Koncem srpna jsme slyšeli smutnou zprávu o tom, že si hlavní pastor Inland Hills Church v kalifornském Chino vzal život. „Včera v noci se láska mého života, otec mých dětí a pastor naší skvělé církve naposledy nadechl a odešel za Ježíšem,“ napsala o smrti třicetiletého Andrewa Stoeckleina na Twitteru jeho manželka Kayla.
Věnujme jim naše srdce a modlitby.
Bezpochyby se najde spousta lidí, kteří budou z tohoto tragického příběhu vyvozovat poučení, já bych však ráda přinesla několik jednoduchých myšlenek.
Skutečnost, že se tato zpráva tak rychle rozšířila křesťanskými médii, o něčem vypovídá. V sekulární zaměstnáních je mnoho křesťanů, kteří dojdou do bodu, kdy se jim zdá, že vzít si vlastní život je jediným možným řešením. Ale kromě přátel a rodiny jejich odchod zbytek světa téměř nezaznamená.
Z části mě těší, že se tato zpráva dostala přes i oceán. Když se tato novina rozšíří, tvrdě to zasáhne jejich církev a komunitu a rozvíří vlny v Chino. Andrewova rodina a církev budou potřebovat každou modlitbu, kterou budeme moct nabídnout. Šířením těchto zpráv se také upozorňuje na otázku duševního zdraví duchovních, což doufám může být pro mnohé pomocí. Možná to bude budíčkem pro církve, aby se lépe staraly o své vedení.
Druhá část mého já se ale ptá, proč by mělo být víc šokující, když si vezme život pastor, než kdyby to byl kdokoliv jiný. Pastoři a kněží jsou jen lidé a mohou trpět duševními chorobami jako kdokoliv jiný, stejně jako mohou chytit chřipku, zlomit si končetinu nebo dostat rakovinu. Existuje mnoho zpráv o duchovních, kteří bojovali s úzkostí nebo depresí, a jaké překvapení – ono se to doopravdy děje.
Netuším, v jaké se Andrew nacházel situaci, vím jen, že dlouhou dobu zápasil s úzkostmi a depresemi. Vím, jaký tlak může na člověka tvořit služba na plný úvazek. Často slýchávám, že se lidé diví, proč pastor potřebuje volný den. Používají argument, který zní: „Pracuji na plný úvazek mimo církev a ve svém volném čase dobrovolničím – také na sebe nemám čas.“
A v tom je problém.
Služba vytváří výjimečný tlak, kterému mnozí nerozumí. Je to tlak duchovní, emoční, psychologický a fyzický. Může vést k vyhoření, depresi a jiným nemocem, a pokud už trpíte duševním onemocněním, může role pastora jen přidat další nátlak. Někteří to zvládnou díky plánování a lékům, jiní mají problém se s tím vypořádat a mají pocit, že o tom s nikým nemůžou mluvit, protože se bojí, že to bude vypadat jako selhání.
Ale není to selhání. Ani nedostatek víry. Mnohdy je třeba mnohem víc víry, víc důvěry a víc kuráže, abyste mohli žít jako křesťané s duševní chorobou. Žasnu nad svým nevlastním synem, který věří a miluje Boha navzdory své chronické duševní nemoci.
Ačkoliv já sama žádnými problémy s duševním zdravím netrpím, zblízka jsem se s tím ve své rodině setkala. Také jsem ale viděla mnohá obvinění, která zasáhla moje rodinné příslušníky, protože „křesťané přece depresemi netrpí“. A proto někteří mí příbuzní nevyhledali profesionální pomoc, když ji potřebovali.
Toužím vidět konec stigmatizace mentálních onemocnění těch, kteří slouží. Chci vidět naše církve jako místa, kde lidé mohou kvést bez ohledu na svou pozici a své duševní zdraví.
A malá poznámka pod čarou. Andrewova rodina bude navždy označována jako „rodina toho pastora, který si vzal život“. Při své práci v dětské službě jsem viděla, že se to stejné děje i tady ve Spojeném království. Dvě děti mi byly představeny jako děti pastora, který spáchal sebevraždu. Kromě výběru slov (výraz „spáchal“ implikuje zločin) bylo smutné, že jsem se musela ptát, jak se děti jmenují. Jejich jména měla být tou první vyřčenou věcí.
Pro tyto rodiny dostal žal další rozměr, ale stále je žalem. Stále potřebují podporu. A potřebují být známé svým jménem – ne jako „rodina pastora, který…“
Autor: Kay Morgan Gurrová Zdroj: Christian Today Foto: Instagram – Kayla a Andrew Stoecklein
