Všimla jsem si, že pokud hovořím s nějakým škarohlídem, reptalem nebo pesimistou, začne mě bolet žaludek. Mívám pocit, jako bych měla v břiše kámen, který je tím těžší, čím déle s takovou osobou setrvávám. Bráním se tomu, ale nemohu si pomoci, je to tak.
Zkoušela jsem už všelicos. Zhluboka dýchat. Myslet na něco jiného. Převést řeč k méně kontroverznímu tématu. Ale většinou je všechno marné. Chránit se je těžké. Škarohlíd, reptal či pesimista mi dokáže pokazit náladu docela spolehlivě. Takový rejpal totiž nevidí nic hezkého, nic co by bylo v pořádku. Všechno je nějak špatně, nebo jednou stejně bude. Já se pokouším bránit svět a jeho děje a vyvracet chmurné předpovědi. Bývá to ovšem marné. Na všechno, co řeknu, uslyším nějakou pádnou námitku. Pak se ve mně začne všechno svírat a je mi těžko. Jako by mě zahalil černý mrak. No ano, tak nějak se cítím – v břiše kámen a nad hlavou černý mrak.
Možná jsem proti škarohlídství málo odolná. Třeba je to stejné, jako když někdo je málo odolný vůči infekcím, třeba jako moje kamarádka Dáda. Ona říká, že má sníženou imunitu. Hned všechno chytí. Jak jde kolem ní někdo s rýmou, stačí, aby jednou kýchnul, a nákaza je tady. Dáda kýchá a smrká taky. Ona kvůli tomu užívá všelijaké povzbuzující prostředky. Polyká vitamínové pilulky, kape si kapičky, nalévá bylinkové sirupy a vaří si čajíčky. Říká, že si tím posiluje imunitu. Moc jí to nepomáhá, ale Dáda má pocit, že bojuje. Možná bych taky měla nějak bojovat.
Jak ale bojovat proti škarohlídství? Existují nějaké vitamínové pilulky, bylinkové sirupy, kapičky a čajíčky proti pesimismu? A pomohly by? Pochybuju. Ani Dádě ty její nepomáhají, a to je bere jen proti rýmě. Škarohlídství je podle mne daleko nakažlivější a vážnější nemoc. Co to vůbec znamená, to divné slovo? Škarohlíd hledí škaredě na všechno kolem sebe. Pokud je škarohlídství nějaký druh nakažlivé nemoci, pak nejspíš nejlepší prevencí by mohlo být dělat pravý opak. Hledět hezky. Na všem bych měla hledat něco pěkného, něco povzbudivého, něco kladného. O všem bych se měla pokusit věřit, že to může dobře dopadnout, tak nějak bych si mohla pěstovat naději. Když se budu domnívat, že lidé kolem mne mají ke svým skutkům dobrou motivaci, že to vlastně myslí dobře, bez ohledu na to, jak to pak dopadá, budu možná za naivku, ale nenakazím se škarohlídstvím. Vypadat jako naivka bude určitě lepší než mít v břiše těžký kámen a nad hlavou černý mrak. Zkusím to. Taková prevence může být i docela zábavná. A už se těším na srážku s prvním škarohlídem. Třeba se má naděje ukáže jako nakažlivější než skepse. Roznášet nákazu naděje, to bych vážně chtěla.
Autor: Hana Pinknerová
Foto: Flickr/ Quinn Dombrowski
