„Mami, potřebuju pochovat.“ To je jedna z nejčastějších potřeb našich dětí. Velmi často moje dcery vyžadují, abych je objala, podržela v náručí, políbila nebo lépe opusinkovala, pohladila, poškrábala na zádech, vzala na klín a chvíli tiskla k sobě nebo něco takového. Taková potřeba nastává vždycky, když docházejí síly fyzické nebo morální.
Někdy se moříme s matematikou a ono to nejde. Čísla a znaménka se pletou, mínus nebo plus, dělení, násobení, všechno jedno. Jsme z toho celé upočítané, dcera lehce nešťastná, já lehce naštvaná a co teď. „Mami, potřebuju pochovat,“ tiskne se ke mně nešťastně se tvářící holčička. V objetí nabereme sílu obě. Pak si dáme pusu, smlsneme kousek čokolády a jdeme na další předmět.
„Mamí, já asi potřebuju pochovat,“ šourá se ke mně hromádka neštěstí. Snažila se mě překvapit v kuchyni a zatím rozlila vodu, vysypala cukr, zamazala se a trošku se řízla. Beru ji na klín a šeptám do ouška, že je moje šikovná hospodyňka a velká pomocnice. Pofoukám pořezaný prstík a za chvíli se už domlouváme, jak tu spoušť zlikvidovat.
Nebo se kočičky hádají, poštěkávají po sobě, ne a ne si vyhovět. Jsou podrážděné, začínají být hysterické a už ani vlastně nevědí, proč se začaly dohadovat. Co s tím? Hledat kořeny sporu, abych mohla spravedlivě rozhodnout, je dlouhotrvající, úmorná a taky úplně zbytečná práce. Jako jediné rozumné řešení se nabízí pochovat obě, jednu po druhé. Většinou žádná nechce čekat, protože se to už nedá vydržet, a tak skončíme všechny tři na jedné hromadě na posteli nebo na polštářích na zemi.
Zdá se, že vždycky, když je jejich nádrž na lásku prázdná, nemohou uspokojivě fungovat, dokud nedoplníme zásoby. Už to znám, a tak se většinou nezdržuju zlobením a rozčilováním, vyšetřováním a zkoumáním příčin, prostě se rovnou zeptám: „Nepotřebuješ náhodou pochovat?“ Skoro všechno se tím vyřeší.
Nedávno jsem potkala svou kamarádku. Šla po ulici, já proti ní, obě jsme někam spěchaly. Měla stažený obličej zklamáním a při pozdravu byla na pokraji pláče. Co tak honem udělat, abych jí vyjádřila svou podporu? Na nějaké rozbory nebo řečňování tady na ulici opravdu není čas. Instinktivně vztahuju ruce a objímám ji. Chvilku ještě stojí celá strnulá, ale pak se mi schoulí do náruče, uroní dvě tři slzičky a je jí líp. Vysmrká se, usměje a vzápětí obě pokračujeme každá svou cestou. Že by to stačilo? Co jsem jí tím vlastně dala? Ono jedno objetí tolik znamená?
Sama jsem se o tom tuhle přesvědčila na vlastní kůži. Bylo mi mizerně, bolela mě hlava, připálila jsem bábovku, protože jsem na ni v troubě zapomněla. Psala jsem totiž cosi na počítači a v závěru jsem to všechno nešťastně smazala. Celá práce v háji! Ke všemu na mě byla sprostá sousedka, která je jinak nepříjemná ke všem a já si to normálně tak neberu, ale tohle byla poslední kapka. Seděla jsem v kuchyni jako hromádka neštěstí, slzičky mi kapaly na ubrus a měla jsem pocit, že jsem úplně k ničemu. Když mě takhle našel můj muž, viděl, že je to vážné. Já takhle zbořená běžně nebývám. Ale udělal přesně to jedině správné, co v této chvíli mohl. Objal mě, tiskl k sobě a já jsem cítila, jak ze mne padá všechna tíha.
Potřebujeme to jako děti, kdykoli nám docházejí síly. Obejmout, podržet v náručí, políbit nebo lépe opusinkovat, pohladit, poškrábat na zádech, vzít na klín a chvíli přitisknout nebo něco takového. To všechno je totiž vyjádřením lásky a bez lásky se žít nedá.
Z knihy Smím být něžná
Zdroj: Blog Hany Pinknerové
