říkají manželé Jakub a Monika Vejmělkovi
V poslední době jste se stali tak trochu křesťanskými odborníky na partnerské vztahy, často o nich přednášíte na akcích pro mladé. Jak se v této roli cítíte?
Monika:Nejsme experti, ale je to téma, pro které nám hoří srdce už od doby, co jsme spolu začali chodit. Když navíc člověk vede mládež, řeší to nejen u sebe, ale i u ostatních. Ptali jsme se jich, co v chození prožívají, a bavili jsme se o tom. Zjistili jsme, že je spousta knížek a skvělých seminářů o manželství, ale o chození jsou věci jen v angličtině… Nejsme dokonalí. Udělali jsme spoustu chyb, ale i díky nim jsme se naučili různé věci. Spíš než „vztahoví experti“ jsme lidi, kteří rádi poslouchají příběhy a rádi ty zkušenosti dál sdílejí.
Odkud čerpáte? Ze zahraničních knížek?
Jakub: To taky, ale na začátku jsme myslím čerpali hlavně z vlastní zkušenosti. A Pán Bůh otevíral dveře a měli jsme během let možnost se věnovat už asi stovce párů – ať už při osobním setkání, textově přes sociální sítě nebo třeba přes Zoom. Dnes už tedy hodně vycházíme i ze zkušeností druhých lidí. Ale samozřejmě čerpáme i z přednášek a knížek. Téma chození je pro českou církev spíš otázkou sexuální čistoty, ve skutečnosti je to ale mnohem komplexnější téma a my jsme si říkali, že by bylo fajn se o těchto věcech bavit víc do hloubky, a ne nutně pouze sdělovat normativní pravidla typu „musíte to dělat takhle“.
Monika:Věříme, že zdravé manželství začíná už tehdy, když je člověk single. Může se na vztah a manželství připravovat. Taky na tom pracovat už během chození, ne až v manželství. Může se učit o jazycích lásky a o různých dalších komunikačních nástrojích, o konfliktech, nebo si i uvědomit, že rozejít se není hřích.
Máte kolem sebe starší páry, které vás inspirují svým manželstvím a životem?
Jakub:Určitě. Je super, když má člověk někoho, kdo mu do toho může mluvit a koho se může zeptat, když potřebuje. Pro nás to byli moji rodiče – a pak pár dalších lidí ze sboru. Je pro mě důležité, aby lidé, kterým takto věříme, z nás nechtěli udělat kopii sebe. A my sami se snažíme si na to dávat pozor, když se věnujeme druhým. Chceme být inspirací, přinášet principy, ale každý člověk je jiný, ne všechno platí u každého páru.
Jaké téma kolem chození vnímáte jako nejžhavější?
Jakub: Nejžhavější téma je sex, proto se mu církev tolik věnuje. Bible na něj nemá mainstreamový názor, a tak to lidi hodně řeší. Když je po přednáškách prostor pro diskusi, málokdy se stane, že by se na něco ohledně sexuality a čistoty nikdo nezeptal. Ale jsou i další témata.
Monika:Hodně se nás lidi ptají na chození s nekřesťanem – v čem je to náročné, a jestli je to vůbec hřích. Ptají se nás na dobré důvody k rozchodu. Hodně se bavíme o komunikaci, o odpuštění, o tom, jaký vliv na vztah mají rodiče a to, co jsme zažili v rodině.
Jakub: Lidi, kteří jsou single, se ptají, jak poznají, že je to pro ně vhodný partner.
Pojďme k vašemu vlastnímu příběhu. Jak jste se dali dohromady?
Jakub: Náš příběh ukazuje, jaký má Bůh smysl pro humor. I když jsme vyrůstali ve stejném společenství, moc rádi jsme se neměli. Já jsem už i dřív byl docela rebel, měli jsme partu, se kterou jsme si dělali škaredou legraci z různých lidí. Tehdy nám to připadalo vtipné. Byl jsem silná osobnost a Monča byla taková slušná, hodňoučká, a taky docela silná osobnost. Takže jsme na sebe občas hodně naráželi.
Monika:Když mi bylo jedenáct a začínala jsem se modlit za svého manžela – nad těmito věcmi jsem přemýšlela hodně brzo –, tak jsem se mimo jiné modlila: „Pane Bože, prosím tě, aby můj manžel uměl hrát na kytaru jako Kuba, ale nebyl to Kuba.“
Jakub: Jak jsem se pak trošku uklidnil, tak jsem se začal víc bavit i s Mončou.
Monika:Já bych spíš řekla, že to bylo naopak. Já jsem Kubu pořád zvala do mládeže. On tam pak začal chodit a já jsem si myslela, že našel Pána Boha, a on mi potom zpětně říkal, že spíš hledal něco jiného.
Jakub: Každopádně jsem našel. Po nějaké době jsem to už nevydržel a řekl jsem jí, že bych s ní chtěl chodit. A Monča mi na to řekla: „Potřebuju se za to modlit, potřebuju čas.“ Myslel jsem si, že to bude dva tři dny, možná týden. Nakonec to bylo skoro šest měsíců. Ale pak mi řekla ano.
Jak váš vztah proměňovaly a proměňují modlitby? Napadá vás konkrétní příklad? Kdy pro vás byla modlitba klíčová?
Monika:Vždycky říkáme: …
Text: Lucie Vlasáková
Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v prosincovém čísle časopisu Život víry. Vejmělkovi v něm také vyprávějí o svém hledání víry nebo o tom, jak jejich vztah s Bohem ovlivnilo těžké těhotenství.
Časopis se tentokrát věnuje tématu štědrosti – a zdaleka nejen té vánoční: Jak dávat s radostí? Proč se někdy dávání bojíme? Je nutné platit desátky? A neslavíme o Vánocích vlastně Boží štědrost? Nad tématem se zamýšlejí David Novák, Lubomír Ondráček a Pavel Hošek. Doplňuje ho anketa o dávání desátků, příběhy čtenářů a kreslený vtip Pavla Bosmana.
Vánoční atmosféru prosincového Života víry doplňuje adventní úvodník Petra Kučery o paradoxech sváteční doby, vánoční otazníky Lucie Vlasákové na téma „Jak a s kým trávit Štědrý den“ a humorná povídka Pavla Bosmana.
Časopis dále přináší virtuální rozhovor s reformátorem Kasparem Schwenckfeldtem, kterého jeho přítel Martin Luther nakonec prohlásil za kacíře, nebo pohled do Íránu, kde navzdory pronásledování roste podzemní církev a stále více lidí poznává Krista. Nechybí zprávy o církvi u nás i ve světě nebo soutěžní křížovka.
Kromě papírové verze časopis lze Život víry koupit či předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě (viz www.zivotviry.cz).
