V roce 1961 publikoval římskokatolicky orientovaný britský historik a myslitel Christopher Dawson pojednání Krize západní vzdělanosti, jehož poslední kapitolu uvedl slovy: „Naše epocha je epochou Frankensteina. Hrdiny, který stvořil mechanickou nestvůru a pak zjistil, že se vymkla z jeho moci a začala ohrožovat jeho vlastní existenci.“
Dále poukázal na negativní vliv od osvícenství dominujících politicko-filosofických paradigmat a jako alternativu k nim připomněl tradiční náboženskou a filosofickou nauku, „která řeší psychický a morální konflikt odkazem na vyšší řád transcendentních pravd, hodnot a cílů, jemuž je podřízen život jednotlivce i společnosti.“ Společenský obrat podle něho může nastat jen „přeorientací kultury na duchovní cíle“, přičemž podstatnou složkou by měla být reforma vysokoškolského vzdělání v uvedeném smyslu a se zdůrazněním, že systém vzdělání, „který téměř úplně ignoruje duchovní složku lidské kultury a lidské duše, je tak nedozírným omylem, že jej nemůže vyrovnat žádný pokrok vědeckých metod nebo technik vyučování.“1 Kulturní revoluce na Západě se ovšem ve vzdělávání a univerzitním životě ubírala jinou (právě opačnou) cestou, než Dawson doporučoval – a to nehledě na jistou, částečnou i zdánlivou podobnost ideových východisek vzpoury, o které pojednávají následující řádky.
Studentská vzpoura a vznik nové levice
Na počátku šedesátých let se v Západním Německu a ve Spojených státech etablovaly (jako základny studentské vzpoury) dvě vlivné radikálně levicové organizace vysokoškolských studentů s odlišnými názvy, ale stejnou zkratkou (SDS) a stejným zaměřením inspirovaným Karlem Marxem a Lvem Trockým, Mao Ce Tungem a Che Guevarou, frankfurtskými (za všechny – Herbert Marcuse) a dalšími (za všechny – Charles Wright Mills) ideology. Byly to Socialistický svaz německého studentstva (Sozialistischer Deutscher Studentenbund) a Studenti pro demokratickou společnost (Students for a Democratic Society). V nich sdružení vysokoškoláci se zabývali aktuální politickou situací, kritizovali společenské poměry a brojili za revoluční změny – pro jejich aktivismus se vžil název „nová levice“ a později také „mimoparlamentní opozice“, stáli ideově „nalevo“ od západní socialistické (sociálně-demokratické) levice a současně se vymezovali i proti formě (marxisticko-leninského) „socialismu“ ve státech tzv. sovětského bloku.
Vývoj (ze současného „evropského“ hlediska velmi významné) studentské nové levice v Německu (Neue Linke) od rozchodu (1961) marxistického SDS se sociální demokracií (SPD) poté, co se tato veřejně zřekla Marxe, až po vystupňování studentského „výtržnického aktivismu“ (Rudi Dutschke a spol.), jakož i dalších revolučních ohnisek ve Francii, Itálii či Velké Británii je v přehledném souhrnu představen v dostupných publikacích historiků Ingrid Gilcher-Holteyové (Hnutí ´68 na Západě) a Jaroslava Pažouta (Mocným navzdory. Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století).2Podrobnosti o situaci v Německu a vlivu „frankfurtských“ lze najít v práci historika Martina Valenty (Revoluce na pořadu dne), teroristické odnože, respektive sítě německého hnutí a jejich italské paralely popsal historik Mikuláš Pešta (O ozbrojeném boji v západní Evropě. Italský a německý levicový terorismus sedmdesátých let v transnacionální perspektivě),3 o pozadí aktivit německé Frakce Rudé armády (RAF) se lze dočíst v publikaci dcery patrně nejznámější teroristky Ulrike Meinhofové – novinářky Bettiny Röhl (So macht Kommunismus Spaß. Ulrike Meinhof, Klaus Rainer Röhl und die Akte Konkret).4 Studentské hnutí na Západě včetně situace studentské nové levice (New Left) ve Spojených státech vylíčila s osobním pozitivním zaujetím také historička-socioložka Jiřina Šiklová ve dvou textech z roku 1969 (Studenti a ideologie na Západě a Stoupenci proměn).5
Ve Spojených státech se v šedesátých letech rozvíjelo revoluční radikálně levicové studentské hnutí jakožto první ze dvou hlavních větví tamní „kontrakultury“ (druhou bylo hnutí hippies, o němž bude pojednáno v dalších „kapitolách“ tohoto seriálu). Jeho hlavním reprezentantem byla v letech 1960-1969 celostátní organizace Studenti pro demokratickou společnost a prvními vůdci a ideology studenti Michiganské univerzity Alan Haber a Tom Hayden (nar. 1937 a 1939). Základna SDS byla zřízena v New Yorku, ale nejdůležitější události se odehrávaly v regionálních střediscích, respektive na jednotlivých univerzitách, zejména na Michiganské univerzitě, Kalifornské univerzitě (Berkeley, San Diego), Bostonské univerzitě, Harvardově univerzitě (Cambridge) a Kolumbijské univerzitě (New York). Zásadním impulsem a ideologickým východiskem pro činnost SDS až do jeho rozpadu v roce 1969 byl programový manifest Prohlášení z Port Huronu z roku 1962.6
Toto prohlášení, jak zdůrazňují němečtí historikové Jürgen Heideking a Christofer Mauch v kapitole „Vrchol a úpadek liberálního konsensu 1961-1968“ svých Dějin USA,7 po americké vládě „žádalo ukončení ‚studené války‘, skutečnou participační demokracii a zajištění občanských práv a svobod všech Američanů.“ Následnou situaci pak charakterizují: „Univerzitami se šířily neomarxistické a antikapitalistické teze podbízené mimo jiné spisy sociologa C. Wrighta Millse (The Power Elite, Mocenská elita, 1956) a německo-amerického filosofa Herberta Marcuse (The One-Dimensional Man, Jednorozměrný člověk, 1964). Touto optikou se USA jevily jako třídní společnost, nedostatečně krytá prvky ‚formální demokracie‘, jejíž elity se věnovaly vykořisťování a utlačování nejen doma, ale i ve světě […] Ohlas byl úctyhodný, vždyť na svém vrcholu koncem šedesátých let čítala studentská organizace SDS téměř 100 000 členů“, rostl počet mladých lidí, kteří „soucítili s chudými národy třetího světa a politickému establishmentu vlastní země vyčítali imperialismus a neokolonialismus“ sympatizujíce s komunistickými vůdci Fidelem Castrem, Mao Ce Tungem, Ernesto Che Guevarou a Ho Či Minem.
Aktivizovaní studenti průběžně kritizovali americkou domácí i zahraniční politiku a protestovali: proti diskriminaci černošského obyvatelstva (za spolupráce s radikálními černošskými skupinami), proti chudobě a proti nadbytku, proti pokračující industrializaci, proti ohrožování míru (americkým) zbrojením, proti podvýživě v rozvojových zemích, po eskalaci vietnamského konfliktu proti americké účasti v něm (za spolupráce s aktivisty hnutí hippies). Kritizovali údajně omezenou svobodu jednotlivce a jeho nemožnost „participovat“ přímo na řízení státu i údajně související apatii občanské společnosti, ale také údajné omezování studentů tím, že „nemohou ovlivňovat studijní programy a organizační předpisy na univerzitách“. Napětí vzešlé z aktivit zradikalizovaných studentů bylo nejvíce vyhroceno v roce 1964 na univerzitě v Berkeley konfliktem s policií, okupováním univerzity (studenty) a založením a činností Hnutí za svobodu projevu (vedl ho Mario Savio), a posléze ještě v roce 1968 studentskou okupační a nátlakovou stávkou na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a dalšími střety s policií.8
Podrobnější vysvětlení by zde zasluhovalo jak propojení (a souzvučné revoluční antisystémové tendence) studentského hnutí s umírněnějšími i radikálními aktivitami černošského hnutí (Studentský nenásilný koordinační výbor, Strana černý panter), tak i systematické protestní aktivity proti americké zahraniční politice a válce ve Vietnamu (mj. protest ve Washingtonu a pochod na Pentagon v roce 1967, výtržnosti při shromáždění Demokratické strany v Chicagu v roce 1968). Avšak vzhledem k celkovému zaměření textu zde pouze odkazuji na pasáže týkající se anarchistického vůdce Mezinárodní strany mladých Abbie Hoffmana v následující kapitole a charakteristiku celého procesu vřazenou do souvislostí ve druhém dílu vynikající práce českého historika Karla Durmana o studené válce Popely ještě žhavé. Dále tedy připomenu jen utopické představy studentského hnutí o svobodě projevu a výuky podle údajů německé historičky Gilcher-Holteyové, která mj. píše, že Hnutí za svobodu projevu z let 1964-1965 propojené s SDS výrazně přesahovalo dimenzi svobody projevu a zpochybňovalo i výchovné ideály a způsob vzdělávání ve své škole.
Studentští aktivisté Hnutí za svobodu projevu chtěli v rámci výuky „přemýšlet o stávající společnosti“ a kritizovali „omezování vzdělávání pouze na získávání znalostí pro budoucí zaměstnání“. Mimochodem, jejich jádro podle Gilcher-Holteyové tvořili ti, kteří vyrostli v rodinách, kde „rodiče byli postiženi protikomunistickými opatřeními McCarthyho“.9 Od jara 1965 pod vlivem událostí v Berkeley a tamního Hnutí za svobodu projevu začalo SDS propagovat koncepci „svobodné univerzity“, která by měla být utvářena na základě tzv. participační demokracie. Mezi pravidla patřila „úplná otevřenost v přístupu, který není vázán žádnými vzdělávacími patenty, otevřenost témat (studenti mohou navrhnout přednášky na jakékoli téma, které shledá většina za zajímavé) i otevřenost v přijímání vyučujících (výuku může vést téměř kdokoli).“ Podle Gilcher-Holteyové byly takovéto „univerzity“ zakládány nejprve v San Franciscu, Filadelfii a Berkeley a poté po celých Spojených státech i za jejich hranicemi.10 Nelze než poznamenat, že člověk nemusí být pedagogem, aby si představil relevanci takovéhoto vzdělávání a kompetence jeho absolventů, ostatně důsledky později (od sedmdesátých let) formovaných koncepcí německé antiautoritativní pedagogiky a antipedagogiky právě nahlížíme.
Jak bylo zdůrazněno výše, mezi idoly dílem mravně a dílem vědomostně „retardovaných“ potažmo zfanatizovaných politizujících amerických studentů (stejně jako podobně naladěných – tedy nikoli všech – evropských studentů) patřili zastánci a praktici revolučního teroru Lev Trockij, Mao Ce-tung nebo Ho Či Min, což mělo své důsledky v Evropě i ve Spojených státech. Po ideovém rozštěpení amerického SDS ve druhé polovině šedesátých let a jeho rozpuštění v roce 1969 vznikla z tvrdého jádra této vlivné celoamerické studentské organizace „dějinami“ poněkud pozapomenutá teroristická skupina Weatherman (později přejmenovaná na Weather Underground). Až do druhé poloviny let sedmdesátých prosazovala své názory protizákonnými aktivitami – mj. prosinec 1969: útok v Chicagu zápalnými láhvemi na policejní auta; květen 1970: bombový útok ve Washingtonu na ústředí národní gardy; srpen 1971: bombové útoky v San Franciscu na vězeňské úřady; září 1973: bombový útok na kanceláře latinskoamerické ITT; leden 1975: bombové útoky ve Washingtonu a Oaklandu na vládní budovy; únor 1977: bombový útok v San Franciscu na Úřad imigrační a naturalizační služby.11
Protestující americké studenty popsala ve svých pamětech výstižně česká exulantka – lékařka a spisovatelka Nonna Auská, a to z názorově právě opačné strany, než byla strana jejich a jejich inspirátorů: „Radikální buřiči šedesátých let patřili k velmi početné generaci, které se říká babyboomers. Pojmenování pochází od výrazu baby boom, totiž populační exploze, která nastala po druhé světové válce. Koncem čtyřicátých let […] prožíval Nový svět období svého největšího rozkvětu, přetrvávajícího i v dalším desetiletí […] průmysl pracoval na plné obrátky, dolar se stal nejžádanější měnou. […] Američané střední příjmové vrstvy se měli krásně. Proto se stalo módou bydlení ve vilových čtvrtích na předměstí anebo dokonce v renomovaném farmářském domě, kam bylo zavedeno ústřední topení na levný topný olej, instalováno několik koupelen a každý člen rodiny měl svůj pokoj. […] V blahobytu poválečné Ameriky se stala velká rodina dalším symbolem prosperity. Nejméně tři děti, lépe čtyři nebo dokonce pět, šest. […] Spojené státy jsou nejbohatší a technicky nejvyspělejší zemí na světě. Je v nich plno příležitostí a možností pro každého, kdo se chce přičinit […] ‚Naše děti čeká skvělá budoucnost‘… První a nejmohutnější vlny babyboomerů zalily univerzity začátkem šedesátých let. […] Kapacita starých vysokých škol nemohla zdaleka stačit nebývalému přívalu studujících. Po celé Americe vznikaly univerzity nové, přeplňovala je mládež, pro kterou deprese a válka byly jenom pojmy a která skutečnou bídu nejenže nepoznala, ale dokonce ani neviděla. To ona se tenkrát bouřila a všechno kolem sebe slepě ničila. […] Proč se nespokojení studenti nové levice nezeptali těch, kteří utekli ze zemí, kde již byla zaručena ta ‚svoboda‘, po které tak prahli? […] Kdepak, neptali se, když slyšeli, nevěřili, o pravdu jim nešlo. Hošánkové se nudili, chtělo se jim změn, chtělo se jim rebelovat, a jak se dnes říká zviditelnit se. Vyvolávali na univerzitách nesmyslné bouře, ničili hodnoty materiální, ničili a zničili americké hodnoty morální a duchovní“. 12
Napsal Jan Cholínský Autor je historik Se souhlasem převzato z Konzervativních listů Foto: Wikimedia Commons, ilustrační
Poznámky:
1 DAWSON, Christopher: Krize západní vzdělanosti. Se zvláštními programy pro studium křesťanské kultury od Johna J. Mulloye a Johna P. Gleasona. SPN, Praha 1991, s. 124-132.
2 Nehledě na interpretační pozice autorů přínosné práce: PAŽOUT, Jaroslav: Mocným navzdory: studentské hnutí v šedesátých letech 20. století. Prostor, Praha 2008; GILCHER-HOLTEYOVÁ, Ingrid: Hnutí ´68 na Západě. Studentské bouře v USA a západní Evropě. Vyšehrad, Praha 2004.
3 Nehledě na interpretační pozice autorů přínosné práce: VALENTA, Martin: Revoluce na pořadu dne: kritická teorie Frankfurtské školy a její recepce v německém protestním levicovém hnutí šedesátých let dvacátého století, Frakci Rudé armády a německé strany Zelených: diskursivní analýza. Matfyzpress – Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2011; PEŠTA, Mikuláš: O ozbrojeném boji v západní Evropě: italský a německý levicový terorismus sedmdesátých let v transnacionální perspektivě. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2018.
4 RÖHL, Bettina: So macht Kommunismus Spaß. Ulrike Meinhof, Klaus Rainer Röhl und die Akte Konkret. Europäische Verlagsanstalt, Hamburg 2006 (v polštině vyšlo pod názvem Zabawa w komunizm.)
5 Viz ŠIKLOVÁ, Jiřina: Stoupenci proměn. Studie o studentském protestním hnutí 60. let. Kalich, Praha 2012; KUBÍČKOVÁ, Miluše – ŠIKLOVÁ, Jiřina (eds.): Studenti a ideologie na Západě: dokumenty. Horizont, Praha 1969.
6 Část Prohlášení z Port Huronu jbyla v češtině publikována v práci KUBÍČKOVÁ, Miluše – ŠIKLOVÁ, Jiřina (eds.): Studenti a ideologie na Západě: dokumenty.
7 HEIDEKING, Jürgen Heideking – MAUCH, Christof: Dějiny USA. Grada, Praha 2012, s. 327.
8 Chronologický výčet činnosti SDS viz GILCHER-HOLTEYOVÁ, Ingrid: Hnutí ´68 na Západě.
9 DURMAN, Karel: Popely ještě žhavé: velká politika 1938-1991. [Díl II., Konce dobrodružství 1964-1991]. Karolinum, Praha 2009. Podkapitola nazvaná „Čas nedospělých“ (s. 12-13) začíná: „‚Černý hněv‘ byl destruktivní i sebedestruktivní, nicméně po dlouhých desetiletích bílých křivd a zločinů pochopitelný. Pro chování nedospělých bílých, vyrostlých v blahobytu, bylo těžké hledat alibi.“
10 GILCHER-HOLTEYOVÁ, Ingrid: Hnutí ´68 na Západě, s. 29-30, 33-34.
11 K historii této skupiny, chronologii jejích akcí a jednotlivým členům viz publikace jednoho z nich – JACOBS, Ron: Weather Underground. Kontingent, Praha 2010 (citace – s. 103-107).
12 AUSKÁ, Nonna: Český lékař v Americe – II. díl, Dita, Praha 1996.
