Kniha Job vypráví o lidském utrpení a mnohé křesťanské knihy o bolesti čerpaly inspiraci v tomto starozákonním spisu. Byl ale Job skutečnou a historickou postavou?
Posluchačka jménem Lori se na podcastu baptistického pastora Johna Pipera zeptala: „Milý pastore Johne. Nedávno jsem byla na vzpomínkové bohoslužbě v reformovaném sboru, kde pastor řekl, že Job je fiktivní postava. Poučení z knihy, řekl, jsou stále užitečná. Co si myslíte vy? Byl Job skutečná osoba nebo ne? A je to vůbec důležité?“
Oblíbený autor teologických knih a zakladatel portálu DesiringGod ve své odpovědi řekl, že „pokud by můj pastor učinil sebevědomé prohlášení, že Job je fiktivní postava, vážně bych uvažoval o změně sboru.“
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
„Předpokládám, že Lori cituje pastora přesně. Což možná nemusí. Říkám, že bych uvažoval o nalezení jiného sboru ne proto, že by prohlášení pastora mohlo být nepravdivé a Bible je stále neomylná. Říkám to proto, že neexistují důvody pro to, abychom byli dogmatičtí v tvrzení, že postava Job je fiktivní. To je můj první postřeh,“ uvedl v odpovědi Piper.
Teolog a zakladatel teologického semináře se domnívá, že existují dobré důvody pro to, že kniha Jób je přesným popisem událostí, které se skutečně staly. Ve své argumentaci pro historickou postavu uvádí způsob, jakým je napsán úvod knihy, kde je uveden přesný název země a jméno osoby, což je srovnatelné se začátkem knihy Soudců 17, 1 nebo 1. Samuelovy 1,1.
„Jedním z řešení, jak posoudit, zda je část Bible historií, nebo zda nese znaky fikce, by bylo porovnat, jak jsou dané knihy napsány. Skutečnost, že Job začíná způsobem, jakým začínají tyto kapitoly, které nejsou prezentovány jako podobenství nebo fikce, je přinejmenším jedním ukazatelem toho, jak by je čtenáři měli chápat, když začínají tuto knihu číst,“ poznamenal.
Piper v odpovědi dále citoval pasáž z knihy Ezechiele 14,20, kde prorok mluví o postavách Daniela, Noacha a Joba.
„Noah a Daniel jsou nepochybně historičtí. Bible s nimi nezachází jako s fiktivními osobami a Job je s nimi uveden také. To by bylo opravdu divné, kdyby Job nebyl historickou postavou,“ argumentoval Piper.
Poslední biblickou pasáž, kterou kalvinistický teolog připomněl, byl Jakub 5,10–11:
„Za příklad odolnosti a trpělivosti si, bratři, vezměte proroky, kteří mluvili v Hospodinově jménu. Víte, že říkáme: „Blaze těm, kteří vytrvali.“ Slyšeli jste o Jobově vytrvalosti a viděli jste, co pro něj nakonec Pán připravil, [c]vždyť „Hospodin je nesmírně milosrdný a soucitný.“ [d]
Piper připustil, že jsou lidé, kteří budou tvrdit, že daná pasáž neříká nic o Jobově historické realitě a může být chápána jako příklad pro křesťanskou vytrvalost, ale podle něj Jakub dává Joba do jedné skupiny s proroky, kteří obstáli jako příklad věrnosti v následování Božích zákonů. „S Jobem zachází jako s jedním z proroků,“ dodal. „Řadí ho do kategorie těch, kteří vytrvali.“
Podle Pipera není špatné psát beletrii, aby sdělila duchovní pravdu, jako je tomu v Ježíšových podobenstvích. Ani teologie z knihy Joba nemusí být „obětována“, pokud by to byla jenom fikce, ale z důvodu, jak k této postavě přistupují Ezechiel a Jakub, je správné následovat jejich příkladu, hlavně z důvodu rozšířené tendence ke „kritickému myšlení,“ což by ho „znepokojovalo.“
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
-mn- Foto: Wikimedia Commons – John Piper
6 Komentáře
Jaroslav Rada
Mám za to, že kniha Job je prorocky uměleckou knihou, která se v Písmu na prní pohled zalíbí hlavně různým životním filosofům, umělcům a všem, co mají rádi hloubavou složitost.
Možná, že základní schema knihy vychází z reálného příběhu skutečné osoby Joba, ale autor je neznámý (podobně prý i u knihy Jonáš). Těžko to mohl napsat někdo z přítomných toho sporu. Knihu Job nejspíše napsal neznáný prorok s uměleckou erudicí (hřivnou) formou antického dramatu s principem „Deus ex machina“ na konci (vedle „katarze“ druhý nejobvyklejší způsob vyřešení antického dramatu). I zde na konci sestupuje Bůh sám, aby ukončil neřešitelný spor a to bez prostředníka. Také začátek knihy popisuje rozhovor satana s Bohem o Jobovi, u kterého těžko mohl být nějaký očitý svědek. (Jiní proroci popisují vždy svou osobní zkušenost s nebem nebo anděly.)
Na Divadelní fakultě nás už v prvním ročníku trápili scénografickými etudami na základě Sofoklova dramatu „Oidipus vladař“, tak si nemohu nevšimnout, že dialog Jobových přátel s Jobem má opravdu vznešený styl antických dramat té doby, plný metafor a básnické květnatosti, kterým se normálně nemluvilo ani tehdy. Postava Joba nemusí být historicky fiktivní postavou, ale ten celý dialog ano, ovšem prorockým způsobem.
Mám také za to, že i král David si důvěrně oblíbil knihu Job a čerpal z ní ne jen útěchu (když se v poušti 4 roky skrýval před Saulem), ale i inspiraci pro napsání celé řady svých Žalmů.
Eva Hájková
Je to skutečně psáno nádherným básnickým jazykem.
Otakar Vožeh
Kniha Job nám především připomíná – v souladu s mnoha jinými biblickými texty – že se dějí velké věci mimo náš svět, a že mnoho z těch věcí je nám skryto. Něco z toho „mimozemského dění“ má svůj konkrétní dopad na konkrítní lidi a situace zde a zemi a my často nechápeme, proč je to tak, jak to je. Proto jsou naprostá důvěra a spoléhání na dobrého a spravedlivého Boha u kořene našeho života víry.
Peter
jedna kázeň k téme v angličtine
Karel Konečný
O Bibli nelze psát jako o historické knize ve vědeckém slova smyslu. Lze napsat, že je to kniha teologická.
Karel Krejčí
V Písmu je mnoho jednoduchých krátkých, či složitějších a delších příběhů, které jsou svým významem a účelem přímo adresné pro poučení konkrétního jedince či skupinu lidí. Kniha Job se jeví jako pravý opak. Ač je hlavní postavou pouze jeden člověk, dokonce s příkladnou životní dráhou, přesto je z nepochopitelných důvodů během krátké doby sražen do beznaděje a ke konci svých životních a psychických sil. A jako protiklad k oněm adresným příběhům, zde naopak pozbývá smyslu pátrat po nějakých příčinách, souvislostech, chybách či prohřešcích, ale věřit, že ať se vyvíjí a působí děj sebevíce katastroficky a beznadějně, vše je stále pod vůlí a mocí všemocného Boha. On je vždycky tím, kdo má poslední slovo. Jako by si i sám Bůh tak trochu s námi pohrával a nechal se poznat i z té, pro nás neočekávané stránky.