Lukáš 15:11-24 „Řekl: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil majetek. Po nemnoha dnech mladší syn všechno sebral, odešel do daleké krajiny a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když všechno utratil, nastal v té krajině veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a přichytil se jednoho občana té krajiny, a ten ho poslal na svá pole pást vepře. A toužil se nasytit lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu přišel k sobě a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já zde hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou. Nejsem již hoden nazývat se tvým synem. Učiň mne jedním ze svých nádeníků.‘ I vstal a přišel ke svému otci. Když byl ještě daleko, jeho otec ho uviděl a byl hluboce pohnut; i běžel, padl mu kolem krku a zlíbal ho. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou. Nejsem již hoden nazývat se tvým synem. Učiň mne jedním ze svých nádeníků.‘ Otec však řekl svým otrokům: ‚Přineste rychle to nejlepší roucho a oblečte ho, a dejte mu na ruku prsten a na nohy sandály. Přiveďte tučné tele, zabijte je, jezme a radujme se, protože tento můj syn byl mrtvý, a zase ožil, ztratil se, a byl nalezen.‘ A začali se radovat.“
Který s těchto dvou synů udělal větší chyby? Ten mladší, nebo ten starší? A jaké jsou rozdíly mezi těmito dvěma syny? Při povrchním pohledu bychom řekli, že ten starší byl dlouho bezproblémový, poslušný, odpovědný, spolehlivý, věrně vykonával práci v otcově domě. Ale hluboko pod tímto povrchem v něm vřela nespokojenost, byl plný výčitek a žárlivé závisti. Zatímco mladší syn svou nespokojenost a touhu po nezávislosti nijak neskrýval a nepotlačoval. Byl to vpodstatě nevděčný fracek, který si nevážil toho, že se smí podílet na vzkvétání rodinné farmy.
Skutečný rozdíl mezi nimi však spočíval v tom, že jeden mněl odvahu nahlédnou do svého vlastního srdce a druhý ne. Jeden nakonec vytěžil ze svých chyb požehnání, kdežto druhý ne.
Každý z nás si jistě někdy kladl otázku: „Proč mi Bůh dovolil udělat v životě některé tak zásadní chyby? Přece musel vědět, kam mě to zavede. Musel vědět jak skončím a přesto mě to nechal udělat. Možná patříte mezi ty, kteří nikdy žádnou zásadní životní chybu, s jejímiž následky jste se pak museli léta vyrovnávat, neudělali. A možná udělali, jen to nevíte. Nebo to víte, ale nepřipouštíte si to.
Já se přiznám bez mučení, že jsem několik takových chyb udělal. Nedá se to vrátit. Kdyby se dalo, určitě bych dnes jednal jinak. Člověka tyto chyby nikdy nepřestanou mrzet. Přestože jsem přijal odpuštění, lítost zůstává. Je jen jediná věc, která tyto chyby může změnit v požehnání a to je, když jsme schopni a ochotni se z nich poučit. Ale když říkám „poučit“ nemyslím tím: „tak tohle už nikdy neudělám.“ Vsadím se s kýmkoli, že stejnou chybu v bleděmodrém udělá znovu. Skutečné poučení přichází až po skutečném pokání. A pokání neříká: „tohle už nikdy neudělám,“ nýbrž: „musím se stát jiným člověkem.“ Kající člověk pátrá v sobě po příčině svého pádu, sebelítostivý naopak naříká nad důsledky hříchu a hledá viníka kolem sebe. Abychom měli užitek z jinak neužitečných a mnohdy i ostudných věcí, jako jsou naše životní chyby, musíme mít odvahu nahlédnout do vlastního nitra.
Autor: Jirka Dohnal
Foto: Pexels
