Necelý týden a všechno je jinak. Zapomínám, nebo nestíhám odepisovat a občas nezvednu telefon (ne schválně). Hezké a upravené nehty se díky neustálému čvachtání ve vodě ulámaly, zapomínám se odlíčit i nasnídat a tričko jsem dnes měla na procházce naruby.

Nikdo mě neupozornil. Peru, věším prádlo, převlíkám a zase peru. Odpovídám na strašné množství otázek, z nichž mnohým nerozumím, protože děti mluvit neumí. Zato se naučily říkat NEPROVOKUJ a AŤ MĚ NECHÁ NA POKOJI:Vědí, co je pipinka, ale že pejsek štěká, kočička mňouká a kráva bučí, nevěděly. Zřejmě neochutnaly vajíčko, mandarinku, hroznové víno, čočku ani kaši, zato párek a salám ano. Vědí jak zaujmout pozornost – Bolí mě hlava, bolí mě zuby, chci čůrat. (nic z toho není pravda).

Co okolí? Na pískovišti se jeden úzkostlivý tatínek obával mých svěřených dětí, aby ho snad neušpinily jen pouhou existencí. Kolemjdoucí pejskařka omlouvala svého ratlíka, že štěká na všechno, co je černé (tím myslela Julka). Máme i hodné sousedy. Jedni nám půjčili hračky, druzí se nabídli, že příští neděli nechají upéct dort na jejich narozeniny.

Podle některých jsme se museli osvědčit, když nám svěřili dvojčata a jiní se nechali slyšet, že toto už je moc. Geny jsou geny.

V tom všem čtu titulky, jako že lepší jsou ústavy než Pane Bože jen aby děti nebyly v přechodné péči pěstounů, protože ti to všechno dělají pro peníze. Máme děti necelý týden a 10 000 je pryč. Neměly boty, věci na sebe, kartáček na zuby, pyžamo, jedinou hračku, kočár atd…většina věcí je z druhé ruky. Každý večer po přečtení pohádky se za děti modlím a brečím. Bůh je mi svědkem, že to tak je. Mám ráda černou a bílou, ale nemám ráda černobílé myšlení.

Zdroj: Blog Giny Čunkové

Foto: Pixabay