1. Korintským 12:26-27 … Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.
Milí spolubojovníci, nikoli protivníci –
Možná jste už slyšeli o filmovém festivalu „Jeden svět“. Jde o festival dokumentárních filmů týkajících se lidských práv. Ten název „jeden svět“ je přiléhavý: jako lidé tvoříme jeden svět a jako lidé si nárokujeme určitá společná lidská práva, ať už žijeme kdekoli v tomto jednom světě.
Také jsme „jeden svět“ v tom smyslu, že jsme všichni celosvětově propojeni – např. internetem (už jste si třeba někdy prohlíželi stránky malajského úřadu pro ochranu zvířat? Nejspíš ne, ale můžete! Kdykoli!) nebo jsme propojeni jako zákazníci nadnárodních firem (víte, že třeba na Lidl narazíte dnes i v Hongkongu?). Zkrátka jako lidské bytosti tvoříme a sdílíme jeden svět.
SOUVISEJÍCÍ – Skandální Ježíš
Přitom však ten svět – ve velkém i malém měřítku – funguje v mnoha odvětvích a oblastech na vzájemném lidském soupeření, na konkurenci, na získávání výhod jedněch na úkor druhých. Honba za lepším, za rostoucím výkonem, za výsledky, za prvenstvím, za úspěchem (ať už to znamená cokoli) – to prý žene a pohání vývoj lidstva kupředu. Alespoň co se týče hospodářství a s tím souvisejícím „životním komfortem“.
„To je byznys, kamaráde, nic osobního,“ chlácholí se lidé z různých firem, i když jsou třeba jinak přátelé. Byznys, nic osobního. A je jedno, kým se tím stáváme? Ovšem podobný přístup panuje nejen v byznysu. Třeba univerzity se předhánějí v tom, která získá granty, a tak jdou často na ruku současným trendům a kulturním tlakům. Zdroje financí jsou zkrátka omezené a kandidátů na ně je mnoho. Je to, jako když se doma popereme o poslední kousek dortu – zvítězí ten silnější a slavit bude ten, kdo má ostřejší lokty (nebo nemá žádné zábrany).
Církev jako tělo, ne jako svět
Někdy se tento model postavený na soupeření prosazuje i v církvi, mezi křesťany. To je smutné a politováníhodné, protože my, křesťané – lidé věřící v Zachránce Ježíše, obětovaného za naše viny; lidé, mezi kterými už působí Boží království – nejsme přirovnáváni ke světu, od něhož se naopak máme odlišit! Jsme opakovaně v Písmu přirovnáváni k lidskému tělu. V porovnání se světem lidí je totiž lidské tělo sestrojeno na jiných principech – na principech spolupráce, sounáležitosti a soucítění. Apoštol Pavel napsal o lidském těle toto: „Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý.“ (1.Kor 12:24-25) Stejně tak to má platit i pro křesťankou církev, tělo Krista.
Skutečnost, že jako křesťané tvoříme jedno tělo, jehož hlavou je sám živý Ježíš Kristus – má mnoho rovin, mnoho důsledků, mnoho různých aplikací v životě. Některé si můžeme ukázat na dvou kreslených obrázcích. Ten první s názvem „Ruka navíc se hodí“ ukazuje, jak by bylo pošetilé, kdyby si jedna část těla (zde oko) myslela, že nepotřebuje ty druhé (ruku). Ve chvíli, kdy oko dostane zánět, kdo mu nakape oční kapky? Oko potřebuje ruku a ruka potřebuje oko. A tak to platí i pro nás křesťany – potřebujeme se navzájem. Křesťanství není žádná sólo jízda jednotlivců, ale společná pouť pouští tohoto světa do zaslíbeného, „nebeského“ domova.
Druhý obrázek s názvem „Parník“ si všímá toho, že v těle jsou často ty méně viditelné údy a orgány důležitější, ba nezbytné, než jsou ty viditelné a obdivované. Zde v podpalubí parníku si říká topič, že o něm nikdo neví, že jeho práce je marná, že to, co dělá, nemá žádný efekt na pohyb lodi, jako je tomu v případě kapitána nebo kormidelníka. Opět, je to pošetilá představa, protože bez práce topiče v podpalubí parník daleko nedojede.
Podobně i my si na těle všímáme krásných očí, zatímco třeba o střevech raději nemluvíme. Přitom bez očí – sice s námahou, ale – přežijeme, kdežto bez střev ne. (Tak si říkám, jestli věta „Ty jsi ale střevo“ není vlastně pochvalou a uznáním… 🙂 Stejně tak v křesťanské církvi, ve společenství křesťanů, je každý zván, aby se zapojil do činnosti celého společenství se svým obdarováním, se svým časem, se svým talentem, s pokorou a horlivostí.
SOUVISEJÍCÍ – Svatý, ne odtažitý Ježíš
V církvi není malých rolí.
V církvi není malých rolí! Ani v církvi nejsme jen výletníci na zábavné plavbě! Jsme zapojeni do záchranné mise: sbíráme na palubu ty, kteří se topí, neboť jejich život bez Boha ztroskotal jako kdysi Titanic.
Ještě bych se krátce chtěl věnovat dvěma významům toho, že jako církev Krista jsme jedno tělo. Jsou to postoje, které nám obvykle zrovna moc nejdou, protože jsme zkrátka ze světa naučeni jinak. Už jsem je tady letmo zmínil: jde o sounáležitost a sympatie (soutrpnost).
Sounáležitost jakožto patření si navzájem
Sounáležitost v mém chápání znamená, že ve společenství křesťanů jeden patříme k druhému – nesoupeříme spolu, neoddělujeme se, nevymezuje se jeden od druhé. Není to „já a oni“, ale „my“. Jsme jedna Kristova církev, ve které ti slabší dostávají větší péči, zatímco ti silnější mají povinnost starat se o ty slabší. Pavel připomíná: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“ (1. Kor 12:27)
A připomíná to zrovna v listu do Korintu, kde se křesťané předháněli v tom, kdo má lepší obdarování, kdo je důležitější a bohatší, kdo má lepší známosti, atd. Pavel jim poukázal na jednotu a sounáležitost, která panuje v těle, a pak jim také připomněl, že bez láskyplné služby jeden druhému nejsou nic a to, čím se chlubí, je k ničemu, pokud to Kristovu církev nespojuje a nebuduje, ale rozděluje a ničí. „Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“ (1. Kor 13:2)
Sounáležitost znamená, že to, co mám, co dovedu, co dokážu, patří a slouží i těm ostatním v církvi, v jednom těle. Tak jako i Ježíš, coby hlava těla, sdílí s námi, se svým tělem, to, co dokázal a čeho dosáhl: odpuštění, milosrdenství a pokoj navěky, který tento svět nezná a nemůže chápat.
Sympatie jakožto soutrpnost
Co se týče sympatie, nemám na mysli náklonnost nebo zalíbení, jako když říkáme, že někdo „má naše sympatie“, že „je to sympaťák“, apod. Sympatie původně pochází ze slova sympaschó a značí „spolutrpět“. Pavel to slovo používá, když věřícím píše: „Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním (sympaschei) všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.“ (1 Kor 12:26) Myslím, že to druhé nám jde většinou snadno: když má někdo úspěch a daří se mu, tak se s ním rádi spolčíme a oslavujeme. Možná si i potají připisujeme určité zásluhy. Horší je to, když jeden z nás trpí, když selže, když na něj padne hanba, když se dostane na problémů – životních, finančních, duchovních. To je pak snadné se od dotyčného odvrátit, distancovat se, přerušit kontakty, ztratit zájem.
Ale vzpomeňte, jako by říkal Pavel, v těle to přece funguje jinak! Když vás bolí zub, trpí tím celé tělo. Když máte artrózu v koleni, všechny části těla strádají. Máte zánět středního ucha a celý váš člověk je tím postižen. Tak by to mělo vypadat i mezi křesťany! Když jeden z nich trpí, zažívá těžkosti či hanbu, druzí jsou plni porozumění a povzbuzení. Modlí se spolu, řeší to spolu, drží spolu. Trpí spolu. A jejich hlava, Ježíš Kristus, je (a trpí) v tom všem s nimi.
Hry společenské
Přátelé VBS – máte jistě každý doma nějaké deskové hry. Jsou skvělým nástrojem pro trávení společného času. Mě si občas doma dobírají, že mám velkou nechuť hrát hry jako „Monopoly“ nebo kolikrát i „Člověče, nezlob se“. Prostě se mi nelíbí ten princip, kdy vyhráváte tím, že druhý prohraje, že druhého oberete, že ho nemilosrdně vyhodíte na jeho cestě do domečku. Já vím, je to jenom hra. Mnohem víc mě ale baví třeba únikové hry nebo jiné kooperativní hry, jako třeba „Dobrodružné legendy Andor“. Tam s různými schopnostmi, ale společnými silami máte za cíl přemoci temného protivníka.
Tak tomu je i v případě křesťanské církve. Bojujeme spolu ne proti lidem, myslícím či věřícím jinak než my; bojujeme proti silám temnoty a klamu, silám zla a bezbožnosti, silám pýchy a bohorovnosti. Ježíš nad nimi již zvítězil a s námi své vítězství sdílí, abychom ho i my zažívali a abychom šířili dál. Neboť my jsme církev, tělo Kristovo. Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 22. července 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
5 Komentáře
Mirek P.
Jako vždy – svižně, vtipně napsané. A zároveň skutečně kristologicky. Jaké údy byly v antice považovány za málo ušlechtilé ? Prý nohy. I dnes by rád kdekdo byl v círví ústy, očima, ušima a málokdo rukama a nohama. Jak říkal D. Drápal, blahé paměti :
každý chce být náčelník a málokdo indián 🙂
Olga Nedbalová
Děkuji moc za krásný a pravdivý komentář. V dnešním světě je adorována samostatnost. Oslavujeme boha soběstačnosti, snažíme se být co nejvíce nezávislý na druhých. Prosazuje se individualita – bohužel v tom špatném směru. Problém nastane ve stáří nebo když přijde nemoc. Najednou z těch samostatných lidí, kteří nikdy nikoho ve svém životě nepotřebovali, zůstávají torza bez naděje. Jaký je rozdíl mezi křesťanem pevně věřícím v Pána Ježíše a člověkem držícím se světa. Křesťanství má jedinečný přístup – sice uznává i individualitu – každý křesťan má svůj osobní, nezaměnitelný vztah k Pánu Ježíši, každého z nás povolal Pán Ježíš osobně. Ale zároveň je křesťanství o společenství. Síla křesťana spočívá mimo jeho osobního vztahu s Ježíšem i ve společenství ostatních bratří a sester. Víra opravdu není soutěž, kdo bude rychleji u cíle. A také žádný dar není podřadný. Každý je ve společenství potřebný a nenahraditelný. Vždy jsem ráda četla příběhy o tajných evangelících. Jejich pevná víra byla obdivuhodná. Něco je nutilo se semknout a nedat se odradit nepřízní světa. To něco byl Ježíš Kristus. V dnešním pohodlném světě možná spíše na Ježíše zapomeneme. Neoceňujeme až tak společenství, vždyť spoustu věcí si umíme zařídit sami a ti ostatní by nás zdržovali. A tak si údy, které potřebujeme, začneme hledat ve světě. Dokonce podlehneme falešné představě, že my jsme hlava. Ve skutečnosti ovšem nejsme svobodni, ale upadáme do otroctví toho zlého. Neboť ve skutečnosti nikdo z nás nemůže být hlavou. Byť by byl sebevzdělanější, sebešikovnější…..Je to pouhý klam. Opravdu hlavou je vždy jen Ježíš Kristus. On jediný je cesta, pravda i život. Přeji všem bratřím a sestrám do nového týdne ať je provází Pán Ježíš na jejich cestách. A našim sborům moc přeji, ať je naší hlavou Ježíš Kristus a my ať jsme jeho věrnými údy.
Karel Krejčí
Jsou dva zásadní přístupy k chápání smyslu naší životní pouti. Buď věříme, že vše, čím zde na zemi procházíme, má základ ve „tvrdých loktech“, abychom se nenechali světem zotročit a stali se existenčně dobře zajištěnými vítězi (avšak smrtelnými) nebo si postupně začneme uvědomovat, že vše, s čím zde zápasíme, má právě ten smysl, abychom pochopili, že tento svět je geniálně řízen a vše směřuje k našemu dobru. Pozorovat a věřit, že naše vnější glorifikace je pouhý klam a spíše než vítězství, prohra. která má ale stejný smysl. Vše se zmítá v porodních bolestech a záleží na nás, čím se necháme unést …
P. Ašer
„Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“
Podobnou analogii, jako používá Pavel, když přirovnává církev k tělu, použil již zhruba 400 let před ním Platón, který přirovnával k tělu ideální politickou obec:
„Ve které tedy obci nejvíce občanů při téže věci a v témže smyslu užívá slov „to jest mé“ a „to není mé“, ta má nejlepší zřízení?
Daleko nejlepší.
A která se takto nejvíce blíží jednomu člověku? Jako asi když se někdo z nás uhodí do prstu, ucítí to veškeré společenství vížící tělo s duší v jednotném řádu činitele v něm vládnoucího, a celé zároveň zabolí, když něco utrpěla část; a v tom smyslu pak říkáme, že člověka bolí prst. Totéž snad platí i o kterémkoli jiném údu lidském, jak o bolesti, když trpí část, tak o libosti, když se jí ulevuje?
Totéž, odpověděl; a co se týče tvé otázky, tomuto jevu se nejvíce blíží obec nejlépe uspořádaná.
Když tedy jeden z občanů zakouší cokoli buď dobrého, nebo zlého, taková obec nejspíše přijme ten jeho stav za svůj a všecka se bude buď spolu radovati, nebo spolu rmoutiti.“ (Platón: Ústava 462c-e)
„Nuž věru v tom jsme spatřili největší dobro pro obec, když jsme přirovnávali obec dobře spořádanou k tělu, v jakém poměru jest k bolesti i libosti své jednotlivé části.
A správně jsme to spatřili.“ (Platón: Ústava 464b)
Netvrdím, že Pavel tuto analogii převzal od Platóna. Spíše je pozoruhodné, jak se některé podobné ideje vyskytují v různých dobách a na různých místech.
Jak můžeme historii států zpětně zhodnotit, Platónova vize politické obce fungující jako jedno tělo, byla utopická a snaha ji někde zavést končila vesměs tragicky. Věřím však, že ve skutečné církvi, která funguje jako jedno tělo, to utopií není.
Olga Nedbalová
Platónova vize politické obce zřejmě nefungovala, protože tělo mělo špatnou hlavu 🙂 Tělo může fungovat bez mnoha údů, pokud je jeden úd nedostačující, může ho nahradit jiný. Ale hlava je to nejdůležitější a pokud je hlava pomatená, je to znát na celém tělu. Proto je tak důležité se neustále vracet k Pánu Ježíši a konzultovat všechny záležitosti. Onou konzultací může být modlitba, četba Písma, hovor s bratrem/sestrou v Kristu. Boží království se pak může projevovat i zde ve světě, i když není dáno, aby tento svět přijal sám dobrovolně Boží království. Ano, bylo by moc krásné, kdyby všichni lidé přijali za své dvě nejvyšší přikázání. Nechali si je vepsat do srdce. Skončily by všechny spory, lidé by milovali Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Své bližní by pak milovali jako sebe sama. Zlo by vymizelo ze světa a přišel by ráj. Jenže někteří lidé nechtějí Pána Ježíše poslouchat. Způsobuje to tvrdost jejich srdce nebo se nechali oklamat tím zlým? Nevím. Ale pevně věřím Pánu Ježíši, že Jeho plán je dokonalý. Nic v tomto plánu není zbytečné. Vše směřuje k tomu správnému cíli a vede nás k němu Ježíš Kristus. A je krásné, že to všichni diskutující včetně autora komentáře, toto potvrzují. Každý trochu jinou formou – podle svých obdarování, ale přesto všichni svědčí o jediné pravdě – Ježíši Kristu.