Ignace Demaerel – 95 tezí o humanismu (recenze)

Ignace Demaerel (*1961) je Belgičan, který studoval filosofii na Katolické universitě v Lovani a protestantskou teologii v Bruselu. Knihu 95 tezí o humanismu napsal v holandštině. Tato kniha, jež nese podtitul „Křesťanství versus osvícenství, sekularismus a volnomyšlenkářství“, byla přeložena do hlavních evropských jazyků (němčiny, francouzštiny, angličtiny), ale i do maďarštiny či švédštiny.

Každý člověk s elementárními znalostmi historie a náboženství jistě pochopil, že název „95 tezí“ je narážkou na 95 tezí německého reformátora Martina Luthera. Autor popisuje vznik humanismu a proměny obsahu tohoto pojmu v průběhu dějin. Humanismus takového Erasma Rotterdamského a lidí jeho generace nebyl ani v nejmenším protikřesťanský. Obsah pojmu humanismus se v dějinách postupně měnil. Ignace Demaerel pochopitelně nehoruje například pro přísné tělesné tresty a vůbec jakékoli zacházení, které se běžně označuje za „nehumánní“. Pokud odmítá humanismus, odmítá tvrzení, že člověk je mírou všech věcí a že je autonomní v původním slova smyslu, tedy „svézákonný“. Odmítá humanismus, pokud humanismus tvrdí „věřím v člověka“ ve smyslu protikladu k „věřím v Boha“. Odmítá tedy antropocentrismus a ukazuje, jak v průběhu dějin stále znova vedl do slepých uliček.

Jako příklad uveďme 25. tezi:

Humanismus tvrdí, že pevně věří v lidstvo, a nárokuje si, že demokracie je jedním z jeho nejdůležitějších „výdobytků“. Nicméně demokracie nepovstala z víry v člověka, ale naopak z nedůvěry člověku – z vysoké pravděpodobnosti hraničící s jistotou, že lidé přílišnou moc zneužijí. Proto demokracie vytváří pojistky vůči zneužití moci. To ovšem může dojít až k tomu, že společnost uvízne ve spoustě kontrolních mechanismů a v byrokracii, takže demokracie přestane fungovat.

Toto samozřejmě není argument proti demokracii. Nejde o odmítnutí demokracie, ale o správné pochopení jejích kořenů – a současně i nebezpečí, které hrozí, pokud těmto kořenům neporozumíme.

Demaerel rovněž upozorňuje na určitá vnitřní napětí humanismu v současné podobě – napětí, která jsou v rámci humanismu neřešitelná. Tak třeba humanistický ideál neomezené seberealizace je ve velkém napětí s jinými humanistickými ideály, např. s ideálem tolerance.

Jsem přesvědčen, že kdo tuto knihu přelouská, bude lépe rozumět problémům doby, ve které žijeme, a současně trajektorii, po níž se evropská vzdělanost pohybovala, než do dnešního stavu dospěla. Dovolím si ocitovat ještě jednu tezi (88.):

Humanismus se v zásadě zrodil z obav ze zneužívání náboženství – což je pochopitelné. Z toho by ale mělo vyplývat, že humanisty by mělo uspokojit pročištění náboženství. V praxi ale humanismus nebyl schopen překonat svůj negativní postoj, který se u řady lidí rozvinul v iracionální averzi, ve fobii z jakékoli „stopy po náboženství“. Pokud někdo tvrdí, že nejhlubší důvody, proč někdo věří, jsou iracionální, pak totéž platí stejnou měrou i o nevěře. Strach je už z definice špatným rádcem.

Nevím, jak vám, ale mě tato upozornění připadají jako vysoce aktuální.

Domnívám se, že četba této knihy prospěje každému – i těm, kdo budou s autorem zásadně nesouhlasit. Pokud jsou – i přes tento nesouhlas – otevřeni k rozhovoru.

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

Autor: Dan Drápal  Datum: 22. listopadu 2019