Hana Pinknerová / Zbyly by jen zprávy

Bylo poledne. Seděla jsem v malé restauraci a čekala, až mi přinesou objednané jídlo. Měla jsem docela hlad. Našla jsem místo u malinkého stolku pro dva v rohu restaurace. Při čekání na špagety jsem si nenápadně prohlížela ostatní hosty a listovala svým diářem. Kontrolovala jsem si v něm splněné a čekající úkoly. Dělávám to, protože mě nějak uklidňuje pomyšlení na to, co už jsem zvládla a co mě ještě dnes čeká. Cinkání příborů a šum společenského hovoru podbarvovalo potichu hrající rádio. Nevím, co tady pouštějí za stanici, ale dá se to hezky poslouchat. Moc nemluví a hrají samé staré dobré klasické hity. Jestlipak budou hrát Jacksona, napadlo mě.

Ráno v novinách jsem četla rozhovor s psychiatrem, který komentoval televizní dokument dost průkazně obviňující známou popovou hvězdu ze zneužívání dětí. Po letech promluvily dvě z jeho obětí. Lékař v rozhovoru potvrzoval ze svých zkušeností s oběťmi zneužívání autenticitu jejich výpovědí. Člověku se z toho svírá srdce. Já nejsem a nikdy jsem nebyla Jacksonovou fanynkou, ale samozřejmě jsem jej sledovala. Jeho úkazu se v pop music nedalo vyhnout. Mám však pocit, že mi ho vždycky bylo líto. Ty jeho věčné plastické úpravy obličeje, legrační způsob oblékání a prapodivný životní styl, to všechno pro mne vypovídalo o hluboce zraněné duši. Přes všechny jeho velké úspěchy, množství hudebních hitů, slávu a hromady peněz jsem ho vnímala jako chudáka, který by potřeboval pomoci. To, co dělal dětem, které k sobě připoutal, bylo ošklivé. Když se však podíváme jen na to, co můžeme vědět o jeho dětství, není se vlastně ani čemu divit. Celkem se něco tak úchylného dalo čekat. Některé rozhlasové stanice odteď nebudou hrát jeho písničky. Bojkot nemravnosti. Nějak mi to teď, pár let po Jacksonově smrti, přijde zbytečné. Nepřipomínat si to jediné hodnotné, co po něm zbylo, je nějak naruby, ne? Nemyslím, že by bylo správné utajovat ty hrozné věci. Je poučné to vědět. Jen se mi zdá přehnané, co se z toho vyvozuje.

V rádiu právě hráli další písničku, byli to Led Zeppelin. Mimořádné spojení hlasu a kytary, jejich zvuk se nedá nepoznat. Taková energie, dokonalá kompaktnost, skvělá muzika. Ráda je poslouchám. Ovšem, jak tihle by prošli sítem nějaké rozhlasové mravnostní komise? V období své největší slávy taky žili dost zvrhle. Četla jsem, co sami o té době napsali, a bylo mi z toho těžko. Rozhodně tehdy byli velmi špatným příkladem. A ostatně, která z rockových hvězd by prošla, pokud by kritériem výběru do vysílání byla mravní čistota interpreta? A kdo by to vybíral a rozhodoval? Musela jsem se usmát představě takové rozhlasové komise. A byl to dost hořký úsměv. To by nejspíš v rádiu zbyly jen zprávy.

Přinesli mi mé špagety pesto, v rádiu už hrála jiná kapela, kterou jsem neznala, a venku na ulici se dalo do deště. Schovala jsem diář a dala se do jídla. Můžeme Jacksonovi odpustit? Rádio, kde by se vysílaly jen se zprávy, by se mi nelíbilo.

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

Autorka je spisovatelka.  Foto: Wikimedia Commons – Michael Jackson