Jana Vondrová – členka ČCE a její bývala tisková mluvčí. Vystudovala enviromentální studia a žurnalistiku, dokončuje Studia občanské společnosti na UK. Pracuje v Hnutí Duha, baví ji žonglování.
Vystudovala jste enviromentální studia a pracujete v Hnutí Duha. Jak jste se do oblasti profesionální ekologie dostala?
Ta cesta byla pro mě zcela přirozená – asi o sobě bych nikdy neřekla, že jsem se „dostala“ k životnímu prostředí. Na začátku mě ovlivnili rodiče, kteří pracovali v Agentuře ochrany přírody a krajiny. Jsem městské dítě, ale měli jsme chalupu ve východních Čechách a hrabat se v hlíně, běhat po lese nebo vařit marmeládu pro mě bylo úplně přirozené. Rodiče mi dali návyky, které v životě mohu posouvat někam dál – třeba mě naučili třídit odpad a já teď chodím nakupovat do bezobalových obchodů, abych odpad vůbec nevytvářela. Ale moje láska k přírodě a přemýšlení o tom, co nám dává nebo jak ji ovlivňuje člověk, to je zásluha skautského oddílu, ve kterém jsem vyrostla.
Související – Bůh je zdrojem naděje
Vypadá to, že jste s volbou vysoké školy neměla problém…
Přemýšlím, proč jsem se rozhodla studovat enviromentální studia… Bavilo mě psát slohy, sledovat, co se děje, a mluvit o tom, takže jasnou volbou byla žurnalistika. Ale tento obor se na Masarykově univerzitě, kam jsem se hlásila, mohl studovat jen zároveň s jiným oborem – a v možnostech byla enviromentalistika. Zaujalo mě to, nevěděla jsem, že se něco takového dá studovat. Zpětně vnímám, že by vzdělání z té školy měl mít každý člověk – dozvědět se o mediální manipulaci nebo o vztahu člověka a životního prostředí až na vysoké škole je docela škoda.
Jaká byla vaše cesta k Bohu?
Stejná jako k životnímu prostředí – přirozená. Můj dědeček v padesátých letech založil Středisko biblických kurzů na Blažkově. Fungovalo přes celý komunistický režim a funguje tam dodnes, většina lidí v Českobratrské církvi to místo zná. Dědeček tam vedl kurzy, jezdili tam faráři a měli z toho spoustu nepříjemností. Můj tatínek nedávno vydal Blažkovský deník – je to asi čtyřsetstránková vzpomínková kniha lidí, kteří tam jezdili nebo pořád jezdí. Při čtení mi i slza ukápla. Ale k otázce – v rodině, která je takto založená, se Bohu nevyhnete, je její součástí. Kolem dvacítky jsem měla krizi víry, že to není „in“ a že se k tomu nechci hlásit. Hodně jsem dbala na to, co si o mě myslí ostatní. Dneska už to vnímám jako svoji součást, ale i osobní záležitost – už bez ohledu na lidi kolem.
Vyrůstala jste v prostředí křesťanském i blízko přírodě. Jste víc křesťan, nebo ekolog?
Z úcty k ekologům bych se tak sama nenazývala, jsem člověk vzdělaný enviromentalistikou. Ekologie se zabývá přírodou a vztahy v přírodě, mezi druhy a prostředím, mezi druhy navzájem. Enviromentalistika využívá poznatků ekologie a spousty jiných vědních disciplín a zkoumá je v kontextu působení člověka. Ten prvek lidského zásahu do přírody je tam zásadní.
Křesťanství i enviromentalistika v mém životě mají nezastupitelnou roli, ale věcí, které jsou pro mě důležité, je víc.
Ekologové dnešní doby bijí na poplach. Jaké jsou podle vás největší problémy naší planety?
Na naši planetu a na její problémy se dívám komplexněji. Kromě znečištění půdy, vody, ovzduší, klimatických změn, likvidace lesů a pralesů, vyčerpání přírodních zdrojů potřebuji vidět ještě to „B“ – a to je hlad, bída lidí, válečné konflikty. Protože člověk, kterému je zima nebo má hlad, nepřemýšlí o tom, jestli spalováním uhlí zvyšuje riziko oteplování planety. V tu chvíli to pro něj není prioritou. Proto je pro mě důležité, v jaké situaci se lidé nacházejí a jestli jsou vůbec schopni domýšlet důsledky svých činů.
Jako faktory ovlivňující problémy planety jmenujete hlad, bídu a války. Byla první polovina minulého století, kdy svět prožil dvě světové války, pro životní prostředí horší, než je situace dnes?
Z ekologického hlediska je na tom planeta hůř teď. V minulém století lidé sice řešili války, ale dnešní blahobyt mnohem většího množství lidí zatěžuje planetu víc. Rodiny mají několik aut, létání je běžný způsob dopravy… To jsou věci, které dřív nebývaly.
- ptala se Eva Čejchanová, foto Ben Skála Další články z časopisu Brána najdete také na webu https://brana.cb.cz/
