Jak mne List Římanům 5 přivedl ke Kristu poté, co utrpení zahubilo mou víru

Byla jsem uprostřed mé lékařské praxe. A jediná noční služba na pohotovosti otřásla mou vírou v Boha.

Vyrůstala jsem jako křesťanka jen podle jména, má víra se zakládala spíše na citech než na biblické pravdě. A jednou v noci mi v rukou dotlouklo příliš mnoho lidských srdcí. Má slaboučká, pravdami Písma nepodepřená víra se rozsypala na prach.

Trýznivá noc

Ta hrůza začala jedním mladým mužem, něco přes dvacet. Kdosi ho ve spánku zmlátil baseballovou pálkou. Jeho manželka při tom útoku zahynula, svědkem všeho se stal čtyřletý synáček. Na oddělení muž dorazil s frakturou lebky a krvácením do mozku. Snažila jsem se ho rychle stabilizovat, ale měla jsem co dělat, abych se soustředila. Viděla jsem, jak před mým duševním zrakem vrávorá po předsíni hošík v dupačkách: oči si protírá pěstičkou – a pak je otevře před obrazem světa, který mu jedno třesknutí pálkou rozmlátilo na kusy. Jaký život může čekat na dítě pronásledované takovými vzpomínkami? 

SOUVISEJÍCÍ – Sam Allberry / Panovační pastoři v církvi?

Ještě jsem se prala s tou myšlenkou, a v tom už záchranáři přinesli na pohotovost jednoho dospívajícího. Umíral na střelnou ránu. Zdravotníci mu po zástavě srdce masírovali hrudník, aby obnovili příchod krve do mozku. Se zamženýma očima jsem uchopila skalpel a chirurgicky otevřela chlapci hrudník pro vyšetření. Vzala jsem jeho ztichlé srdce do rukou a třesoucími se prsty vyšetřovala okraje. Když mi ruka zajela do zející díry po ráně, zalapala jsem po dechu. Kulka mu otevřela srdečnici a všechna krev vytekla do hrudníku. Nemohli jsme ho zachránit.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Leave this field empty if you're human:

Další výkřik na záznamníku mých traumat. Ještě jeden náctiletý. Ještě jedna střelná rána. Tentokrát zasáhla kulka chlapcovu hlavu. Když mu praktikant posvítil do očí, zůstaly zornice upřeny do prázdna. Nastala mozková smrt, a nebylo mu pomoci. Sebrala jsem se, jak jen to ještě šlo, a zašila mu ránu na hlavě. To poslední – pomyslela jsem si – co pro něj mohu udělat, je vyčistit mu ránu a umýt jej, aby rodina chlapce naposled zahlédla takového, jak ho důvěrně znali a milovali.

Byla jsem zabrána do práce, když vtom se otevřely dveře. Zvedla jsem oči – a ztuhla hrůzou. Vešla chlapcova matka! Synova hlava dosud tonula v krvavé svatozáři. Na ženině zkřivené tváři jsem poznala, že vše postřehla. Každá podrobnost, každý šrám a každá skvrna toho děsivého výjevu se jí navždy vryly do paměti. Zařvala a padla na podlahu. Strhla jsem si z rukou zakrvácené rukavice, vyřítila se z místnosti a v nářku jsem si zakryla tvář. 

Hledání ticha

Ráno po službě jsem se cítila vysátá. Jako kdyby vyrvali z kořenů nějakou životně důležitou část mého já. Jak, říkala jsem si, se mohou lidé ne sebe vzájemně dívat a nevidět hodnotu toho druhého? Jak může Bůh dopouštět takové zlo? Dovolit zkázu lidí, kteří milují své rodiny, sní o štěstí a doufají v cosi lepšího než my všichni?

SOUVISEJÍCÍ – Moje třicetisekundové kázání během nouzového přistávání letadla

Přestože mé tělo zoufale volalo po odpočinku, dala jsem přednost dvouhodinové jízdě do Berkshireských hor. Hledala jsem něco dobrého a pravdivého. Zastavila jsem na mostě s výhledem na řeku Connecticut, nadechla se svěžího podzimního vzduchu a zavřela oči k modlitbě… avšak slova nepřicházela. Za zavřenými víčky jsem viděla jen krvavou špínu na svých rukavicích, chlapcovy oči strnulé v posledním vytřeštěném pohledu, a slyšela výkřik matky, když ji žal sklátil k zemi.

V pustém tichu, bez Božího slova, které by mne vedlo, jsem dospěla k závěru: odpověď nenajdu, neboť žádný Bůh neexistuje. 

Hledět na utrpení skrze evangelium

Uplynul asi rok. Denně jsem v sobě přemílala nutkání vrátit se na ten most klenoucí se nad řekou Connecticut a vrhnout se přes zábradlí. Bez Boha. Nehledala jsem naději. Na pozadí těch temných chvil zažitých v nemocnici jsem nedokázala rozpoznat žádný význam, žádný záblesk milosrdenství. Viděla jsem pouze hrůzu toho všeho, všudypřítomné utrpení a zoufalství. 

A přece – i když já jsem Boha odepsala, on se nezřekl mne.

Jeden můj pacient se v odpovědi na modlitbu uzdravil ze zhoubného poškození mozku. To ve mně zanítilo záblesk naděje. Právě ve chvíli, kdy jsem s Biblí skoncovala – třískla jsem s jednou tak, že jí praskl hřbet – rozdmýchalo ve mně Boží slovo ten záblesk tak, že z něj vyšlehl plamen. Přečetla jsem všechna čtyři evangelia od začátku až do konce, a ohromilo mne, jakou lásku k nám Bůh má v Kristu. Pak jsem se ponořila do Listu Římanům. Vytryskly mi slzy, když jsem četla pátou kapitolu:
A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Ř 5,3–8)

Problém utrpení mne na rok odvedl od víry. Když jsem však četla verše 3–5, uviděla jsem utrpení brýlemi evangelia a zavalila mne Boží milost.

Vidět v utrpení Boží lásku

Pavel začíná ohromujícím tvrzením, že se i ve svém utrpení můžeme radovat (Ř 5,3) – a to proto, že prostřednictvím Ježíše Krista máme pokoj s Bohem a naději slávy (Ř 5,1-2). Můžeme se radovat, neboť našimi zkouškami nás Bůh pročišťuje a posiluje naši naději v něm (Ř 5,3-5). A také proto, že když trpíme, připomínáme si našeho Spasitele, který za nás trpěl, abychom mohli mít věčný život (Žd 4,15).

Skrze utrpení – utrpení svého milovaného Syna – uskutečnil Bůh to nejúžasnější v dějinách lidstva. Nejsme-li schopni očividně rozpoznat Boží lásku, můžeme se opřít o jednu pravdu: Bůh zná naše utrpení, protože je také sám prožil (Iz 53:3; Žd 4:15). A co je nejúžasnější – snesl je kvůli nám. Vzal na sebe celou tíži našeho hříchu, přijal trest, který jsme zasloužili my – a to z milující poslušnosti k Otci, který nás sám také tak miloval (Jan 3:16).

Rozjímáme-li nad Kristovou obětí, vidíme ten nejvybranější příklad Boží lásky k porušenému, hříchem postiženému světu, Právě tím nám Bůh ukazuje, jak nás má rád (Ř 5,8).

Neotřesitelná naděje

Řimanům 5:3–8 nás učí, že ti, kdo znají Krista, mají naději, o niž nás žádná hrůza ani pohroma nemůže připravit. Odvádí náš zrak od tohoto světa ochromeného hříchem a obrací jej ke Kristu, která vše tvoří nové (Zj 21.5). A upřeme-li pohled na něj, utrpení nás pročistí jako žár v peci železo. Kříž vnese cíl i do naší nejpalčivější trýzně. I když sténáme (Římanům. 8:22), zahání naděje v Kristu veškeré zoufalství. 

Nemoc, utrpení a smrt jsou ohavnými zplodinami hříchu a dennodenně nás ničí. V Kristu však máme naději. Nyní nás ničí tragédie, naše slzy však nepotekou navždy. Ježíš to zlo, které nám působí utrpení, přemohl, a po jeho návratu plody hříchu – střelné rány, poškození mozku, truchlení i všechna zoufalství prožívaná na mostech – zmizí s tváře země navždy.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Kathryn Butlerová (doktorka medicíny, Lékařská fakulta Kolumbijské univerzity) pracuje v traumatologii a intenzívní péči. Nedávno přerušila klinickou praxi a učí své děti v domácí škole. Píše pro servery Desiring God (Touha po Bohu) a Christianity Today (Křesťanství dnes). Je autorkou knih Between Life and Death (Mezi životem a smrtí, Crossway, 2019) a Glimmers of Grace: A Doctor’s Reflections on Faith, Suffering, and the Goodness of God (Záblesky milosti; úvahy lékařky o víře, Crossway, 2021).

Překlad Ivana Kultová The Gospel Coalition , ilustrační foto:  Piron Guillaume,  Unsplash