Po tomto víkendu jsem měla hlavu nacpanou k prasknutí. Všeho na mě bylo nějak moc. Potkala jsem spoustu starých známých a dozvěděla se od nich spoustu novinek. Co manželé, co děti, kam se chystají na školy, co dalšího obsahují jejich životy a zaměstnání, zdraví, stárnoucí rodiče… To ovšem nebylo všechno.
Poznala jsem se s pár opravdu prima lidmi. Staří známí nás seznámili, nové společné zážitky nás sblížily, našli jsme spoustu zajímavých témat k hovoru. Byl to příjemný rušný víkend! Ještě v pondělí jsem měla všeho plnou hlavu. Vzpomínala jsem na staré i nové známé, na jejich příběhy, postřehy a postoje. Znovu jsem v duchu procházela naše společné rozhovory a uvažovala o argumentech. Nemohla jsem se nabažit ani těch vzpomínek. Myslela jsem, že puknu.
Nedařilo se mi ponořit se naplno do žádné práce. Stále jsem byla v myšlenkách jinde. Jak se toho přetlaku zbavit? No jak? Musí to ven. Potřebuju jít na oběd s někým, komu to můžu všechno říct. Normálně se potřebuju vypovídat. Tak jsem zavolala Hance. Místo na oběd jsme šly jen na kávu a koláč, což bylo jen dobře, protože bych se nejspíš stejně nenajedla. Otevřela jsem stavidla své výmluvnosti a Hanka byla naštěstí pozorná posluchačka. Všechno ji zajímalo, byla účastná, doptávala se na podrobnosti, smála se. Cítila jsem se s ní jako zajímavý a vtipný vypravěč. Povyprávěla jsem jí všechno. Vypovídala jsem se ze svého přetlaku. Hned se mi taky ulevilo.
„Díky, Hanko, žes mě vyslechla,“ dojatě jsem se loučila s kamarádkou a slibovala jí, „příště ti to oplatím.“ „Nemáš zač,“ smála se mi, „i mně bylo potěšením.“
Autor: Hana Pinknerová
Foto: Flickr
