Hana Pinknerová: Jak to jíš, prosím tě?

Při letní procházce městem jsme se s holkama zastavily na zmrzlinu. Vystály jsme si dlouhou frontu, prožily to malé trauma výběru z dvaceti druhů a propletly se mezi frontou na zmrzlinu a frontou na pizzu se svými kornoutky čokoládové a vanilkové. Zmrzka se dá lízat na ulici, ale člověk si ji tak nevychutná, když musí pořád někomu uhýbat a dávat pozor, aby nezakopl. Uchýlily jsme se proto k nedaleké fontáně pod lipami. Tam se zrovna uvolnila lavička. Usadily jsme se ve stínu košaté lípy, u nohou nám šplouchaly vlnky vody v mramorové nádrži. Po třech plochých schůdcích bychom mohly sejít až do vody a osvěžit se u řady vodotrysků, které naplňovaly vzduch kolem příjemnou vlhkostí, a šum tryskající vody aspoň trochu odclonil hluk projíždějících aut a tramvají. Oáza uprostřed města.

Spokojeně jsme lízaly zmrzlinu, pozorovaly jsme vodu zčeřenou do bílé pěny a chystaly jsme se, že si omočíme aspoň palec nohy. Stejný nápad jako my dostaly i dvě slečny. Vypadaly jako zosobněné léto. Blondýnka měla na sobě malinké květované letní šatičky, brunetka si tvořivě roztřepila zbytky džínových kraťasů a k tomu si vzala veselé tričko, obě byly opálené, rozcuchané, rozesmáté, svěží. Nesly si k fontáně svačinu – každá kousala z trojúhelníku pizzy v papíru. Sedly si na schůdky hned pod naší lavičkou, takže jsme je nejen dobře viděly, ale i slyšely. Chvíli jedly mlčky, ale pak se brunetka zahleděla na blondýnu a udiveně se zeptala: „Jak to jíš, prosím tě?“ „Co jako?“ stejně udiveně se s plnou pusou zeptala blondýna a zatvářila se nechápavě. „No ty tu pizzu koušeš od toho pevného kraje. Vždyť ti to pak může spadnout. Tak se to přece nejí,“ vyjadřovala své pochybnosti brunetka. „Vždycky to tak jím, přece si nebudu nechávat na konec ten tvrdý kraj. Sním ho první a pak už mám jen tu náplň. Nejlepší nakonec, ne?“ rozumovala blondýnka. „Kdepak, já sním nejdřív tu měkkou náplň a to tvrdý někdy nejím vůbec. Vyhazuju to. Ale když mám hlad, tak to sním celý. To zas jo.“

Chvíli mlčky jedly a pak ta tmavovlasá prohodila: „Co budeš dělat odpoledne? Pojď na koupák.“ „Já nemůžu, musím se učit na ty zkoušky. Ty už to umíš?“ „Ne. Mně se nechce, když je tak krásně. Já se na to vrhnu až tak dva dny předem. Dám si pár hrnků kafe a pojedu přes noc. Ale stejně to asi neudělám. Tak co se drásat, půjdu radši s děckama na ten koupák.“

Pak dojedly, vytáhly nohy z vody, obuly si sandálky a odešly.

Moje holky taky dolízaly své kopečky zmrzliny a vlezly do kašny, aby si opláchly ulepené ruce u vodotrysku. Já jsem se pohodlně opřela, koukala na perlící se proud vody a v mysli mi dozníval vyslechnutý dialog. Probudil ve mně vzpomínky na má studentská léta. Jak já jsem se to vlastně učívala? Taky až na poslední chvíli nebo jsem přípravě dávala poctivý čas? No párkrát to na poslední chvíli určitě bylo, ale mým pravidlem byla spíš poctivá příprava. Nejsem noční pták a ráda spím. Naopak nerada pracuju ve stresu těsně před termínem. Nevadí mi odsunout příjemné věci kvůli povinnostem. Najednou mě napadlo: „Jejda! To je přesně jako s tou pizzou!“ Až jsem se musela smát, jaká souvislost se tu nabízí. Ale ty holky to přesně tak dělaly: jedna jedla pizzu od tvrdého kraje a to nejlepší si schovávala na konec. Přesně podle toho se připravovala na zkoušky – nejdřív učení, pak zábava. Druhá dívka snědla nejprve šťavnatou náplň a tvrdý kraj by byla nejraději vynechala. Taky přípravy na zkoušky by nejraději nechala až úplně na poslední chvíli a užívala si zábavy, co to půjde.

Možná tu jde dokonce o životní princip. Užít si teď a nemyslet na to, co bude pak. Nebo odsunout nynější příjemné zážitky kvůli nějakému nepohodlí povinností či obětí s výhledem na lepší budoucnost, možná až na věčnosti? To je zvláštní… musím si to uvědomit, teď honem nevím, jak já jím vlastně pizzu?

Foto: unsplash, ilustrační