U příležitosti výročí 400 let od popravy stavovských vůdců na Staroměstském náměstí vyšla druhá část dvoudílného speciálu časopisu Jbulletin, zaměřeného na památnou bělohorskou bitvu. Zatímco první díl vydaný loni k výročí samotné bitvy se zabýval příčinami bělohorského dramatu, ten druhý se pokouší zhodnotit jeho důsledky. Nyní vám z něj přinášíme ukázku. Celý časopis je možné si objednat ve Vydavatelství Jednoty bratrské: http://www.vydavatelstvijb.cz/brozury/jbulletin
Bílá hora: Co se dělo pak
Před půl rokem jsme se v časopisu Jbulletin zabývali jednou z nejznámějších událostí naší historie – bitvou na Bílé hoře, a otázkami, jak k ní vlastně došlo. Naše vyprávění jsme přerušili ve chvíli, kdy byly stavovské naděje zadupány do bláta osmého listopadového dne roku 1620, a v aktuálním vydání Jbulletinu se pokusíme rozebrat, co se dělo potom.
SOUVISEJíCÍ – Martin Luther a Jednota bratrská: dvě blízké cesty
Dalo by se debatovat hodně dlouho, proč povstalci nesáhli po dalších taktických možnostech, které se jim nabízely například v dobře opevněné Praze nebo ve výhodě přicházející zimy, a tak dále a podobně, ale smysl by to nemělo. Už jen fakt, že na dva vleklé roky válčení nebyl nikdo připravený, sám o sobě vysvětluje mnohé. Vítěz zkrátka bez boje obsadil hlavní město a bylo vymalováno. Povstání skončilo, co bude dál?
Povstalci se stáhli do svých sídel a vyčkávali. Ačkoli jim Karel z Lichtenštejna, císařský místodržící v Čechách, dával čas k posouzení své neblahé situace, jen někteří včas odešli do exilu. Většina bohužel uvěřila prázdným slovům Maxmiliána Bavorského, přemožitele stavovských vojsk, že s vůdci povstání bude zacházeno milostivě. Proto nebylo těžké je na jaře roku 1621 dostat do Prahy k soudu. Císař Ferdinand II. naštěstí neposlechl pomstychtivce, kteří radili český národ beze zbytku vyhladit, ale současně odmítl i přísliby milosrdenství, a s předáky povstání bylo rázně zúčtováno. Staroměstská poprava 27 z nich, včetně sedmi členů Jednoty bratrské, byla jen první z mnoha tíživých událostí, které nikdo nečekal.
Česká válka byla pro Vídeň nákladná a plynule přicházela v novou, mnohem delší. Bylo tedy třeba doplnit zdroje. A existuje nepsané pravidlo, že válku platí poražený. Vítězná vojska tedy ještě „za tepla“ vydírala města i vesnice na potravinách a žoldu. Pro představu: Hradec Králové musel za půldruhého roku vydat na vojsko zhruba 422 000 zlatých, přičemž předbělohorská roční daň za celé Slezsko činila 360 000 zlatých.
Současně začala ihned pracovat exekuční a poté konfiskační komise na zabírání a rozprodeji majetků všech účastníků povstání. Začalo se u vůdců, skončilo prakticky u všech nekatolických příslušníků tzv. politického národa, tedy vyšší i nižší šlechty a měšťanů. Komisaři se chovali úplně stejně jako většina lidí, která se dostane k pohádkovému bohatství a takřka neomezené rozhodovací pravomoci. Soudy nefungovaly, takže u nespravedlivých nebo chybných konfiskací nebylo dovolání. V zemi se strhlo živelné dělení válečné kořisti. Novými vlastníky se stávaly zástupy císařových pomocníků, šlechta katolická, „překabátěná“ nebo cizí, generálové, měšťané, částečně duchovenstvo. Noví majitelé panství a statků někdy ani neměli zájem na rozvoji majetků. Pokud pocházela nová šlechta z ciziny, neznala zvyky ani řeč. Byly zpřetrhány vztahy rodů k půdě a poddaným, kteří pro ně pracovali.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Peněz z rozprodávání českého majetku však stále nebylo tolik, aby stačily pokrývat náklady na válčení. Přinést by je mohla měnová reforma, pro kterou se císař rozhodl v roce 1622. Několik pohotových šlechticů Ferdinandovi k tomuto účelu nabídlo své služby v podobě tzv. mincovního konsorcia a 6 milionů zlatých. Za to jim bylo svěřeno provedení reformy a výhody s tím spojené (viz odstavec „Dlouhá mince“). Společníci však měnu nestydatě znehodnotili a do roka přivedli zemi k absolutnímu hospodářskému rozvratu. Vzpomeňme, že jde o stejnou dobu, kdy města musela platit odsouzeníhodné sumy armádě. Ke státnímu bankrotu se přidala neúroda, výsledkem byl hladomor…
Paralelně probíhalo vypořádání s nekatolíky. Euforie z poražení kacířské země byla ohromná – vždyť se na tuto chvíli čekalo už dvě století a popravdě Ferdinand II. zprvu ani nechtěl uvěřit, že se tak skutečně stalo. Hned zjara 1621 začali být ze země postupně vypovídáni kněží nekatolických vyznání, až roku 1624 vyšel mandát, který je vykázal kompletně všechny, a s nimi navíc i nekatolické učitele. Mezitím byla jezuitům předána Karlova univerzita, čímž pod jejich správu přešly veškeré školy v zemi. Začal tak dohled nad vzděláním, literaturou, kulturou. Součástí „očistného procesu“ bylo i známé pálení knih. Takto například přišel o celou svou knihovnu J. A. Komenský, když byla veřejně obrácena v popel na fulneckém náměstí.
Roku 1627 vydal císař Obnovené zřízení zemské a vyhlásil katolické vyznání jako jediné povolené Čechy tak opouštěly další zástupy. Legálně mohli odejít pouze příslušníci stavů, poddaní utíkali tajně. Exodus nekatolíků pokračoval kontinuálně až do vydání tolerančního patentu v roce 1781, tedy zhruba 160 let. Nabral na síle pokaždé, když zesílil rekatolizační tlak. Naše země tímto způsobem přišla o statisíce lidí, což v kontextu populace pohybující se mezi 2–3 miliony představovalo opravdu znatelný úbytek. Vyvlastnění majetků znamenalo hmotné rozebírání země, nucené odchody do exilu zase rabování její duše. Obrázek pobělohorských Čech byl neradostný.
A přitom teprve začínala třicetiletá válka a její utrpení. Smrt byla všude. Válka, epidemie nemocí, hladomor, chudoba a beznaděj si vybíraly svou daň. Na 40 % obyvatelstva padlo za oběť této situaci. Není divu, že vydrancovaná města a zničené vesnice se dávaly dohromady dalších 70 let. Svobodná města měla před Bílou horou 250–300 domů s majiteli, kteří zde žili, rozvíjeli obchod a řemesla. Po roce 1648 chybělo například v Žatci 250 majitelů, v Klatovech 187, v Chrudimi 160, v Mostě 170. Domy zůstaly buď prázdné a chátraly, nebo byly pobořené. Královstvím neustále táhla vojska nepřátel i přátel stejně jako nezávislé oddílky zdivočelých žoldáků a skupiny loupežníků. Brali si, cokoli potřebovali i co se jim jen zachtělo, lidi nevyjímaje. Bohužel je na místě i otázka, kolik naší cizokrajné krve, kterou dnes s oblibou stopujeme v matrikách, je vlastně krví násilnou. Na tisíc vesnic bylo zcela zničeno a opuštěno, města byla vypalována. Například Kouřim zažila tažení hned pětadvaceti vojenských oddílů v průběhu pouhých pěti let.
Účet za tři desetiletí bojů byl viditelný na první pohled: počet obyvatelstva se snížil na pouhou třetinu a země byla zbídačená víc než za dob husitské revoluce. Je symbolické, že ti, kdo po Bílé hoře jásali nad pohádkovou kořistí, měli najednou v rukou jen prach a popel. Pustých gruntů bylo tolik a lidí i dobytka k práci tak málo, že sedláci půdu ani nechtěli, jelikož věděli, že by ji nezvládli obdělat, natož z ní odvést přemrštěné kontribuce. Ze statků se tak často stávaly panské grunty a lidé museli nastoupit do roboty. Také průmysl skomíral, protože nebylo, kdo by pracoval ani kdo by přinášel tvořivé myšlenky. Hanebné ožebračení měst skrze konfiskace a odvody na válku přineslo nyní nedozírné následky. Během války se „ztratilo“ také ohromné množství vzácných památek a uměleckých sbírek, a nikoho asi nepřekvapí, že je dnes najdeme v muzeích daleko za našimi hranicemi.
Zhoubu, kterou napáchala 30letá válka, nelze paušálně přičíst Bílé hoře. Zdaleka ne vše jsou přímo její důsledky. Koneckonců válečné útrapy začaly už během stavovského povstání a po třech desetiletích byla zdecimovaná celá Evropa, nejen naše země. Tragické je však to, že u nás se k drtivé síle války navíc přidal i útlak ducha. Když vojna skončila, lidé mohli konečně vydechnout v míru – ale ne ve svobodě.
Zřejmě je ironií historie, že poslední bitva třicetileté války se odehrála 6. března 1645 zase v Čechách. Jmenovitě u Jankova nedaleko Benešova. Patřila k nejkrvavějším a i přes vítězství Švédů nezískala ani jedna strana zásadní převahu. To přimělo všecky strany konfliktu, vyčerpané finančně i po stránce lidských zdrojů, k jednání. Konečně v říjnu 1648 došlo ve Vestfálsku k mírovému urovnání. Tento tzv. vestfálský mír nepřinesl téměř žádné straně straně územní zisky. Pro země Koruny české byl ovšem katastrofou duchovní. Namísto dřívější možnosti osobního výběru ve věcech víry přišlo nově pravidlo „kdo vládne, určuje vyznání“. To znamenalo tvrdou rekatolizaci, která se dodnes podepsala na našem národě odporem k autoritě, podezíravostí, podlézáním, přetvářkou i negativním vztahem ke šlechtě a církvi (většina obyčejných lidí vztahuje pojem církev ke katolické církvi). Kdo nebyl katolík, buď se jím stal, nebo byl šikanován, uvězněn či poslán do vyhnanství, někdy popraven. Mnohý nadaný Čech se raději pokatoličtil, aby mohl získat majetek, pracovat a být přijat mezi uznávanou společnost. Situace byla obdobná jako mnohem později za komunismu. Což tento režim pochopitelně nikdy nepřiznal. Naopak dokázal mistrně poukazovat na pobělohorské viny šlechty a církve, a přitom sám utlačovat pod rouškou vlády lidu.
Dnes, 400 let po Bílé hoře, sice ještě nedošlo k tak výraznému sblížení českých církví, abychom byli schopni se bavit o vzájemných křivdách ze současnosti a napravovat je. Stále se mezi námi objevuje povyšování se nad druhými, předsudky a nedůvěra, ale viny minulosti již byly pojmenovány a vyznány. Při výročí upálení Jana Husa došlo k výraznému vyznání vin ze strany katolické církve, i přímo od papeže, a při bohoslužbě smíření 20. 6. 2015 si čeští katolíci a protestanti vyslovili odpuštění. Také loni 8. listopadu 2020 došlo na Bílé hoře k aktu pokání mezi katolíky, protestanty a Židy. Smírčí kříž, vztyčený na místě bitvy, bude nyní mementem pro současnost a budoucnost, které budeme chápat jako vyjádření lítosti nad opuštěním Božího směru a vydáním se na cestu nenávisti a pomsty. Jistě je před námi ještě dlouhá pouť k úplnému duchovnímu vyrovnání, ale mnohá spolupráce při zápasech o Boží hodnoty znamená víc než trucpodnik mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Je jisté, že síla zla chce dál dělit, ale naše bojování směřuje právě proti ní, a nikoli proti lidem. S touto jistotou jdeme vstříc jakémukoli času a nepřestáváme mít jako svůj základ poddanost Ježíši oproti všem lidským, třeba i zbožně vypadajícím nápadům.
Autoři: Jan Klas, Ester Brožová Foto: Wikipedie
Časopis dále celou pobělohorskou situaci rozebírá podrobněji, ať už z hlediska politiky, víry nebo obyčejných lidských příběhů. Popisuje zblízka konfiskační proces, rekatolizaci i hromadné odcházení českých nekatolíků do exilu, těžký život za 30leté války a důsledky jejího řádění, zabývá se také otázkami, nakolik prohra na Bílé hoře může za poněmčení českého národa, jestli by bez ní přišlo baroko, co bylo „temno“ a zdali bylo tak temné, jestli byly boje 17. století náboženskými válkami, jestli lze říci, kdo za co může, co Češi čekali od spojenců, a co naopak spojenci od Čechů, nebo jak všechny tyto události ovlivnily českou duši
Oba díly Jbulletinu o Bílé hoře je možné si objednat ve Vydavatelství Jednoty bratrské: http://www.vydavatelstvijb.cz/brozury/jbulletin
