Japonci neznají slovo hřích, říká misionář Gary Bauman

Co si Japonci myslí o křesťanství?

Pokud by si museli vybrat náboženství, pro mnohé z nich by bylo křesťanství první volbou. Líbí se jim totiž křesťanské morální principy. Mnozí říkají: „Na vrchol hory Fudži vede mnoho cest.“ Klidně by přidali křesťanství k buddhismu a šintoismu, tedy ke dvěma náboženstvím, které v Japonsku bezproblémově koexistují. Ježíšův výrok „nikdo nepřichází k Otci než skrze mě“ je pro Japonce kamenem úrazu.

Jsou to náboženští lidé? Hledají Boha?

Japonci humanisticky věří v člověka a zároveň je fascinuje nadpřirozeno. Chrámy a svatyně rozeseté po celé zemi se zdají být po většinu roku opuštěny, ale během novoročních svátků je navštíví více než polovina národa. Lidé si zde mohou koupit talismany pro štěstí i modlitbu za to, aby se jim dobře dařilo. V tomto období také není nijak neobvyklé zahlédnout věštce, kteří sedí u malých stolků na chodbách velkých obchodních domů a věští zájemcům osud z ruky.

Když se začíná stavět dům nebo i např. obchodní centrum, je naprosto běžným zvykem, že se zavolá šintoistický kněz, aby na daném místě provedl očistný obřad a modlil se za bezpečí všech řemeslníků. Zároveň se ve školách děti učí o evoluci a o tom, že svět vznikl přirozenými chemickými reakcemi v průběhu několika miliard let bez jakéhokoli nadpřirozeného zásahu.

Představa jednoho Boha Stvořitele, který lidi stvořil a chce s nimi mít vztah, je japonskému myšlení hodně vzdálená. To je také důvod, proč jim tak dlouho trvá přijít ke Kristu. Pokud s Japoncem sdílíte evangelium, musíte začít tím, že „na počátku stvořil Bůh…“, a následně hned vysvětlit, kdo tento Bůh Stvořitel vlastně je.

Japonci obecně Boha nehledají, mají pocit, že si vystačí sami. Pouze když se vyskytne problém, který nedokážou sami zvládnout, jsou ochotní zvážit myšlenku, že by mohla existovat nějaká (z jejich pohledu) „extrémní“ duchovní pomoc kromě talismanů. Japonci se snaží být součástí davu a hlavně se ničím neodlišovat. Jedno jejich přísloví zní: „Hřebík, který vyčnívá, bude zatlučen.“

Jak chápou dobro a zlo?

Japonci si myslí, že lidé jsou od přírody dobří, ale mohou být svedeni z cesty, takže je dobré investovat do prevence. Základem morálky jsou konfuciánské hodnoty a zásady. Ale ačkoli jsou přesvědčeni, že bychom podle těchto zásad měli žít, zároveň si uvědomují, že nikdo nedokáže být dokonalý, a tak jim stačí, když vypadají dokonale aspoň navenek. Možná proto jsou ve veřejných parcích i na jiných prostranstvích tak často vyvěšené tabule s dlouhým seznamem pravidel a zákazů. Skandály různého typu se dějí i tady, ale důležitější než špatné jednání samotné se zdá být spíš to, jestli mě u toho někdo přistihl.

Chápou význam slova hřích?

Pro hřích v křesťanském smyslu slova (tedy ve významu „minout se cílem“) nemají v japonštině vhodné slovo. Slovo hřích tedy musíme překládat jako „zločin“. Když ho Japonci od křesťanů slyší, jejich první reakcí je: „Já nejsem zločinec, takže odpouštění, které nabízíte, nepotřebuju.“ Představa Boha, který „vyžaduje dokonalost, a jediným způsobem, jak ho uspokojit, je přijmout dokonalost skrze dokonalého Zachránce“, se jim zdá nesmyslná.

Říkal jste, že přijmout evangelium Japoncům trvá hodně dlouho. Jaký to má průběh?

Na Západě přistupujeme ke sdílení evangelia logicky: 1. Vyslechnete si evangelium, zjistíte, čemu byste měli uvěřit, a stanete se Ježíšovým následovníkem. 2. Necháte se pokřtít. 3. Stanete se součástí společenství. V asijských společnostech je naprostou prioritou společenství, takže zde postup bývá přesně obrácený: 1. Stanete se součástí společenství a to vás přivede k Ježíši. 2. Rozhodnete se, že Ježíše chcete následovat a necháte se pokřtít. 3. Začnete zjišťovat, čemu jste vlastně uvěřili.

Mnoho japonských sborů následuje západní model sdílení evangelia, což je podle mého názoru jednou z hlavních překážek získávání nových Ježíšových následovníků. Člověk, který projeví sebemenší zájem o křesťanství, se často může těšit na dlouhou sérii biblického studia, aby si křesťané ověřili, že opravdu následuje Krista a je připravený na křest.

Důležité je spíš budování vztahů, být jim „Kristem“ a být trpělivý. Stát se „jiným“ než většina společnosti je pro ně opravdu těžký krok.

Autor: Lucie Vlasáková, Tomáš Coufal

Foto: Robyn Bunch

Ukázka z rozhovoru, který v plném znění vyšel v dubnovém vydání časopisu Život víry (2019/4).

Co mám dělat, když můj bratr zhřeší? Potřebujeme ve svých církevních společenstvích kázeň a napomínání? Na tyto otázky v rámci hlavního tématu odpovídá Lubomír Ondráček i další kazatelé z různých církví. Rubrika „Křesťan a společnost“ nabízí přehled falešných argumentů a manipulativních prvků, které obsahuje mediální propagace tzv. „manželství pro všechny“. Lékař Vít Šmajstrla sdílí své zážitky z cesty do poválečného Jižního Súdánu a Tomáš Dittrich se zamýšlí nad Ježíšovým šokujícím příběhem o „bezdomovci v luxusním obleku“.
Více na www.zivotviry.cz.