Umřel nám strýček. Bylo mu už dost přes osmdesát, ale do posledních dnů si užíval života, jezdil autem na ryby, staral se o zahrádku, navštěvoval děti a vnuky, organizoval setkávání celé široké rodiny i vzdálenějšího příbuzenstva. Všechny komandoval, všechno sledoval, nic mu neuniklo. Dovedl povzbudit, ocenit a pochválit. Vždycky jsme se těšili na jeho vtipně stručné gratulace. A teď jsme mu jeli na pohřeb.
Smuteční hosté podle očekávání naplnili obřadní síň hřbitova k prasknutí. Vždyť jen pozůstalá rodina zabrala skoro všechna místa k sezení. Po nezbytném kvílení houslí za doprovodu varhan nastoupila dáma, která měla obřad na starosti. Přivítala nás a pak řekla, že neměla s přípravou smutečního projevu žádnou práci, protože zesnulý si ho připravil sám. Ona ho nyní pouze přečte. Strnuli jsme. Strýček napsal vlídné rozloučení s lehkým humorem. Na všechny vzpomněl, všem poděkoval, omluvil se a poprosil za odpuštění i těch provinění, jichž se mohl dopustit nevědomky. „Strejček byl frajer,“ šeptala jsem manželovi do ucha. „Proč myslíš,“ zeptal se mě manžel. „Ničeho se nebál,“ stačila jsem špitnout těsně předtím, než jsme povstali k poslednímu rozloučení. Pak už jsme o ničem nemluvili, protože jsme se posunovali ve štrůdlu černě oblečených postav k nejbližším příbuzným a pak ještě ke strýčkovu hrobu, do něhož bude uložena urna s popelem, až nastane čas. Prozatím jsme žulovou náhrobní desku obložili květinami a postáli ve stínu vysokých jasanů a lip. Slunko pálilo, vzduchem voněly květiny a bzučely včely. Tichý hovor pozůstalých se nesl mezi náhrobky, keři a mohutnými kmeny stromů.
Po pohřbu jsme se přesunuli na společný oběd. Všichni jsme zasedli u dlouhého stolu ve strýčkově oblíbené restauraci, poslouchali pištění dětí, halekání dospělých příbuzných a hlasitá uvítací zvolání hostinského, který kvůli té velké hostině na pohřbu chyběl. Poprvé jsme se zasmáli, když jedna ze strýčkových dcer popisovala dnešní ranní telefonát neznámého muže. Sháněl strýčka, ale nechtěl říct proč. „Prý to je jen mezi nimi dvěma, že mě do doho nebude zahatahovat, vymlouval se ten pán,“ líčila. „Já jsem mu řekla, že se nedá nic a dělat, že mi to bude muset říct, že mu tatínka nezavolám. Tak on vyprávěl, že mu tatínek trochu odřel auto, když byl minulý týden na rybách a nějak nepozorně parkoval, a že se chlapi dohodli, že to nebudou nikde hlásit, že se soukromě vyrovnají. Byl úplně šokovaný, když uslyšel, že tatínek má dnes pohřeb…“ usmála se trochu jeho uplakaná dcera.
Reklama
Pak jsem si vzpomněla na kratinký dialog s manželem a zatoužila v něm pokračovat. Odstartovala to vlastně jedna z babiček přibližně ve strýčkově věku, sedící u stolu naproti nám, když se přemítavě zeptala: „Kdy on to asi napsal?“ Svou otázku položila tak nějak do vzduchu. Nikoho konkrétního se neptala, možná jen tak nahlas uvažovala. Já jsem ji ovšem slyšela a naše pohledy se střetly. Babička nečekala na odpověď a pokračovala v řeči: „Snad až v posledních dnech? Ale vždyť on žádné potíže neměl.“ Nenapadlo mne přemýšlet, kdy asi strýček svůj dopis na rozloučenou napsal. Vždyť mu bylo už přes osmdesát, to už se smrtí přece musí počítat každý, ne? Řekla jsem to nahlas: „Vždyť mu bylo už přes osmdesát…“ A viděla jsem, že každý rozhodně ani v tak pokročilém věku se smrtí nepočítá. Bělovlasá dáma se na mne pohoršeně zamračila a poněkud upjatě pronesla: „No, no. To přece ještě není žádný věk.“ „Ale jak sama říkáš, strýček byl do posledních dnů čilý a nic nenasvědčovalo tomu, že jsou to jeho poslední dny. Vždyť zemřel docela náhle,“ zkusila jsem odporovat. „Možná, že kdyby čekal, až mu něco vážného bude, už by nic sepsat nestihl, nemyslíš?“ Dáma se nesouhlasně odvrátila a náhle se nápadně vřele vítala s jinou příbuznou.
„Ta si smuteční projev nenapíše, to si můžeš být jistá,“ utrousil můj muž polohlasem, „nikdy si nebude připadat na smrt dost zralá.“ „Hm, to máš asi pravdu. Ale kdy je člověk na smrt dost zralý?“ položila jsem otázku, která logicky vyplývala z předchozího rozhovoru a která mě napadla už tam, v obřadní síni. „Neformuloval bych to takhle,“ zatvářil se zamyšleně můj muž, „spíš mě napadá, cos říkala tam na pohřbu.“ „Co myslíš? To, že byl strejda frajer? Že se smrti nebál?“ „Přesně to. Všimni si, s kolika lidmi se o jejich vlastním pohřbu nemůžeš vůbec bavit. Oni prostě odmítají připustit, že je to taky čeká, ačkoli smrt je ta jediná jistota v budoucnosti, na kterou se každý může stoprocentně spolehnout. Tolik se smrti bojí, že o ní odmítají mluvit, aby ji nějak nepřivolali. A taky tak žijí. Jako by nikdy neměli zemřít.“
Pokývala jsem hlavou a očima jsem sledovala číšníky, jak začínají roznášet mísy s polévkou. „Strýček se nebál. On to věděl. A chtěl, abychom to tady na rozloučení s ním měli hezký,“ a bylo mi do breku nejen proto, že umřel roztomilý starý pán, ale i z dojetí, že na nás pozůstalé myslel víc, než na strach ze smrti.
Po polévce, řízcích se salátem, kávě a proslavených sněhových trubičkách tety Berty jsme se zdvihli k odjezdu. Cestou domů jsem si představovala, že by bylo hezké si taky nějaký proslov na vlastní pohřeb připravit. Možná o tom budu přemýšlet. Přece se nebojím.
Foto: CC Search
