Hana Pinknerová: Svatý Valentýn

Jak mi v bytě opadalo jehličí a uklidila jsem i poslední zbytky vánoční výzdoby, rozhlédla jsem se po kalendáři, co bychom tak teď mohli slavit. Do Velikonoc je ještě moc daleko… Možná jsem se ani nemusela dívat do kalendáře. Stačilo by kouknout do výloh obchodů. Ty by mě navigovaly celkem jistě. Jasným povánočním hitem obchodníků je svatý Valentýn.

Jedním z mých celoživotních hesel je slavit cokoli, jen když najdu proč. Proti valentýnskému svátku v podstatě nic nemám, klidně bych slavila, ale nevím, co se vlastně slaví. Romantická milenecká láska? Něco jako Romeo a Julie? Co o tom Valentýnovi říkají legendy? Je jich víc, ale mně se líbila tahle: Ve zlých dobách císaře Claudia II. bylo zakázáno oddávat snoubence, protože ženatí muži byli prý špatní válečníci. A císař potřeboval kvalitní armádu. Ovšem Valentýn si zřejmě uvědomoval, kam to povede.

Pamatuju si ještě, jaké to bylo, když jsem se zamilovala a můj milovaný po mně toužil. Bylo to jako oheň. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na to, jak zase budeme spolu. V noci jsem nemohla usnout, dokud jsem si ve vzpomínkách nepřehrála všechny momenty našeho dnešního setkání a v představách neprožila znovu a znovu každé objetí, pohlazení nebo polibek. Každé slovo, každý pohled, úsměv nebo dotek měly zvláštní význam, jemuž jsme rozuměli jen my dva. Bylo tak těžké se loučit, byť jen na několik hodin do příštího setkání. Jak bolestně jsem se vzdalovala jeho něžným rukám. Jak byl život krásný a bohatý, protože v něm byl on. Všechno se mi dařilo, všechno jsem dělala s větší chutí než dřív, protože každým splněným úkolem jsem byla blíž budoucnosti. Budoucnosti s tím, koho jsem tak vášnivě milovala. Nemohli jsme se dočkat, až budeme dokonale svoji, dokonale jedno, až budeme nerozlučitelně jako muž a žena. Když jsme se nemohli vzít, bylo nám to jedno. Naši spalující vášeň nic nemohlo zastavit. Zhřešili jsme. Není divu, tehdy jsme ještě neznali Krista, nerozuměli jsme svatosti manželství a mysleli jsme si, že když to spolu myslíme vážně, že to stačí. Nestačí. Způsobili jsme si tím hodně bolesti a trápení. Později jsme se vzali a své tehdejší sliby věrnosti jsme nikdy neporušili, ale stejně jsme start svého společného života pokazili.

Valentýn zřejmě tato rizika znal. Nejspíš věděl, že hříchem si člověk nejen působí bolest na zemi, ale taky věčnou ztrátu nebe, což je mnohem horší. A tak přes císařský zákaz oddával snoubence, aby nehřešili. Ale přišlo se na to a pak ho za trest popravili.

Jestliže o tomhle je svátek svatého Valentýna, to beru. Tomu totiž z vlastní zkušenosti rozumím. Valentýn byl borec. Teď už jen zbývá vymyslet, jak to oslavit. Trochu jsem postudovala, a tak něco vím. Od 14. století se pořádaly hostiny pro celou rodinu – totiž všechny milované (kteří – dodávám já – by bez manželství možná nebyli). To se mi líbí, hostina může být. Od 16. století si milovaní dávali malé dárečky. Třeba anonymní milostné lístky, sladkosti, šperky, květiny. To se mi taky líbí. Skočím koupit čokoládu. Co jsem nikde nečetla, ale co po hostině a dárečcích musí nutně následovat, je jasné – vášnivá manželská noc.

Ten svátek není o romantické lásce. Je o manželství. Krásného Valentýna.

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autorka je spisovatelka Datum: 14. února 2020  Foto: