„Odmítám stárnout,“ řekla kamarádka, „objednala jsem se na plastiku.“ „Co si necháš přešít?“ zajímalo mne. Svou otázkou jsem jednak maskovala překvapení, protože přece jen v mém okolí takové poznámky ještě tak úplně běžné nejsou, a jednak jsem byla opravdu zvědavá, jak chce má milá kámoška demonstrovat svůj nesouhlas se stárnutím.
Během jejího popisu chirurgického zákroku, který zamaskuje poněkud ztěžklá oční víčka, jsem uvažovala o sobě samé. Chtěla bych to také? Vadí mi známky věku na mé tváři, na mých rukou, na mé postavě? Kdo by nechtěl vypadat dobře? Která žena by netoužila působit mladě? Ach, odvěká lidská touha nestárnout. Ale pozor, jde pouze o to nestárnout? Co je vlastně na stáří tak znepokojivého? Co se skrývá za obavou z vrásek, povolené pleti, pár kilo navíc a stařeckých skvrn? Vážně jde tolik o vzhled?
„Proč na tom tak záleží?“ zeptala jsem se, abych si v té věci udělala jasno. „Přece kvůli sebevědomí,“ odpověděla mi rezolutně, „copak ty o tom neuvažuješ?“ Dlouze jsem vydechla a zamyslela se. Chci vypadat dobře? Ano! Ale co to vlastně znamená? Měla bych kvůli tomu usilovat o stále mladistvou vizáž? Vždyť i starší nebo docela staré ženy mohou být krásné. Vždycky mi připadalo, že krása úplně nesouvisí s tím, jak člověk zvnějšku vypadá.
Už dávno jsem pochopila, že člověk vypadá dobře, když se dobře cítí. Může to být i naopak? Že by se dobře cítil protože dobře vypadá? To určitě. Jenže přesto mi na té úvaze něco nesedělo. Asi ta první věta: Odmítám stárnout. To přece nedává smysl! Nestárnout nejde. Záleží jen na tom, jak člověk stárne. Mohu se pokoušet zachytit ubíhající čas a dělat dojem, že se nic nemění. Ale ono se mění! Přibývají mi vrásky ale také zkušenosti, naučila jsem se chodit pomaleji a také víc přemýšlet.
Nemám už tolik síly a energie jako kdysi, ale zase líp odhadnu, do čeho je vložit. Netoužím vypadat jako ve dvaceti nebo ve třiceti, protože se mi líbí, jak vypadám teď. Netoužím se vracet do mladšího věku, spíš jsem zvědavá, co mne čeká. Tohle je možná podstata věci. Já věřím, že mám pořád něco před sebou, dokonce i po smrti. Kdyby tomu tak nebylo, možná bych se bála, že stáří znamená už jen jediné – blížící se konec, smrt. Pak už nic. Já ale věřím.
Potěšilo mě, že jsem zjistila, co si myslím a proč. „Hm, já ne,“ odpověděla jsem jí nakonec, „Já to nepotřebuju.“
Autor: Hana Pinknerová Foto: Pexels
1 Komentář
Hana
Obdivuji herečku Danielu Kolářovou, že odmítá zásahy plastické chirurgie. Přitom její změna ve srovnání s mladými létz (například role Aleny v Noci na Karlštejně) je opravdu značná, laicky a povrchně by se řeklo, že“zošklivěla“. Ale ona je vnitřně krásná!
Marnivost byla vždy považována za hřích. Nemyslím si, že v mladším věku je půéče o vzhled něco špartného, dekorativní kosmetika je v mládí ok, ale nepřijmout vrásky, pokleslý obličej, a změnu postavy, to už hraničí s hříchem. A dělat „všechno možné“, aby se tyto změny minimalizopvali, riskovat zdraví.- „lézt pod kuidlu“!, to už hřích je!