John Piper: Ráno, kdy jsem slyšel Boží hlas

Podělím se s vámi o tu nejúžasnější zkušenost, která se mi přihodila 19. března brzy ráno, bylo něco po šesté. Bůh ke mně promluvil. Není pochyb, že to byl Bůh. Slyšel jsem ta slova ve své hlavě tak zřetelně, jako když si vybavíte rozhovor s nějakým člověkem. Byla pronesena anglicky a zněla naprosto skutečně. Nemám ani stín pochybnosti, že Bůh dodnes mluví.

Z nějakého důvodu jsem nemohl usnout. Nacházel jsem se tou dobou v Shalom House v oblasti severní Minnesoty, kde se konal pobyt pro manželské páry. Bylo asi půl šesté ráno. Ležel jsem a přemýšlel, jestli mám vstát, nebo čekat a pokusit se znovu usnout. Bůh mě však ze svého milosrdenství vytáhl z postele. Byla ještě tma, ale po chvíli se mi podařilo najít oblečení. Oblékl jsem se, vzal si svůj kufřík a potichu jsem vyklouzl z místnosti, abych nevzbudil Noël. Dole ve společenské místnosti vládlo naprosté ticho. Zřejmě ještě nikdo nebyl vzhůru. Posadil jsem se tedy na pohovku, abych se modlil. 

„Pojďte a uvidíte“

Zrovna když jsem se modlil a rozjímal, přišlo to. Bůh mi řekl: „Pojď a pohleď na mé skutky.“  Neměl jsem nejmenší pochybnost, že to byla Boží slova. Právě nyní a na tomto místě, v jednadvacátém století roku 2007, ke mně Bůh skutečně ve své svrchované moci promluvil. Zpozorněl jsem, abych všemu porozuměl. Byla to skutečně příjemná chvíle. Ztratil jsem ponětí o čase. Bůh byl nablízku. Věnoval mi svou pozornost. Chtěl mi něco sdělit. Když je Bůh nablízku, spěch jde stranou. Čas se náhle zpomalí. 

Zajímalo mě, co myslel oním „Pojď a pohleď“. Copak mě vezme někam pryč, tak jako Pavla do nebe, abych viděl věci, o kterých není dovoleno mluvit (2. Korintským 12,3-4)? Znamenalo slovo „pohleď“, že se mi naskytne příležitost vidět nějaký úžasný Boží skutek, který nikdo předtím neviděl? Už nevím, kolik času uběhlo mezi prvními Božími slovy „pojď a pohleď“ a těmi, která následovala. Na tom nezáleží. Byl jsem pohlcen jeho láskyplnou osobní komunikací. Bůh vesmíru ke mně mluvil.

Dále mi řekl, jak nejzřetelněji to jen šlo: „Vzbuzuji úctu svým jednáním vůči dětem člověka.“ Mé srdce poskočilo radostí: „Ano, Pane! Jsi úctyhodný ve všech svých skutcích. A ano, vůči všem lidem, ať si to uvědomují, nebo ne. Jistě! Co dalšího mi ještě ukážeš?“

Přišla další slova. Byla stejně zřetelná jako ta předchozí, ale nyní byla ještě konkrétnější: „Moře jsem proměnil v souš, řeku přešli suchou nohou. Tehdy se ve mně radovali ti, kterým navěky vládnu svou udatností.“ Vtom jsem si uvědomil, že mě Bůh odkazuje na události, které se odehrály před několika tisíci lety, kdy vysušil Rudé moře a řeku Jordán. Jeho slovo mě přeneslo zpět do historie, abych viděl tyto úžasné činy. To měl na mysli, když řekl: „Pojď a pohleď.“ Svými slovy obracel mou pozornost na tyto dva velkolepé činy, jež vykonal před očima dětí člověka. Toto bylo ono „jednání vzbuzující úctu“, o němž hovořil. Sám Bůh vykládal své mocné činy. Kvůli mně. Dělal to skrze slova, která mi rezonovala v hlavě.

Svatá chvíle

Pohltil mě úžas spolu s úctou. Sestoupil na mě až hmatatelný pokoj. Jednalo se o svatou chvíli na posvěceném odlehlém místě v severní Minnesotě. Všemohoucí Bůh sestoupil a dával mi pokoj, porozumění a ochotu slyšet jeho hlas. Zatímco jsem žasl nad jeho mocí vysušit moře a řeku, promluvil znovu: „Svým zrakem sleduji národy, vzpurníci ať se nepozdvihují!“

Bylo to dechberoucí. Byla to velice vážná slova. Šlo skoro o napomenutí. Nebo alespoň varování. Mohl by mě uchopit za límec košile, jednou rukou zvednout ze země a říct s přísností a zároveň láskou: „Nikdy, nikdy, nikdy se nepozdvihuj. Nikdy se proti mně nevzpouzej.“  

Seděl jsem a hleděl do prázdna. Má mysl byla plná Boží slávy, která se rozpíná po celé zemi. „Svým zrakem sleduji národy.“ Nejen, že to řekl. To je samo o sobě skutečně ohromující. Ale řekl to mně. Slova samotného Boha zněla v mé hlavě tak reálně, jako jsou právě nyní v mé hlavě, když je píšu. Byla slyšet tak zřetelně, jako kdybych si nyní vzpomněl na slova své manželky: „Až budeš mít všechno hotové, přijď dolů na večeři.“ Vím, že pochází z úst mé manželky. A stejně tak vím, že ke mně mluvil sám Bůh.

Stále mluví

Zamyslete se. Žasněte. Bůh, který svým zrakem sleduje národy – podobně jako někteří lidé dohlíží na dobytek, burzovní trh, nebo staveniště – tentýž Bůh v jednadvacátém století stále promlouvá. Slyšel jsem jeho slova. Mluvil ke mně osobně.

Co to ve mně způsobilo? Tato slova mě naplnila svěží jistotou o Boží přítomnosti. Upevnila mě v tom, že jednal jak v historii, tak i dnes. Posilnila mou víru, že je se mnou, že se o mě stará a využívá svou moc nad celým světem k tomu, aby na mě dohlížel. Proč by jinak ke mně přišel a oznámil mi tyto věci?

Posílilo to mou lásku k Bibli jakožto Božímu slovu, protože právě jejím prostřednictvím jsem slyšel tato božská slova a díky ní něco podobného prožívám skoro každý den. Sám Bůh vesmíru promlouvá k mé mysli na každé její stránce – a promlouvá i k té vaší. Slyšíme jeho skutečná slova. Bůh učinil mnoho svých divů a úmyslů; nikdo se s ním nemůže měřit. Chci je oznamovat a hovořit o nich — je jich víc, než se dá vypovědět (Žalm 40,6).

A nejlepší na tom je, že jsou tato slova dostupná všem. Pokud byste rádi slyšeli stejná slova, která jsem slyšel na gauči v severní Minnesotě, přečtěte si Žalm 66,5–7. V této pasáži jsem je slyšel. Jak vzácná je Bible! Je slovem samotného Boha. Bůh skrze ní promlouvá i v jednadvacátém století. Je Božím hlasem. Tímto hlasem promlouvá zcela pravdivě a osobně. Tímto hlasem nám odkrývá svou vše převyšující nádheru. Tento hlas zjevuje nejhlubší tajemství našeho srdce. Žádný jiný hlas na světě nás nemůže tak hluboce zasáhnout, ani nás nemůže tak mocně pozvednout jako ten, který slyšíme skrze Bibli.

Je to zázrak, že Bůh dnes stále mluví skrze Bibli. Promlouvá naléhavě, něžně, zřetelně a ve své slávě, probouzí v nás pevnější naději a jistotu, působí svou proměňující mocí a vede nás k oné úžasné pravdě, jejímž předmětem je vyvýšený Kristus. Žádný jiný hlas mimo Bibli nemůže lidská duše slyšet tak zřetelně. 

Nemístná senzace

Z toho důvodu považuji článek s názvem Můj rozhovor s Bohem, jenž vyšel v časopise Christianity Today, za opravdu smutný. Napsal ho anonymní profesor „slavné křesťanské univerzity“. Líčí v něm, jak slyšel mluvit Boha. Bůh mu řekl, že veškerý výdělek ze své nově vydané knihy musí dát na školné jednomu nuznému studentovi.

Na tomto článku mě nemrzí to, že by nebyl pravdivý, nebo nepopisoval skutečné události. Mrzí mě, jakým dojmem působí, totiž že mimobiblická komunikace s Bohem je ta nejúžasnější, ta, která nejvíce posiluje víru. O předivné komunikaci živého Boha, který osobním a mocným způsobem zasahuje vnímavé srdce skrze Bibli, se přitom mlčí.

Jsem přesvědčen, že onen profesor teologie to tak nemyslel, ale vyznívají tak jeho slova: „Celé roky jsem učil, že Bůh stále promlouvá, ale nemohl jsem to dosvědčit svou osobní zkušeností. Nyní to dělám zcela anonymně, a to z důvodů, které jsou, jak věřím, zřejmé“ (vlastní zvýraznění). Zjevně to neměl v úmyslu, ale jeho slova vyznívají následovně: pouze tehdy, slyší-li člověk mimobiblický hlas říkat: „Peníze nepatří tobě“, může svědčit o osobním kontaktu s Bohem. Určitě nechtěl snížit Boží hlas promlouvající skrze Bibli, kterým Bůh až doposud každodenně a ochotně promlouvá ve své moci, pravdě, moudrosti a slávě k naší radosti, naději, úžasu, a to tisíckrát přesvědčivěji než cokoliv, co můžeme slyšet mimo Bibli.  

Mrzí mě, co tento článek komunikuje. V dnešní době je důležité, aby lidé osobním a proměňujícím způsobem zakoušeli živou Boží přítomnost skrze slyšení jeho slova v Písmu. Pokud pokládáme slova, která slyšíme mimo Písmo, za mocnější a působivější než slova inspirovaná Bohem, pak je něco zásadně v nepořádku.

Zvolejme se žalmistou: „Nakloň mé srdce ke svým svědectvím“ (Žalm 119,36). „Otevři mi oči, abych viděl divy tvého zákona“ (Žalm 119,18). Dej nám osvícené oči srdce, abychom věděli, jaká je naděje v tvém povolání a abychom poznali Kristovu lásku, která převyšuje poznání, a tak byli naplněni do vší plností Boží (Efeským 1,18; 3.19).

Text byl zveřejněn na blog.didasko.cz Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s DesiringGod.