Mnozí jste to asi zažili podobně jako já. Před více než dvěma lety začala na Východě válka, jakoby z ničeho nic. A najednou tu byli. Mámy s dětmi a svými rodiči. Bydleli tamhle na internátě, tu v rekreační chatě, ztracení, s pár igelitovými taškami. A hodně nás potřebovali. Začali jsme se jim v církvi věnovat…
U nás se základní platformou pomoci stal ukrajinský klub, kde jsme jednou týdně s Ukrajinkami seděli, povídali si u čaje a buchet, radili jsme jim a domlouvali další praktickou pomoc. Ten ďéduška potřebuje vzít na vyšetření a překládat doktora, tamta holčička potřebuje sehnat skripki (housle), tamté mamince je potřeba pomoci přihlásit děti do ZUŠky, s jinou mámou je potřeba zajít na pohovor kvůli práci, doprovodit všechny na úřad práce… A někdy bylo potřeba s horkým hrnkem v ruce jen poslouchat a být s „našimi holkami“, když vyprávěly o svých traumatech z náhlého útěku, ztráty budoucnosti a naděje.
Asi po roce „holky“ zjistily, že mám narozeniny, na jedno setkání ukrajinského klubu upekly dort a zahrnuly mne množstvím levné čokolády a sušenek. Jsem rozený a vychovaný introvert. Pán mne jemně ponouká k tomu, že bych se mu víc hodil jako extrovert, a i když jsme už spolu určité pokroky tímto směrem udělali, v podobných situacích se stále cítím nesvůj a trapně. Díval jsem se kolem našeho velkého sborového stolu přes tu hromadu sacharidů a tuků na jejich buclaté tváře a trošku zvlhlé oči a slyšel jsem: „Ďákujem, ďákujem, Óndra, ďákujem.“
Už nějakou dobu jsem tu myšlenku intenzivně prožíval, zvláště když jsem jim nosil na stůl kofe s malačkóm, čórnyj čaj, zielónyj… a teď to ze mě vyhrklo. Ze slovanského esperanta překládám volně do češtiny: „To já vám děkuji. I když bych vám přál, abyste zůstali ve svých domovech, ve své zemi, děkuju, že jste přišli až sem k nám, protože ve vás ke mně přišel Ježíš, kterého nade všechno miluju.“
Ježíš ke mně zkrátka přišel z nečekané světové strany. Vzpomněl jsem si na Natanaela, který taky od jisté světové strany nečekal nic dobrého. A potom viděl a slyšel Ježíšem otevřené nebe, a to měl být teprve začátek. Jak moc Pána míjíme, protože se prostě neodvažujeme podívat správným směrem? Odkud přijde příště?
„Chtěl bych bydlet u tebe…“
Nedávno naše společenství převzalo zodpovědnost za klub bezdomovců. Začal službou jednoho člověka, který se teď stěhuje pryč.
Postupem času se vytvořil tým lidí, kteří s bezdomovci sdílí jídlo, čas, naslouchají jim, věnují krátkou modlitbu. Tímto jednoduchým a srozumitelným způsobem jim dávají najevo, že i oni jsou lidskými bytostmi s Bohem danou důstojností nezávislou na tom, jak jsou užiteční pro společnost, jestli voní nebo smrdí, jestli jsou střízliví nebo přiopilí, mluví sprostě nebo spisovně. A i když se „neobrátí“ nebo se možná jejich situace zásadně nezlepší, tato jednoduchá věc pro ně hodně znamená, protože všichni ostatní do nich kopou a snaží se je odehnat.
Členové tohoto týmu se nebojí vidět Krista v lidech, kteří mluví sprostě a už od rána užívají antidepresiva v podobě levného alkoholu, aby přežili další den. Dávají jim teplou polívku a navštěvují je v jejich vězení. Dělají to Kristu, který jako Syn Boží nasákl do sebe všechen náš smrad a hřích a vynesl je na kříž. Dělají to Kristu, který jako Syn člověka mohl předstoupit před Věkovitého, byl vzkříšen a usedl ve slávě po pravici Boží.
Když mě moji farníci někdy (ve skutečnosti málokdy) nechají v klidu sedět a odpočívat v koutku po nedělní bohoslužbě, kochám se pohledem na ně. Jídlo, čaj, kafe, štěbetání, smích, doteky, někdy krátká spontánní modlitba. Bůh tady bydlí a přes lidi miluje lidi. A jestli miluje i ty nejposlednější někde na hranici s igelitkou nebo smradlavého, přiopilého a přisprostlého bezdomovce, tak tedy i mne.
A v tom štěbetání slyším Ježíšův hlas: „Chci bydlet u tebe, Ondro.“
„I přesto, že někdy jako ztracený přešlapuju s igelitkou v ruce? I přes ten smrad a různá antidepresiva?“
„Ano, ano, právě proto.“
„Ďákuju, Isuse. Ďákuju.“
Autor: Ondřej Kameník Datum: 8. sprna 2024 Foto: Pixabay
Převzato z letního dvojčísla časopisu Život víry. Aktuální číslo se tentokrát mj. zaměřilo na problematiku domácího násilí. Znamená slib věrnosti „v dobrém i ve zlém, že máme snášet týrání? Najdou oběti domácího násilí v církvi pomoc?Nad otázkami se zamýšlí Ráchel Bícová. Osobní zkušenost sdílí dvě křesťanky, jedna z USA a jedna Češka…
Letní dvojčíslo přináší i další rozhovory: S ředitelem Evangelizační exploze Johnem Sorensenem,
ekonomkou a matkou čtrnácti dětí Catherine Pakalukovou (jak rodiny s dětmi zachraňují stát) nebo s Terrym a Wendy Virgovými (o rozvoji britského charismatického hnutí).
Problematiku eutanazie a s ní související politické diskuse otevírá Radka Bužgová. O tom, proč se za své křesťanské postoje nemusíme stydět, píše Rebecca McLaughlinová. Tomáš Dittrich se zamýšlí nad tím, jak nás Bůh překvapuje. Pestrou mozaiku článků doplňují zkušenosti Češky žijící v africké zemi, kde žena má jen poloviční hodnotu.
Prázdninové téma odpočinku nastiňuje David Novák úvahou, proč Hospodin sedmý den odpočíval. Odpočívat můžete u povídky s Sherlockem Holmesem nebo u historky ze života kazatele („Posvátný kalich z překližky“).
Okénko do historie přináší virtuální rozhovor s Robertem Morrisonem, anglo-skotským misionářem v Číně, a připomenutí milníku v dějinách náboženské svobody v Čechách, Rudolfova majestátu. Co psali Martin Luther a Jan Kalvín o Božím odvěkém předurčení, přibližuje článek Pavla Hejzlara.
Nechybí ani příběhy čtenářů (o změně sexuální orientace, zážitky ze služby nemocničního kaplana…), báseň, prázdninová křížovka se soutěží o ceny, zprávy o církvi u nás i v zahraničí
a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, na webu nebo poslouchat ve zvukové podobě. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho předplatit.
