V době, kdy John Charles Ryle poprvé vystoupil za kazatelnu anglikánské církve, byla kázání „suchá, těžkopádná, jednotvárná, neosobní a nezáživná… postrádala zápal, život, naléhavost a horlivost“ (J.C. Ryle: First Bishop of Liverpool, s. 103).
Ryle se snažil jít za každou cenu proti tehdejšímu proudu, dokonce i jako ctihodný liverpoolský biskup. Proslul svou jednoduchostí a srozumitelností. Jednou přišla do sboru jedna postarší dáma, aby si poslechla biskupa. Později řekla: „Čekala jsem, že uslyším něco velkolepého. … On není biskup. Rozuměla jsem každému jeho slovu“ (J.C. Ryle: That Man of Granite with the Heart of a Child, s. 253). Ryle to přijal jako kompliment.
Kromě jednoduchosti a srozumitelnosti se Ryleova kázání vyznačovala, slovy J. I. Packera, „elektrizující silou“ – kladl silný biblický důraz na to, aby slovo pouze nevyučoval, ale aby ho zvěstoval (Faithfulness and Holiness, s. 11).
Důkladná a úplná změna
Ryle se narodil 10. května roku 1816 poblíž města Macclesfieldu ležícím v okrese Cheshire v Anglii. Jeho rodiče byli formálními členy anglikánské církve bez zájmu o živou víru. Na rozdíl od Rylea, který uvěřil ve svých 21 letech, nikdy evangelikální víru nepřijali.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Ryle uvádí, že do svých jednadvaceti neměl „vůbec žádnou pravou víru. … Od svých 7 do 21 let jsem zcela jistě nikdy nepronesl žádnou modlitbu ani nepřečetl jediné slovo z Bible… Má rodina byla vážená a spořádaná, ale neměla ani [špetku] pravé víry” (J.C. Ryle: A Self-Portrait, a Partial Autobiography, s. 35). Schylovalo se však k dramatické změně.
SOUVISEJÍCÍ – John Solomon Porter (1. 3. 1862 – 6. 9. 1938)
Koncem roku 1837 se sešly tři faktory, které podle Rylea vedly k jeho „důkladné a úplné proměně“ (A Self-Portrait, s. 35): těžká nemoc, příchod kazatele evangelia do jeho města a vliv evangelikálních knih. Ryle vypráví o pravdách, které mu v té době Duch Svatý položil na srdce:
Nic… se mi nezdálo být tak jasné a zjevné jako má hříšnost, Kristova dokonalost, vzácnost Bible, naprostá nezbytnost odejít ze světa, potřeba se znovu narodit a obrovská pomýlenost učení o znovuzrození skrze křest. Opakuji, že v zimě roku 1837 jsem všem těmto věcem náhle porozuměl, a od té doby je mám na paměti (A Self-Portrait, s. 42–43)
Dotlačen do služby
Během dalších tří a půl let pracoval zejména v bance, kterou vlastnil jeho otec. V červnu 1841, kdy mu bylo 25 let, došlo k neštěstí. Jeho otec zbankrotoval a přišel o všechno. Ryle vnímal tuto událost jako natolik traumatickou, že uvedl: „Kdybych tou dobou nebyl křesťanem, nevím, zda bych nespáchal sebevraždu“ (A Self-Portrait, s. 54).
Co měl dělat? Neměl ponětí. Reverend Gibson, farář působící ve farnosti ve Fawley, věděl o Ryleově obrácení a jeho vůdčích schopnostech, a tak mu nabídl službu kaplana v Exbury. Byl to zvláštní způsob, jakým nastoupil do služby, v rámci níž se stal nejvýznamnějším evangelikálním řečníkem tehdejší anglikánské církve.
Nikdy jsem netoužil stát se duchovním a ti, kdo tvrdili, že jsem tím uspokojil své přirozené ambice a touhy, se zcela mýlili. Stal jsem se duchovním, protože jsem to vnímal jako povinnost a neviděl jsem žádnou jinou životní cestu, která by se mi otevírala (A Self-Portrait, s. 59)
Na každou neděli si připravil dvě psaná kázání, ve středu a čtvrtek hovořil bez přípravy a každý týden navštívil šedesát rodin. Brzy byl kostel plný každou neděli. Ale dva roky nato (listopad 1843) ze zdravotních důvodů odstoupil. „Správní rada se mnou vůbec nesouhlasila. … Tou dobou mě začala sužovat neustálá bolest hlavy, zažívací potíže a duševní úzkost a tyto problémy mě provázejí dodnes“ (A Self-Portrait, s. 64).
Léta tíživých zkoušek
Po pětiměsíčním působení ve funkci winchesterského kaplana přijal funkci faráře v Helminghamu, ležícím zhruba 135 kilometrů severovýchodně od Londýna. Sloužit tam začal o Velikonocích roku 1844. Bylo mu 28 let a stále nebyl ženatý. Do té doby totiž nepobíral takový příjem, aby dokázal zaopatřit manželku – a to byl jeden z důvodů, proč přijal tuto funkci po pouhých pěti měsících ve Winchesteru. V Helminghamu zůstal sedmnáct let.
V říjnu 1844 – hned první rok, co zde sloužil – si vzal Matildu Plumbpreovou. Bylo jí dvaadvacet, jemu osmadvacet. V květnu 1846 se jim narodilo dítě, Georgina, ale v červnu 1847 Matilda zemřela. Ryle se podruhé oženil. V únoru 1849 si vzal Jessie Walkerovou, ale deset let jejich vzájemného soužití se neslo ve znamení „tíživých zkoušek“ (A Self-Portrait, s. 79). Jessie nebylo nikdy dobře.
Pětkrát byla dva měsíce upoutána na lůžko, v důsledku čehož kázal Ryle v nejméně šedesáti různých londýnských sborech a proslavil se svým mocným projevem za kazatelnou, na což odpovídal: „Takzvanou popularitu jsem vždy pokládal za zbytečnou věc, která velmi škodí lidské duši“ (A Self-Portrait, s. 80).
Během deseti let manželství Jessie porodila čtyři děti: Isabelle, Reginalda, Herberta a Arthura. Ale v květnu 1860, po dlouhém boji s Brightovou nemocí, zemřela. Posledních pět let nebyla Jessie schopna téměř ničeho, a když zemřela, všech pět dětí, z nichž nejstarší mělo pouhých 13 let, měl nyní na starost otec, zejména pak tři chlapečky. Ryle napsal:
Co se týká dovolené, odpočinku a relaxace, letos jsem si je vůbec nedopřál; místo toho jsem musel po večerech bavit a obveselovat tři chlapečky. Celá situace na mě nesmírně doléhala a tížila mě na těle i mysli. Často se divím, že jsem to dokázal přežít (A Self-Portrait, s. 81).
„Kníže mezi autory traktátů“
Rok po smrti Jessie přijal Ryle nabídku stát se vikářem ve Stradbroke, zhruba 32 kilometrů severně od Helminghamu. Ve vesničce Helmingham sloužil sedmnáct let a nyní ho čekalo dalších devatenáct let ve Stradbroke. Rok poté, co se zde přesunul, se potřetí oženil. 24. října 1861 si vzal Henriettu Legh-Clowesovou. Bylo jí 45, jemu 36 a jejich manželství trvalo dvacet osm let, než v roce 1889 zemřela – Ryle pak žil ještě jedenáct let do roku 1900.
SOUVISEJÍCÍ – John Bunyan (28. 11. 1628 – 31. 8. 1688)
Za šestatřicet let na vesnických farnostech v Helminghamu and Stradbroke se Ryle stal významnou osobností anglikánské církve. Neustále psal a jako řečník cestoval. „Byl nejznámějším a nejuznávanějším evangelikálním spisovatelem a řečníkem 70. let 19. století“ (Faithfulness and Holiness, s. 51).
Jednou z největších ironií Ryleova života je skutečnost, že navštěvoval hodiny klasických studií na Oxfordu, neustále četl stará i nová teologická díla, jeho knihovna čítala pět tisíc svazků, a přesto na venkovských farnostech proslul jako „kníže mezi autory traktárů“ (That Man of Granite with the Heart of a Child, s. 70).
„Traktáty“ byly v té době malé brožury, v Ryleově případě šlo o kázání, která se prodávala za pár pencí. Skutečnost, že Ryle kladl takový důraz na vydávání praktických traktátů o křesťanském a církevním životě, ukazuje, jak horlil pro osobní svatost a církevní obnovu. Přestože psal a kázal, sloužil především jako pastor, a „když četl,“ ukazuje Packer, „nekladl si pouze otázku ‚Je to pravda?‘, ale také: ‚Jak to ovlivní obyčejné lidi?‘ (Faithfulness and Holiness, s. 71).
Když mu bylo 64, po šestatřiceti letech na venkovských farnostech, kdy by se většina lidí chystala odejít na odpočinek, přijal službu biskupa v Liverpoolu. A tak se přestěhoval z farností čítající 300 a 1300 lidí do města s více než 700 000 obyvateli, kde čelil problémům, s nimiž se nikdy předtím nepotýkal. V této funkci sloužil dvacet let a o dva měsíce později, 10. června roku 1900, ve svých 84 letech zemřel.
Pronikavá srozumitelnost
Co z Rylea dělalo tak populárního evangelikálního řečníka a mocného kazatele – tak mocného, že jeho kázání čteme i dnes o sto let později? Už jsme zmínili, že kázání za jeho doby byla „suchá, těžkopádná, jednotvárná, neosobní a nezáživná… postrádala zápal, život, naléhavost a horlivost“ (J.C. Ryle: First Bishop of Liverpool, s. 103). Jeho kázání byla přesným opakem. Ryle vrátil za kazatelny pravé kázání.
Biblické kázání, na rozdíl od vyučování – řecké slovo keryssein na rozdíl od slova didaskein – vyjadřuje emoční postoj a znamená hlásat. V kázání je přítomný prvek naléhavosti a přesvědčivosti. Kazatel předává poselství Krále celého vesmíru – s autoritou v jeho jménu – a toto poselství se týká nekonečné důležitých záležitostí. Věčný osud posluchačů závisí na tom, jak na něj budou reagovat.
O tom je kázání. Nezáleží na kazatelově osobnosti ani na jeho hlasovém projevu. Kázání se vyznačuje naléhavostí, přesvědčivostí a pronikavým usvědčením, a jeho cílem je vnést do myslí a srdcí posluchačů Boží věci.
Ryleovo kázání je v tomto ohledu vzorem pro kazatele. Ryle věděl, že musí ukřižovat svůj květnatý knižní styl, který byl příznačný pro jeho dřívější kázání (That Man of Granite with the Heart of a Child, s. 60). Povaha kázání vyžaduje něco jiného. Něco jednoduššího, ale naléhavějšího a pronikavějšího. Ryleovo kázání se úžasně vyvinulo. Packer zmiňuje jeho rázný, stručný a úderný styl… jeho kultivovaná pronikavost, užívání nejjednodušších slov, jeho krátké věty podobné střelám… jeho horlivý a zarputilý projev, jednoduchá logická souvislost, ani náznak sentimentality a jeho odhodlání nazývat věci pravými jmény (Faithfulness and Holiness, s. 19).
Na nic nečekejte
Zamyslete se nad následujícími úryvky, které odrážejí onu „elektrizující sílu“ „krátkých vět podobné střelám“ a „horlivý a zarputilý projev.“ Pocházejí z kázání o Lotově setrvávání v Sodomě a o tom, kolik křesťanů dlouho zůstává v hříchu, než se od něho oprostí.
Chcete se připravit na Kristův druhý příchod – chcete mít přepásána bedra a hořící lampu – připraveni se s ním bez ostychu setkat? Pak na nic nečekejte!…
Chcete zakoušet hluboké ujištění o své vlastní záchraně, až budete nemocní a budete ležet na smrtelné posteli? – Chcete zrakem víry vidět otevřená nebesa a Ježíše, jak vstává, aby vás přijal? Pak na nic nečekejte!
Chcete být ve své době a svém pokolení užiteční pro tento svět? – Chcete lidi odvádět od hříchu ke Kristu, svým životem ozdobit své učení a vykreslit věc svého Pána jako krásnou a přitažlivou? Pak na nic nečekejte!
Chcete svým dětem a příbuzným pomoct na cestě do nebe, aby vyznali: „Půjdeme tam s tebou?“, a ne aby se z nich stali bezvěrci a pohaněči vší víry. Pak na nic nečekejte!
Chcete obdržet v den Kristova příchodu velkou korunu, nebýt nejmenší v nebeské slávě a nebýt poslední a nejnižší v Božím království? Pak na nic nečekejte!
Ach, kéž neprodléváme! Čas neprodlévá, smrt neprodlévá, soud neprodlévá, ďábel neprodlévá, svět neprodlévá. Ať tedy ani Boží děti neprodlévají (Holiness, s. 193).
Přestože Ryle usiloval vnést věčné pravdy do srdcí posluchačů, nikdy nezapomínal, že Bůh musí jednat, aby byl člověk zachráněn. Na jeho náhrobním kameni jsou dva biblické verše, které odrážejí dvě oblasti křesťanského života, které nejvíce zdůrazňoval: boj a dar. První verš: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval“ (2. Timoteovi 4:7). A druhý: „Neboť jste zachráněni milostí skrze víru“ (Efeským 2:8).
Autor: John Piper Zdroj: blog.didasko.cz Datum: 2. října 2021 Foto: Didasko – Charles Ryle
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
