Když jsem byla malá, hrávali jsme doma takovou hru. Říkali jsme si: „Otevři pusu a zavři oči.“ Pak jsme do otevřené pusy pod zavřenýma očima vstrčili něco moc dobrého, nějaké příjemné překvapení. Jenom maminka tu hru s námi nechtěla hrát, protože jednou s tatínkem trhali švestky a tatínek jí řekl, aby zavřela oči a otevřela pusu. Jenže potom jí nedal do pusy švestku ale pecku. Bylo to samozřejmě jen žertem, ale mamince to ke ztrátě důvěry stačilo. Už nikomu nechtěla naletět. My děti bychom to mamince nikdy neudělaly, vždyť to přece byla naše milovaná maminka, avšak nikdy nám nedala příležitost. Mrzelo nás to hlavně tehdy, když jsme měli něco zvlášť dobrého, nějakou vzácnou lahůdku, třeba první jahodu, a chtěli jsme maminku překvapit. Nedala se. Pusu otevřela jedině, když se mohla podívat, co jí do ní chceme strčit.
My s bráchou jsme k sobě tak ohleduplní nebyli. Leckdy jsme spolu všelijak žertovali. U bráchy to časem bylo tak půl na půl. Jednou se v mé puse ocitla švestka, jednou pecka. Jednou bonbón, jednou papírek. Jednou lžička cukru, jednou lžička mouky. Taky jsem ztratila důvěřivost. Raději jsem pusu ani neotvírala. Prskání mouky, papírků nebo pecek mě nebavilo.
Léta ubíhala a já sama jsem se stala maminkou. Jak mé dcerušky vyrůstaly, došlo i na hru mého dětství. Najednou jsme si říkaly: „Otevři pusu a zavři oči.“ Nikdy bych holčičkám nestrčila do pusy něco nechutného. Byly tak důvěřivé! Čekaly samé dobroty. Jenom dobroty. Žádné pecky, žádné papírky, žádnou mouku.
Jenže ony nejen bez zábran otvíraly pusinky, ale taky chtěly obšťastňovat mne. „Maminko! Otevři pusu a zavři oči.“ A v ručičce za zády žmoulaly nějakou úžasnou dobrotu, třeba kostku cukru nebo kousíček čokolády. Já jsem jim věřila, ale vlastně ne. Nepochybovala jsem o jejich čistých úmyslech, ale nedokázala jsem zavřít oči a otevřít pusu. Viděla jsem, jak je jim to líto. To nebyla fér hra. Připomínalo mi to, jak mně to bylo líto, když jsem chtěla mamince strčit do pusy první zralou jahodu, co jsem na záhoně našla, a ohromně ji tak překvapit. Ale ona pusu neotevřela a oči nezavřela. Řekla mi: „Ukaž.“ Ale to už nebylo ono. To nebyla fér hra. Uvědomovala jsem si, že mi maminka nevěří. Docela to bolelo.
Fakt jsem nechtěla takovou bolest způsobit i svým holubičkám. Tak jsem musela sama se sebou něco provést. Jenže jak zlomit svou tvrdost? Jak překonat svou nedůvěřivost? Nezbylo mi nic jiného, než se modlit za obnovení měkkosti mého srdce. Prosit za odvahu být zase zranitelná. Nechat zvítězit měkkost a porazitelnost laskavosti, která je neporazitelná. Nebylo to snadné rozhodnutí. Kdo by se dobrovolně rozhodl pro zranitelnost? Kdo by na sebe přivolával nebezpečí bolesti? Ale pak už to nebylo těžké. Dokonce se mi ulevilo. Zase jsem mohla klidně hrát tu hru. Připadala jsem si tak trochu jako dítě. A to bylo příjemné. Moje holčičky mi strkaly do pusy lžičky moučkového cukru, jahody, kousky čokolády nebo kostky cukru. To nejlepší, co měly. A ohromně se radovaly, když jsem se zavřenýma očima vychutnávala tu dobrotu, tvářila se blaženě a říkala: „To je ale lahoda.“
Největší lahodou byla ta úleva. Už jsem nemusela být ostražitá, aby mě nikdo nenapálil. Nemusela jsem být ve střehu, abych nenaletěla. Bylo mi to jedno. Byla jsem svobodná. Jsem svobodná. Pecky, papírky ani mouka už mě nemohou rozhodit. Jsem zranitelná a neporazitelná. Klidně zavřu oči a otevřu pusu. Co by se mi mohlo stát?
Autor: Hana Pinknerová
Foto: Creative Common Search
