Často chodím nakupovat do malé samoobsluhy u nás v ulici. Ne snad proto, že by tam měli velký výběr zboží, nebo že by tam byly nějak výhodné ceny, ani se mi nezdá, že by tam byly vlídnější prodavačky než jinde. Je to normální malá tak trochu ušmudlaná stará sámoška. Chodím tam, protože je to blízko.
Obyčejně mé zdejší nákupy stojí jen pár korun. Šest rohlíků, jogurt, kousek sýra, kvasnice. Co tak člověk rychle skočí koupit, protože to zrovna potřebuje. V sobotu ráno jsem tam zase běžela. Mám ráda k snídani čerstvé rohlíky. Popadla jsem tedy proutěný košík a malou peněženku, do kapsy jsem strčila klíče a potichu jsem vyběhla z domu. Všichni ještě totiž spali.
Nabrala jsem si do sáčku rohlíky, přidala čtyři koblížky a vzpomněla jsem si, že i másla bylo už jen kousek. U pokladny jsem už přemýšlela o tom, co budeme celý den dělat. Bezmyšlenkovitě jsem rovnala nákup do košíčku a přijala zpátky hrst drobných. Počkat, počkat, není těch drobných nějak málo? V matematice nejsem příliš kovaná a po ránu mi to vůbec počítá pomalu, ale tohle se mi nezdálo. Pokladní si povšimla mého zaváhání a přepočítala peníze se mnou. No jasně, spletla se. Vrátila mi o dvacet korun míň. Omlouvala se mi celá zrůžovělá rozpaky a honem přidávala novou lesklou dvacetikorunu. Zatvářila jsem se, jako že to nic, že se to může stát a šla jsem domů.
Včera jsem tam byla nakupovat zase. Došly mi brambory a v Zelenině už bylo zavřeno na polední pauzu. Spěchala jsem, protože oběd měl být hotov už za hodinku. Trochu jsme protáhly s Adélkou školu a podle plánu máme dneska k obědu bramborový guláš. Táta od dvou učí, tak v jednu musí být oběd. Jenže ten se bez brambor uvařit nedá.
Rychle jsem vzala pytlík brambor a spěchala k pokladně. Zaplatila jsem a hned strkala pytlík brambor do batůžku. Hrst bankovek z pětistovky nazpět jsem zmuchlala do kapsy a mazala jsem domů. Uvařila jsem ten guláš, stihla jsem to přesně. V klidu jsme se najedli, táta přivítal prvního žáka a já jsem si šla sepsat, co potřebuji nakoupit. Vytáhla jsem z kapsy vrácené peníze a chtěla jsem je schovat do peněženky. Jenže se mi něco nezdálo. Přece jsem platila pětistovkou, tak jak to, že mám v kapse přes devět set korun? Že ona mi ta pokladní zase špatně vrátila? No už je to tak. Ach, jo, to bude trapas. Jak to, že jsem si toho nevšimla už v obchodě? Strčila jsem bankovky do peněženky a odkráčela jsem zase do samoobsluhy.
Tatáž pokladní ještě úřadovala u svého stroje. Počkala jsem, až u pokladny nikdo nebyl a pak jsem k ní přistoupila. Zhluboka jsem se nadechla a řekla jsem: „Promiňte, já jsem si toho všimla až doma, vy jste mi vrátila o pětistovku víc…“
Když jsme vyřídily finanční transakce, omluvy i ujištění, že se vlastně nic nestalo, tekl mi pot po zádech čůrkem. Z rozpaků, ze studu, z úlevy. Žádný další nákup jsem nezkoušela. Úplně jsem se klepala. Jak to, že když jsem dostala v obchodě nazpět o dvacet korun míň, hned jsem si toho všimla, ale když jsem dostala o pět set korun víc, nic jsem nepostřehla? Co to o mně říká?
Dumala jsem o tom celé odpoledne a myslím, že jsem se vždycky červenala, když jsem si vzpomněla na situaci s vracením peněz. Jsem vážně divná. Proč se tím tak zabývám, když jsem poctivě vrátila tu částku, co jsem dostala navíc? Z čeho pramení mé zahanbení? Copak jsem nezareagovala správně? Já nevím, ale napadlo mě, že vysvětlením mých pocitů selhání by mohlo být tohle, co jsem si večer přečetla z bible: druhého mějte za přednějšího než sebe. Jako bych něco pochopila…
Když se mi zdálo, že mi pokladní vrací míň peněz, než jsem čekala, ozvala jsem se hned. Když jsem dostala nazpět víc, vůbec mě nenapadlo to řešit. Poměrně zřetelný důkaz, že myslím hlavně na sebe. Nic z toho nevyvozuju, nic s tím taky nenadělám, uvnitř mě může změnit jen Bůh. Ale jako zpráva o stavu mého srdce to bylo docela výstižné.
Zvláštní počty…
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autorka je spisovatelka Datum: 27. srpna 2020 Foto: Pixabay – ilustrační
6 Komentáře
jaho
Není to už trochu duchovně překombinované ??
Nic se z toho vyvodit nedá.
Vrácení peněz stačí a je to OK.
Eva Hájková
Taky se mi už stalo, že mi prodavačka vydala víc a vrátila jsem to. Ale mohlo se stát i to, že jsem si nevšimla, pokud rozdíl nebyl nápadný. Protože se penězi nijak zvlášť nezabývám.
A jednou, to jsem ještě chodila do práce, nemohl kolega najít flashdisk. Prý byl na pracovním stole a někam zmizel. Měla jsem jakýsi neodbytný pocit, že za to možná nějak můžu já (například jsem ho mohla omylem s něčím vyhodit, protože jsem nevěděla, že je to flesh). Nebyla jsem si vůbec jistá, že za to nemůžu, tak jsem mu řekla, že mám na sebe podezření a nabídla se, že mu flesh zaplatím. Řekl si o pětistovku a já mu ji dala, abych měla klid.
Olga Nedbalová
Ano, já se přiznám, že také vůbec nepočítám. V obchodě naberu zboží a zaplatím. Vůbec nepřemýšlím, jestli je částka správná nebo ne. Jelikož téměř všude platím kartou, tak mi alespoň odpadá problém s hlídáním hotovosti. Nedávno jsem nad tím zrovna přemýšlela, že mám poněkud ledabylý vztah k penězům. Moje maminka, která byla vdova se čtyřmi dětmi, všechny výdaje pečlivě hlídala. Já jsem v tomto poněkud bohém. A nejvíce utratím za knížky. Jenom si nejsem jistá, jestli je to hřích nebo ne. Ale moc se mi líbí lidé, kteří umí šetřit. Ale já mezi ně, bohužel, nepatřím. Snad jediné pozitivum je, že obdobný přístup mám i k dárcovství, takže ráda dávám. A říkám si, když mi Bůh nadělil, tak co bych se nepodělila 🙂
EVA URBANOVÁ
Jsem pokladní v marketu.
Je to tak.Staří lídé si penéz váží a přepočítávají je.
Madí pokud nemají kartu tolik ne.
A pánové kupující alkohol-popadnou flašku zbytek tam nechají.Třeba i 50,- korun.
David Brož
Já myslím, že spíš než k přehnanému sebemrskačství to byla skvělá příležitost pro svědectví. Většina lidí by si řekla „chyba prodavačky a za blbost se platí“ (což je pravda, ale bezohledná) a s nějakým vracením peněz by si hlavu nelámala. Naopak vysvětlit, proč Vám to svědomí nedovolí, může zasít malé semínko víry.
Jitka
Proč se hned obviňovat a říkat si, že myslím hlavně na sebe? Spíš by mě zajímalo, zda byla prodavačka v dostatečně velkém úžasu, že jste přišla po několika hodinách vrátit peníze. U koho ze širokého okolí by se toho dočkala? Jak často se jí to v životě už stalo a ještě stane?
Stud, rozpaky a úlevu bych pochopila, ale z jiného důvodu. Ne proto, že by člověk přišel napravit, že myslel na sebe – vždyť ani na sebe nemyslel. Bylo to neúmyslné. Naopak stud a rozpaky cítím, když se mi něco takového stane a jdu to napravit – bojím se, že si dotyčný řekne, že jsem blázen, že to přeháním, že mám zbytečně přehnané svědomí, že si dělám násilí apod. A úlevu cítím, když to urovnám a už to mám za sebou…