s Markem Húštěm o sboru pro bezdomovce
Pocházíte z aktivní křesťanské rodiny. Netajíte se ale tím, že jako teenager jste od Boha odešel. Proč? Co se stalo?
Můj nejlepší kamarád, který taky vyrůstal ve věřící rodině, se chytil nějaké party, začal chodit za školu, experimentovat s lehkými drogami, jeho rodiče to nezvládali. Naskytla se mu možnost odejít z domu a já jsem se nabídl, že budu bydlet s ním. Staral jsem se o něj jako o vlastní dítě. Mně bylo 18 a jemu asi 15 nebo 16. Začal chodit na střední. Chystal jsem mu svačiny a večeře a motivoval ho, aby chodil do školy.
I já jsem se tím osamostatnil a začal jsem pokukovat po životě mimo skleník, ve kterém jsem vyrůstal. A přišlo první větší pokušení – začal jsem chodit s holkou, která nevěřila v Ježíše. A tím to vlastně začalo. Podlehl jsem pokušením, změnil jsem životní styl, byl jsem naštvaný na sebe i na Pána Boha, protože vztahy ani další věci nevycházely, jak jsem si přál. Narazil jsem i v církvi, kde mi to vyčítali, a nechtěl jsem už s ní mít nic společného.
Kdy a proč jste se k Bohu vrátil?
Trvalo to možná rok a půl nebo dva. Tehdy se za mě spousta lidí modlila a postila. A to „postila“ chci zdůraznit, protože to dneska vnímám jako velmi důležité, a zároveň v církvi opomíjené. Lidé se postili a mně začalo postupně docházet, že to, jak žiju, mě nenaplňuje. Modlil jsem se: „Pane Bože, vím, že dělám věci špatně. Chci se jich vzdát, ale nemám na to sílu, jedině ty mi s tím můžeš pomoct. A zároveň tě prosím, abys mi místo toho dal něco, co můj život naplní, co bude mít smysl.“
A Pán Bůh to začal dělat. Některé moje vztahy skončily, dodneška ani nevím proč. Vnímal jsem, že se chci vrátit blíž k Bohu a do církve, ale věděl jsem, že v církevním prostředí, ze kterého jsem vyšel, by to chtělo změny. Chtěl jsem tam přitáhnout své nevěřící přátele. Začal jsem proto organizovat zahradní party, grilovačky, později závody na horských kolech. Měl jsem tak možnost pozvat patnáct dvacet nevěřících přátel a zároveň dvacet věřících. Před 20 lety to v mém církevním prostředí nebylo úplně běžné. Zapojil jsem se do služby v mládeži, dokonce jsem si tam našel ženu, a dalších skoro dvacet let jsem mládež vedl.
Zdá se mi, že z té vaší odbočky „do světa“ pak ale plynuly i dobré věci. Vnímáte to taky tak?
Otevřelo mi to oči. Žili jsme v takovém skleníku, že jsme pořádně ani neměli přátele mimo církev. Taky jsem mohl uvidět lidskou bídu, s čím se lidé ve světě perou, s čím bojují, jak řeší své úzkosti a strachy, jakým způsobem se radují a jak dlouho ta radost trvá, jaké mají hodnoty.
Je možné, že vás už tehdy Pán Bůh připravoval na práci s bezdomovci?
Určitě. Když jsem začal bydlet s tím kamarádem, začal jsem se díky němu potkávat s mladými teenagery, kteří hulili trávu, pili, přestali chodit do školy i domů. Tehdy jsem vůbec nevěděl, jak k nim přistupovat. Byl jsem na jednu stranu naštvaný, že se s nimi ten kamarád potkává, na druhou stranu mě k nim Pán Bůh přitahoval, chtěl jsem jim pomoct hledat v životě jiné věci. Myslím si, že už tehdy ve mně Pán Bůh probudil touhu s mladými závislými lidmi na ulici pracovat. V té době jsem ale byl vyučený autokarosář a věděl jsem, že by k tomu vedla ještě dlouhá cesta, abych mohl dělat sociálního pracovníka. Neměl jsem vzdělání. A nemám.
Jak jste se tedy k sociální práci dostal?
Vrátil jsem se do církve, oženil jsem se, zapojil jsem se ve sboru do práce s mládeží a taky jsem pracoval v neziskové organizaci, která dělala křesťanské aktivity pro děti. Protože bylo málo peněz, modlil jsem se a hledal jsem další práci. V azylovém domě pro muže měli volné místo, tak jsem se tam šel zeptat a vzali mě. Taky jsem měl možnost studovat na Křesťanské akademii mladých devítiměsíční stáž, ze které dodneška čerpám. Skrze tyhle zkušenosti jsem došel k práci s lidmi, i když na to nemám odborné vzdělání.
Už rok jste na půl úvazku i pastoračním pracovníkem v Hooligans Church (Sbor chuligánů), což je místo, kde se nad Biblí setkávají lidé bez domova. Jak tato setkávání vznikla?
Díky vztahům, které člověk s lidmi má, vznikají otevřené rozhovory. Když třeba na ulici někdo zemřel, jeho přátelé často chodili a ptali se, jestli je nějaká možnost se s tím člověkem ještě potkat, jak se s tím mají vyrovnat. Tak vznikaly přirozené rozhovory o smyslu života, o víře, o Pánu Bohu. Snažil jsem se je zvát k nám do sboru. Ti lidé ale často přišli přímo z ulice, špinaví, podělaní, ospalí, opilí, sedli si na židli na nedělní bohoslužbě, usnuli a chrápali nebo vykřikovali. Nemělo to žádný efekt. Zároveň jsem ale zjistil, že mají zájem a že je mezi nimi spousta těch, kteří v dětství chodili někam do církve, do dětských besídek, dorostu, mládeže, a potom přišlo období, kdy stejně jako já v osmnácti od Pána Boha odešli. A bohužel se za dva roky nevrátili… Až třeba po dvaceti třiceti letech zjistili, že jim Pán Bůh chybí, a projevili zájem někam chodit. Hledali jsme spolu způsob.
Scházejí se tedy raději odděleně…
Ano, dnes mají lidi bez domova ve Vsetíně svoji církev. I když se vzbudí někde na ubytovně, v azylovém domě nebo v parku po prohýřené noci, špinaví, podělaní, poblití, i tak můžou přijít do své církve a nikdo se na ně nebude dívat pohoršeně. Přicházejí do prostředí, kde se můžou osprchovat, převléct. Donedávna mohli přijít i opilí. Protože ale lidí přibývá, už jsem to trošku omezil a nemůžou chodit moc opilí. Je to zkrátka sbor nízkoprahový. Je to prostředí, které je pro ně bezpečné, přirozené, které je „jejich“. Proto jsou i naše setkávání uzavřená pro běžné lidi z církve.
Jsou i lidé, kteří mají problémy chodit, už třeba měsíc dva někde leží, dojdou si akorát někam do keře na záchod, tak jsem se rozhodl, že budu jezdit s Biblí za nimi.
Jak vaše setkání probíhají?
Začínáme přivítáním a…
text: Lucie Vlasáková
foto: archiv Marka Húště
Co na žádném setkání Hooligans Church nikdy nesmí chybět? Jak se služba ze Vsetína rozšířila i do dalších měst? Jak se změní život bezdomovce, když uvěří v Krista? O tom a mnoha dalších příbězích mluví Marek Húšť v rozhovoru, který v plném znění najdete v říjnovém čísle Života víry.
Číslo se věnuje tématu modliteb za nemocné. Proč a jak se za nemocné modlit? Jsou situace, kdy se modlit nemáme? Co s nevyslyšenými prosbami? Je uzdravení proces, nebo je už jednou provždy „dokonáno“? Vede uzdravení automaticky k obrácení? O tom i o doktorandské práci, která dokumentuje zázraky v dnešním Walesu, píšou Dan Drápal, Marek Prosner, Zdeněk Sýkora, Chloe Swartová a Vít Pechanec. Téma doplňují zkušenosti se službou „Míst uzdravení“.
V aktuálním čísle Života víry dále najdete zamyšlení Lubomíra Ondráčka o tom, jestli evangelium někdy nelakujeme příliš na růžovo, nebo praktické rady Jakuba Limra pro hledání svého místa v církvi a v životě. Za hranice naší země vás zavedou články věnované probuzení v muslimských zemích nebo posunům církve v USA v oblasti teologie a politiky.
Podzimní číslo Života víry doplňují příběhy čtenářů a jejich zkušenosti s modlitbami za uzdravení. Ohlédnutí za létem pak nabídne reportáž z mládežnického kempu.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a/nebo zvukové podobě.
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.
