Vzpomíná „spokojená vesničanka“ a nová ředitelka festivalu United Daniela Hurtová
Jak jste se stala členkou týmu, který už deset let připravuje festival United?
V United jsem se ocitla tak trochu z nouze, protože první ročník byl na přípravu divoký a já jsem chtěla pomoct. Na samém začátku se setkal tým lidí, kteří přemýšleli o větším festivalu pro mládež z různých denominací, u nás doma v Kateřinicích. Jak už to u nových projektů bývá, první ročník byl náročný a živelný a zasáhl i do života naší rodiny, protože manžel byl jedním ze zakládajících členů. Bylo to natolik náročné, že jsem si říkala, že v kombinaci s manželovou prací a našimi malými dětmi už to nikdy nepůjde zopakovat, alespoň ne každý rok. Jak se festival blížil a já jsem viděla množství práce, které je ještě potřeba udělat, nabídla jsem pomoc – v tom rozsahu, jakého jsem tehdy byla jako maminka v domácnosti schopná. Od té doby jsem součástí týmu.
Jak došlo k tomu, že jste se stala ředitelkou festivalu?
Pán Bůh si používá všechno, co v životě prožíváme, k tomu, abychom získali zkušenosti a dovednosti a on je potom mohl použít pro své dílo. I tady to byla postupná věc, kdy jsem se učila různé věci a kombinovala je s nějakým talentem. Před rokem a půl mě Petr (Húšť – dlouholetý ředitel festivalu United) oslovil, jestli bych po něm práci ve vedení převzala. Nabídka mě potěšila, ale po pravdě jsem z toho moc nadšená nebyla. Tehdy jsem mu řekla, že bych byla raději, aby práci převzal někdo jiný, kdo rád vede a kdo možná ani neví, kolik je to práce (smích). Samozřejmě jsme se za to s manželem modlili a hledali, jestli je to cesta pro nás. Postupně jsme měli pocit, že je to něco, co nám Pán Bůh svěřuje a v čem můžeme být užiteční – nejen já, ale celá rodina.
Související – Festival UNITED nově povede Daniela Hurtová
V čem dnes křesťané nejvíc potřebují pomoci a povzbudit? Jak k tomu může festival přispět?
Myslím si, že když se spojíme z více církví, můžeme vytvořit pestřejší program, který zasáhne víc lidí a každý si tam najde to svoje. Chceme, aby lidé ve vzájemné spolupráci viděli širší obraz církve, než je jejich sbor, skupinka, farnost. V současné době jsme izolovaní doma a zároveň dostupní díky technologiím. Je to zvláštní situace. Věřím, že se nám podaří připravit United tak, že nabídneme program pro lidi, kteří se případně budou moci sejít na různých místech přímo ve Vsetíně, případně v dalších městech, ale i pro lidi, kteří se připojí on-line. Naší cílovou skupinou jsou mladí lidé a chceme je povzbudit ve víře, v následování Ježíše i v tom, aby byli užiteční na místech, kde jsou.
Váš život je hodně spjatý se Vsetínem a Valašskem…
Žiju tady celý život, jen na čtyři roky jsem si odskočila do Brna, kde jsem studovala na farmaceutického laboranta a několik let jsem pracovala v lékárně. Ve stejném měsíci, co jsem maturovala, jsem se vdala. Posledních jedenáct let žijeme na vesnici poblíž Vsetína, v Kateřinicích, kam nás zavedla touha bydlet v domečku. A přestože jsem si nejprve neuměla život na vesnici představit, jsou z nás dnes spokojení vesničani (úsměv).
Jsou lidé na vesnici jiní než ve městě?
Krátce po přestěhování jsem to tak prožívala. Lidé jsou tady milí a přátelští, ale možná jen máme štěstí na lidi. Navíc tady máme i rodinu, což nám ze začátku taky pomohlo. Vesnice také může nabídnout víc příležitostí, jak se zapojit do života komunity. Hned na začátku jsem byla vtažena do projektu evangelické církve, když zakládala mateřské centrum, a po čase jsem se stala vedoucí. K tomu jsem se ráda připojila a byl to pro mě i způsob, jak se poznat s maminkami se stejně starými dětmi.
Na vesnici můžete zažít to, co jinde nezažijete. Účastnili jsme se například soutěže Vesnice roku. Dokonce jsme postoupili do evropského kola a z naší tisícihlavé vesnice jelo přes dvě stě lidí na slavnostní vyhlášení do Maďarska. Dvacet procent vesnice nasedlo do autobusů a vyrazilo na veselou a dobrodružnou cestu k Balatonu. Myslím si, že to se ve městě nestane.
Taky jsem pochopila, že některé výjevy z českých filmů typu „Slunce, seno…“ nebo Babovřesky (které jsem teda neviděla, znám jen útržky), jsou realita. Tak to opravdu na vesnici chodí.
Odmalička jste žila v prostředí Církve bratrské. Jaká byla vaše cesta k obrácení?
Křesťanské prostředí, ve kterém jsem od malička vyrůstala, ve mně probouzelo otázky, jestli je to všechno pravda, jestli takhle chci prožít život. Připadalo mi to hodně určující. Rozumově jsem si to probírala: Když se člověk obrátí, musí toto, toto, toto a přijde o tyto druhy zábavy. Jako dítě a teenager jsem s tím měla problém. Nechtěla jsem mít svázaný život, jak jsem tomu tehdy rozuměla.
Jednou nás Dan Škrobák, který v mládeži vedl chvály, vzal na evangelizační rockový koncert do vedlejšího města a tam ke mně Pán Bůh promluvil. Po tom velkém rockovém „nářezu“ členové kapely vyprávěli svá svědectví. Tehdy jsem pochopila, že mi Pán Bůh nechce vzít svobodu a radost, ale že mi dává mnohem víc. Že je to úplně naopak, než jsem si do té doby myslela. Tam jsem se vlastně obrátila a dodnes jsem vděčná za pestrost způsobů, jakými k nám Pán Bůh mluví. Slyšela jsem mockrát předtím, jak se obrátit, znala jsem to a věděla jsem, že je to pro mě, ale měla jsem v sobě překážku – myslím si, že to byla Satanova lež, kterou ve mně upevnil –, že přijdu o pestrý život, že to bude nuda. Na koncertě mi Pán Bůh ukázal, že to tak není.
Později jste možná chtěla tohle poznání předat dál – vedla jste na sídlišti křesťanský klub pro dívky. Jak to probíhalo?
V období krátce po svatbě jsem hledala, v jaké službě je moje místo…
Text: Kateřina Coufalová, Tomáš Coufal
Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v dubnovém čísle měsíčníku Život víry. Daniela Hurtová v něm také mluví o smyslu služby, která nepřináší rychle viditelné výsledky, i o tom, jak mohou ženy skloubit práci a službu s rodinou. Číslo přináší téma „Když křesťané trpí“ a mapuje pronásledování křesťanů ve světě v uplynulém roce a jak bylo ovlivněno pandemií. Svým pohledem i osobními zkušenostmi přispěli Petr Jašek a Andrew Brunson, misionář, který byl vězněn v Turecku. Téma doplňuje článek Zekaie Tanyara o životě křesťanů mezi muslimy a příspěvek europoslance Tomáše Zdechovského.
V časopise také najdete úvodník Miloše Poborského „Lekce z magistrály“, představení nové superintendentky ECM Ivany Procházkové, vzpomínku na Jana Sokola, reportáž z konference Sedm vrchů či zamyšlení Tomáše Korčáka, jak se naučit číst z „knihy přírody“. Nechybí ani příběh čtenářky o vyhoření či virtuální historický rozhovor s Jonathanem A. B. Paulem – vedoucí postavou německého letničního hnutí od Jaroslava Plevy.
Časopis Život víry si můžete přečíst v papírové i elektronické verzi nebo si lze všechny hlavní články poslechnout jako audio nahrávku. Více na www.zivotviry.cz.
