Dnešní otázka pochází od posluchače z Brazílie. Píše: „Dobrý den, pastore Johne. Už nějakou dobu si lámu hlavu nad následující otázkou: Přikazuje nám Bůh, abychom ho chválili, protože ho to oslavuje, nebo proto, abychom byli šťastní? Přikazuje nám, abychom ho uctívali, kvůli sobě, nebo pro naše dobro? Nebo platí obojí? Můžete mi to, prosím, objasnit?“
Pokusím se o to. Koneckonců se o to snažím zhruba padesát let. Věřím, že odpověď na tuto otázku je jednou z nejlepších zvěstí na celém světě. Alespoň pro mě bylo pochopení vztahu mezi Božím přikázáním ho chválit a mým osobním štěstím jedním z nejdůležitějších objevů v životě. Proto doufám, že se mi to podaří trochu objasnit.
Sláva v popředí
Myslím, že když jsem opustil domov, žádný biblický text mi rodiče necitovali a nepsali častěji než 1. Korintským 10,31: „Ať tedy jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte, všechno čiňte k Boží slávě.“ Toto přikázání se mi záhy vpilo pod kůži a jsem za to vděčný. Bylo to úžasné. Ať jste mladí, nebo staří, mít krátké, výstižné shrnutí smyslu lidské existence je dar. Vědět, proč existujete, vědět, proč jste na této planetě, a dokonce vědět, proč vůbec něco existuje, je dar, skutečná výsada.
SOUVISEJÍCÍ – John Piper / Proč mě Bůh stvořil jako neatraktivní?
Po čase se ukázalo, že oslavit Boha ve všem, co dělám, není pouhá povinnost, ale způsob, jakým jedná i sám Bůh. Všechno, co Bůh dělá, dělá ke své slávě.
Bůh předurčuje ke své slávě (Efezským 1,5–6)
Bůh tvoří ke své slávě (Izajáš 43,6–7; Žalm 19,2)
Bůh řídí dějiny ke své slávě (Římanům 11,33–36)
Bůh poslal Ježíše, aby žil a umíral k Boží slávě (Jan 12,27–28; Filipským 2,9–11)
Bůh posvěcuje církev ke své slávě (Filipským 1,9–11)
Ježíš přijde, aby byl oslaven ve svých svatých a aby se stal předmětem obdivu ve všech těch, kdo uvěřili (2. Tesalonickým 1,10)
V celé Bibli vidíme, jak Bůh oslavuje sám sebe. Co dělá, dělá proto, aby byla zjevena skutečná Boží krása, sláva, velikost, moudrost, spravedlnost, dobrota, láska a milost. A tak se z povinnosti, s níž jsem vyrůstal, stal plnohodnotný pohled na celý vesmír. Věřím, že právě o tom pojednává 1. Korintským 10,31, protože text za textem ukazuje na konečný cíl všech věcí – Božím záměrem je oslavit Boha.
SOUVISEJÍCÍ – John Piper / Co znamená „přebývat v úkrytu Nejvyššího“?
Všechno k jeho chvále
Pamatuji si, jak jsem si poprvé všiml (myslím, že to bylo v roce 1976), že všechny tři verše, Efezským 1,6.12.14 obsahují spojení „ke chvále slávy“ a „k chvále jeho slávy“, jako by se Pavel snažil říct: „Pokud jste to nepochopili napoprvé ani napodruhé, pochopili jste to alespoň napotřetí?“ Bůh dělá vše – a to platí především o záchraně – ke chvále své slávy.
Takže není pochyb, jak odpovědět na první část posluchačovy otázky. Přikazuje nám Bůh, abychom ho chválili, protože ho to oslavuje? Ano. Byli jsme předurčeni, vyvoleni, adoptováni a vykoupeni ke chvále slávy Boží milosti (Efezským 1,6). Bůh plánuje, abychom ho chválili, tvoří, abychom ho chválili, řídí svět, abychom ho chválili, zachraňuje skrze Ježíšovu smrt, aby byl chválen. A tato chvála je v konečném důsledku chválou slávy Boží milosti.
Boží zaměření na sebe samotného ve stvoření, vykoupení, spasení a vůbec v celých dějinách ve mně probouzelo nejistotu ohledně vztahu mého štěstí a Božího záměru. Má nejistota se ještě prohlubovala, když jsem slyšel kazatele, jak například při výzvě k misijní činnosti říkají: „Hledejte Boží vůli, ne svou. Snažte se těšit Boha, ne sebe.“ Věděl jsem, že v Bibli jsou texty, které o těchto věcech mluví. Ale přemýšlel jsem: „Když budu poslouchat Boha, znamená to, že vždycky budu jednat proti své vůli a svému potěšení?“ Připadalo mi to beznadějné – jako by člověk měl růst v poslušnosti, ale přitom být odsouzen k neštěstí po zbytek života, nebo dokonce na celou věčnost.
Dovršení radosti
Pak přišel velký objev. Přišel vlastně z několika stran, ale nejpřesvědčivěji tento objev vyjadřuje kniha Úvahy nad žalmy od C. S. Lewise. Nejenže mě vyvedla z omylu a zmatku, ale také mi poskytla odpověď. Rád bych vám přečetl, co jsem tehdy slyšel. Přečtu tedy několik odstavců. Nezapomeňte, že Lewis se zde zabývá tím, že některé části Bible, zejména Žalmy, ve kterých Bůh přikazuje, abychom ho chválili, mu připomínaly starou ženu, která chce komplimenty, a to mu vadilo. Napsal proto následující slova, která změnila můj život:
Avšak ta nejzjevnější skutečnost týkající se chvály – ať již Boha, nebo čehokoliv – mi zvláštním způsobem unikla. Chápal jsem ji jako kompliment, souhlas nebo prokázání cti. Nenapadlo mne, že všechno potěšení spontánně vrcholí chválou, pokud někdo úmyslně nevyvolá ostýchavost nebo obavu, že budeme ostatní nudit, aby naši radost a chválu zarazil. Všude ve světě se ozývá chvála – milenci obdivují své milenky, čtenáři chválí svého oblíbeného básníka, turisté obdivují krajinu, hráči chválí svou oblíbenou hru – svět zvučí chválou počasí, různých druhů vína, jídel, herců, motorů, koní, vysokých škol, zemí, historických osobností, dětí, květin, hor, vzácných známek, ojedinělých druhů brouků, někdy dokonce i politiků nebo učenců.
Myslím, že se u toho smál.
Rovněž jsem si nepovšiml, že právě tak jako lidé spontánně chválí to, co jim připadá hodnotné, nás spontánně nutí k tomu, abychom se připojili k jejich chvále: „Ta je krásná, viď? Že to bylo úžasné, viďte? Viďte, že vám to také připadá skvělé?” Když žalmisté každému říkají, že mají chválit Boha, dělají to, co všichni lidé, když mluví o tom, k čemu mají citový vztah. Celá moje všeobecná potíž, kterou jsem měl, když jsem hovořil o chvále Boha, spočívala v tom, že jsem lidem absurdně upíral ve vztahu k nejvyšší Hodnotě to, co rádi činíme a co ani nemůžeme nečinit, máme-li na mysli i vše ostatní, k čemu máme obdiv.
A nyní se dostáváme k jádru věci:
Myslím si, že rádi chválíme to, co nás těší, protože chvála nejenom vyjadřuje, ale rovněž dovršuje potěšení, je to jeho vyjádřený vrchol. Milenci si neříkají vzájemně, jak jsou krásní, proto, že si chtějí skládat poklony; jejich radostje nedokonalá, pokud není vyjádřena.[1]
Vztah slávy a radosti
Chápete, k čemu jsem dospěl? Pokaždé, když mi Bůh přikázal, abych ho chválil pro jeho slávu, přikazoval mi, abych v něm dovršil své potěšení. Moje potěšení z Boha není úplné, dokud nepřekypuji chválou. Moje chvála neoslavuje Boha, pokud neplyne z potěšení v něm. Bůh není egomaniak, když mi přikazuje, abych ho chválil. Jedná v lásce, protože má chvála je vrcholem mého potěšení v něm. To byl skutečný objev!
Odpověď na otázku je tedy následující: Neměli bychom vybírat mezi chválou Boha k jeho slávě a chválou Boha jako projevem našeho potěšení v něm. Neměli bychom mezi nimi volit, ani je od sebe oddělovat. Ani po padesáti letech, co o tom přemýšlím, mě nenapadá lepší způsob, jak to vyjádřit, než že Bůh je v nás nejvíce oslaven, když v něm nalézáme své největší potěšení. Pokud budeme volit mezi oslavováním Boha a naší radostí v něm, ani jedno se nám nepodaří. Velkým objevem je skutečnost, že Bůh tyto dva aspekty ve svých dětech navždy spojil dohromady.
[1] C. S. Lewis, Úvahy nad žalmy (Návrat domů, 1999), s. 81–82.
Tento podcast vznikl ve spolupráci s Desiring God.
Zdroj: blog.didasko.cz Datum: 21. října 2022 Foto: CC Search . John Piper
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
