Láska k Pánu Bohu se do našich srdcí vlévá skrze dva pramínky. Tím prvním je poznání podivuhodné božské dokonalosti, kterou má sám v sobě. Druhým je rozjímání o štědré dobrotě a lásce, kterou na nás rozlévá.
Co se týká prvního, přirozenost našeho srdce je taková, že si zamiluje všechny věci, které jsou samy o sobě krásné a příjemné, ať jsou duchovní, nebo fyzické. Proč Eva ochutnala zakázané ovoce? Protože bylo příjemné na pohled. Proč Jákob miloval Ráchel více než Leu? Protože v jeho očích byla krásnější. Proč Šalomoun žádal o moudrost, a ne o bohatství nebo dlouhověkost? Protože ji považoval za vzácnější a ušlechtilejší věc. Jinými slovy, co je vzácnější a krásnější, to je našemu srdci milejší. Když zbožný a vyvolený člověk rozjí- má nad Bohem a jeho věčností, pochopí, že je v něm jakási nevýslovná čistota, krása, ušlechtilost, sláva i radost, kterým se nic ve světě nevyrovná. Srdce člověka se tedy upíná k těmto věcem a jiné, méně cenné věci nechává stranou, a tak začíná zakoušet Boží skrytou krásu a toužit po ní.
Ale mnohem více se Boží láska v našem srdci rozněcuje tehdy, když Boha pokládáme za studnu plnou milosrdenství. Ne však nějakou uzavřenou, ale přístupnou všem. Z ní se na nás rozlévá plnost lásky (ach, jak jsme ne- hodní), o čemž svědčí stvoření, zaopatřování, vyvolení, vykoupení a posvěcení.
Je to skutečně hojná milost, že když jsme byli nic a ničím jsme měli zůstat až navěky, on nám dal podíl na své božské přirozenosti, abychom byli jeho tvory, a to ne ledajakými. Ne mrtvými, bezduchými, nerozumnými a zvířecími, ale stvořenými k jeho obrazu, ušlechtilými, rozumnými a nesmrtelnými. Jistě je hoden naší lásky!
Neustále o nás pečuje a zaopatřuje nás. V něm žijeme, pohybujeme se, jsme*. On nám dává dech, řídí naše kroky, dává nám pokrm, odívá naše tělo, vede nás v mládí, zachovává ve stáří, nosí nás v náruči, chrání naše nohy před klopýtnutím a pádem, posiluje nás ve slabosti, léčí nemoci, udílí nám svou milost a podněcuje v nás dobré myšlenky. Když spíme, bdí za nás, když přichází nebezpečí, chrání nás. Zkrátka, v tomto životě je pro nás vším. Kdo by ho nemiloval?
A co říct o vyvolení k věčnému spasení? Ještě než jsme vůbec byli na světě, náš láskyplný Otec už se zabýval tím, jak by nám mohlo být dobře navěky. Zbožná duše nemůže jinak než vyznat se svatým Pavlem: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění!“ (Ř 11,33). Nebo jak se zpívá v jedné písni: „Ó předivná, nezasloužená milosti!“ Své milosrdenství nám prokázal i tím, že když jsme se od něho ve svém hříchu hanebně odvrátili a jeho neměnná spravedlnost vyžadovala, abychom byli jako hříšníci navěky zatraceni, dal k zadostiučinění této neměnné spravedlnosti a dosvědčení své pravdomluv- nosti vlastního Syna, aby podstoupil ohavnou smrt a vzal na sebe prokletí, aby nám pomohl. Tak jsme opět nabyli právo k věčné slávě, kterou ani nedokážeme pojmout. Čí jazyk to dokáže popsat? Čí rozum dokáže pochopit, jak úžasné je toto Boží milosrdenství? V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. „V tom je láska,“ píše svatý Jan, „ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy“ (1J 4,10).
A nakonec, aby nás plně ujistil o své lásce k nám, dává nám svého svatého Ducha, který je základem neboli závdavkem našeho spasení. Jím nás se sebou sjednocuje, vede nás skrze jeho svatá vnuknutí a svou božskou mocí nás zachovává k věčnému spasení (1P 1,5), které bychom kvůli své nedbalosti tisíckrát ztratili.
Když o tom všem duše vyvoleného člověka zbožně rozjímá, nemůže jinak než samou radostí začít plakat a volat se svatým Davidem: „Jak se odvděčím Hospodinu za všechno jeho dobrodiní vůči mně?“ (Ž 116,12; ČSP). A když hledá, čím by se odvděčila, nic nenalézá, jen si uvědomuje, že ten, který si ji navěky zamiloval, je hoden věčného milování. Proto mu spolu s Davidem vyznává: „Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo. Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade!“ (Ž 18,2–3).
Zdroj: Knihy Didasko Datum: 8. srpna 2022 Foto: Wikimedia Commons – Komenský
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Jan Amos Komenský
mocí nás zachovává k věčnému spasení (1P 1,5), které bychom kvůli své nedbalosti tisíckrát ztratili.
Když o tom všem duše vyvoleného člověka zbožně rozjímá, nemůže jinak než samou ra- dostí začít plakat a volat se svatým Davidem: „Jak se odvděčím Hospodinu za všechno jeho dobrodiní vůči mně?“ (Ž 116,12; ČSP). A když hledá, čím by se odvděčila, nic nenalézá, jen si uvědomuje, že ten, který si ji navěky zamilo- val, je hoden věčného milování. Proto mu spolu s Davidem vyznává: „Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo. Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade!“ (Ž 18,2–3).
27
