Kdysi jsem zjistila, že podzimně holé větve stromů odhalují opuštěná ptačí hnízda. Velice mne to zaujalo. Že zrovna v naší ulici si jich postavili tolik? Říkala jsem si, že to možná ukazuje na to, jak ta naše ulice je vhodné místo k životu. Cítila jsem se tím nějak osobně poctěná. Dalším zkoumáním této podivuhodné záležitosti jsem ovšem musela své mínění poopravit.
Ti ptáci stavějí hnízda všude! Dokonce i na těch k životu nejméně vhodných místech. Objevila jsem hnízda přilepená na větvích nad frekventovanými křižovatkami, na nejnižších možných rozsochách větví stromu těsně u vchodu do školy, uviděla jsem je v nepříliš hustém křoví na trávníku u samoobsluhy a dokonce jedno malinké rozčepýřené hnízdečko se naparovalo na dosah ruky na malém hlohu u tramvajové zastávky v nejcentrovatějším centru města. Ti ptáci nemají rozum! Být nějaká záchranářka, sbírala bych takhle nezodpovědně postavená hnízda a odnášela je někam do bezpečí, do hlubin parků nebo aspoň za roh do klidnější ulice. To ale nejsem, a tak je nechávám tam, kde jsou. Je to jejich vlastní nezodpovědnost.
Reklama
Ale mezitím, poté, co jsem o svém nacházení a počítání ptačích hnízd někam napsala, se mi začaly hlásit další ženy. Také propadly kouzlu objevování ptačích domovů. Maily se zprávami, kolik hnízd kde v které ulici napočítaly, docházely v hejnech. Kromě těch počtů, kdy to vypadalo skoro jako by se trumfovaly, mi psaly, jak se proměnil jejich vztah k ulicím, kde žijí, k blízkým parkům a zahradám, prostě k okolí jejich domovů. Jedna žena mi napsala, že si poprvé doopravdy uvědomila, že v její ulici rostou stromy. Jedna mi dokonce telefonovala, že objevila ptačí hnízdo na větvi přímo pod svým oknem ve třetím poschodí. Jiná paní se mi svěřila, že ji rozplakalo, když za křovím u popelnic uviděla čimčarující hejno vrabců. Vzpomněla si na dětství, kdy jim u babičky na dvorku sypala drobky a tajně házela zbytky svačiny, kterou už nechtěla dojídat. Vrabci byli jejími tajnými spojenci. Dokud ji nenapadlo poohlédnout se po ptačích hnízdech, protože chtěla zjistit, jak je na tom s nimi okolí jejího bydliště, vlastně si vrabců nevšimla. „Vůbec jsem netušila, že ještě ve městě žijí a dokonce tak blízko,“ psala mi, „od dětství jsem je neviděla. Až teprve teď. Napadlo mě, co dalšího ještě nevidím a přitom to mám před očima.“
Její dopis mě dojal. Hned jsem si představila tu malou holčičku házející drobky vrabečkům. A taky jsem si promítla dospělou ženu vzpomínající na dětství při pohledu na houf vrabců. Nejvíc se mne ale nejspíš dotkla její věta o určitém druhu slepoty. Díky ní může člověk nevědět o tom, že v parku v naší ulici žijí veverky, že za rohem otevřeli novou cukrárnu, že houpačky na dětském hřišti jsou dimenzovány i na váhu dospělého, že rozkvetly sakury, že zpívají ptáci, že naproti v přízemí bydlí za oknem kočka, která se někdy nechá pohladit, že sousedových Pepíček už má dva zuby, že v tom malém suterénním krámku s podivným neidentifikovatelným zbožím ten pan prodavač dokonce bydlí. Můžeme úplně přehlédnout, že svět je velice barevné zajímavé místo, a je škoda kvůli nevšímavosti přicházet o spoustu potěšení.
Autor: Hana Pinknerová, Foto: Free Picture Domain
