Hvězdy a osud

Když mi bylo okolo patnácti let, objevila jsem hvězdnou oblohu. Celé večery jsem vydržela sedět na balkóně a pozorovat ji, pokud městské osvětlení a znečištění ovzduší nad mou rodnou Ostravou vůbec umožňovalo viditelnost astronomických objektů.

Ze severního okna našeho bytu jsem viděla Velký a Malý vůz (s Polárkou na konci oje), Labuť a Kassiopeu. A z balkónu, který byl obrácen k jihu jsem nejčastěji obdivovala souhvězdí Orion se třemi stejně velkými hvězdami uprostřed (tzv. Orionův pás). A samozřejmě také Měsíc – všechny jeho fáze i zatmění. Ve dne jsem pozorovala Slunce, jeho východy i západy – ať jasné, mlhavé nebo červánkové. A také oblaka různých velikostí, tvarů i barev. Byla to nádhera. Snila jsem o dobrodružných cestách na vzdálené planety, které snad člověk jednou podnikne. Věřila jsem v úžasnou budoucnost lidstva.

Astrologie v té době ještě nebyla nijak moc populární. Do módy přišla znovu teprve v devadesátých letech. V knihách, které jsem v mládí četla, bývala pokládána za jeden z naivních omylů našich předků, takže jsem ji nebrala vážně.

Ve starověku toho lidé o hvězdách věděli méně než my dnes, ale pilně je pozorovali a dělali si o nich záznamy. Některé národy se tomu obzvláště věnovaly – Egypťané, Peršané, Babylóňané… Zřejmě je fascinovala železná pravidelnost, s jakou hvězdy sledovaly vytyčené dráhy. V souhvězdích spatřovali obrysy bájných bytostí. Hvězdnou sféru si lidé představovali jako jakousi klenbu – hranici mezi nebesy a zemí – mezi horním a dolním světem. Pravidelnost pohybu nebeských těles byla tak dokonalá, že nikdo nepochyboval o řádu, kterým se celý kosmos řídí. Lidé byli přesvědčeni, že z hvězdné oblohy lze vyčíst zákony, jimž podléhá celý svět. Že hvězdy vypravují o běhu tohoto světa.

Jednou jsem hledala v Bibli, kolikrát jsou tam zmíněny hvězdy. Objevila jsem, že o hvězdách se píše v 87 biblických verších. Metaforou hvězd se často vyjadřuje nesčíslné množství. Bůh slibuje Abrahamovi, že rozmnoží jeho potomstvo, až ho bude tolik, „jako je na nebi hvězd“. V knize Job najdeme překrásná básnická vyjádření o hvězdách a o přírodě vůbec. Dokonce jsou tam jmenována souhvězdí. Bůh se ptá Joba: „Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád nebo rozvázat pouta Orióna? Vyvedeš hvězdy zvířetníku v pravý čas a povedeš souhvězdí Lva s jeho mladými? Víš, jaké jsou řády nebes? Ty jsi je ustanovil, aby dozírala na zemi? (Job 38, 31-33) Nový zákon vypráví o hvězdě Betlémské a také o tom, že jednou budou hvězdy padat dolů z nebe. To až se naplní čas vymezený tomuto světu. V knize Daniel se píše o hvězdopravcích a planetářích působících na dvoře krále Nebúkadnesara v Babylónu.

Všechny národy se řídily podle hvězd. Jen Izraelci odjakživa věděli, že to nesmějí dělat. Ne proto, že astrologie je nesmysl. Ale protože Izrael se nikdy nemohl řídit kosmickým řádem, určeným veškerému tvorstvu. Podléhal přímo Hospodinovi. Pro Izrael platilo Hospodinovo slovo víc než cokoli jiného. Kdyby se Boží lid řídil zákony tohoto světa, nemohl by na zemi vůbec přežít. Prostě by neexistoval. Kdyby všechen život běžel s železnou pravidelností a byl by předvídatelný, nebyl by na zemi vůbec prostor pro mimořádné Boží zásahy, ani pro působení Ducha svatého. Bůh ustanovil dráhy hvězd, i jiné kosmické zákony, ale Bůh může také cokoliv změnit – pokud to uzná za moudré a potřebné. V Knize Job se píše: „Slunci rozkáže – a nesmí vzejít, zapečeťuje i hvězdy.“ Nemusím to jistě chápat doslova. Beru to spíš jako varování před vírou v nezměnitelný osud, jež byla tak charakteristická pro pohanský svět. Když někdo začne na hvězdy spoléhat, začne jim ke své škodě podléhat. To je celkem logické, že podléháme tomu, nač spoléháme.

Bůh ukázal, že může změnit i to, co zlého bylo předpověděno. Prorok Jonáš nechtěl rozumět, že Hospodinova slova o zničení Ninive, která měl tlumočit, jsou jenom varováním, jež má vést k nápravě Ninivských. Měl patrně pocit, že se s prorokováním zbytečně namáhal, když Hospodinem předtím ohlášené vyhlazení města bylo samotným Hospodinem odvoláno.

Jeden starý příběh vypráví o učeném rabínovi Akibovi (žil na přelomu 1. a 2. století), jemuž nějaký Chaldejec předpověděl, že jeho dcera zemře v den své svatby na uštknutí hadem. Prý je to psáno ve hvězdách. Akiba moc nevěřil, ale pro jistotu dal v den dceřiny svatby střežit celý dům a okolí. Nic se nestalo. Jen se později ukázalo, že had se do domu přese všechna opatření dostal. Byl však nalezen mrtvý. Zabila ho nevědomky sama nevěsta. V jednu chvíli totiž, ač nemusela, vstala od svatebního stolu, aby obsloužila příchozího žebráka. Aby se žebrák mohl posadit ke stolu, vzala jeho plášť a vlastnoručně ho pověsila na kousek dřívka, jehož ostrý konec předtím zabodla do stěny. To se prý dělávalo. Ukázalo se pak, že tím ostrým dřívkem probodla, aniž si toho všimla, hada, který se právě chystal ji uštknout. Poučení, které z příběhu plyne, je takové: Had byl sice předurčen k tomu, aby na ní vykonal své dílo – tedy aby ji uštkl, ale ona to zmařila tím, že udělala něco, co leželo mimo dosah pozemských zákonů. Nikdo od nevěsty nečekal, že bude v den své svatby obsluhovat žebráka. Udělala tedy něco, co udělat nemusela, a navíc to bylo velmi dobré. Tím odvrátila to, co jí bylo souzeno. Ostatně, když děláme jenom to, co musíme dělat, pak (i když činíme dobře) víme, že jsme jen „služebníci neužiteční“.

Co dodat? Jde jistě o vymyšlený příběh s mravoučnou pointou, ale stejně – řekla bych, že dívce z příběhu v té chvíli (když dělala, co nemusela) napověděl asi Duch svatý, jak se má zachovat. I když to byla Židovka a Židé podle křesťanské nauky Ducha svatého neobdrželi.

Mimochodem – duch se latinsky řekne spiritus. Souvisí to se slovem spirare = dýchat (viz např. slovo „respirátor“). Dum spiro, spero – napsal prý Cicero. Dokud dýchám, doufám. Volně bychom to mohli přeložit – dokud žiji, mám pořád naději. Protože, kde chybí naděje, tam už není život.

Osud je jinými slovy též úděl. Ve Starém zákoně často čteme o tom, jak Hospodin změnil či ještě změní úděl svého lidu. Je to v jeho moci. Nevěřme nikomu, když říká, že je náš osud zpečetěn, že nemáme budoucnost, že nějaká situace vypadá beznadějně. I když to třeba nepředpovídají hvězdy, ale nějaké vědecké kapacity. Nepodléhejme pesimistickým předpovědím ani v té nejhorší životní krizi.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor: Eva Hájková Datum: 3. prosince 2020 Foto: Pixabay . ilustrační