvodu vzbudil širokou pozornost. Jádrem jeho opovržení fundamentalisty nebylo jejich učení o posledních časech nebo jejich středověký pohled na vědu či dokonce jejich konzervativní teologie, ale jejich nemorálnost (alespoň tak, jak ji viděl on). Když například Fosdick v roce 1922 kritizoval premilenialisty, vysmíval se těm, „kteří sedí na místě, nic nedělají a očekávají, že svět bude stále horší a horší, dokud On nepřijde“.
Nejsilnější výtka fundamentalismu ve Fosdickově modernistickém manifestu zůstává pravděpodobně nejvýznamnější kritikou konzervativních evangelikálů i dnes: jejich etika. Ať už je tato kritika oprávněná, nebo ne, Fosdickova slova jsou i nadále výzvou pro ty, kdo se stále drží víry jednou odevzdané svatým: „Názory mohou být mylné, ale láska se nikdy nemýlí.“
Nakonec se Harry Emerson Fosdick mýlil. Nesl v sobě „pocit hanby, že by se křesťanská církev měla hádat kvůli maličkostem, když svět umírá na velké potřeby“. Pro fundamentalisty – a většinu evangelikálů – však Kristovo narození, smrt a návrat a autorita Bible nebyly „maličkosti“. Byly podstatou křesťanské víry. Fosdick měl sice pravdu, když nám všem připomínal „závažnější věci“, ale tragicky přehlédl tu nejzávažnější.
Autor: Obdiv Tyler Todd Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 25. května 2022 Foto: Wikimedia Commons – Harry Emerson Fosdick
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
