V noci pršelo. Teď je ale ráno jako vymalované. Vzduch voní svěžestí a květinami, nebe je zářivě modré, všechno vypadá jako osprchované. Já sedím na balkóně, a protože je neděle, zatím nikam nespěchám. Holčičky i manžel ještě spí nebo se tak alespoň tváří a já mohu v klidu ještě v županu popíjet svou ranní kávu a číst si žalmy na balkóně s výhledem do zahrady.
Po dešti se všechno zdá nějak zřetelnější, s ostřejšími obrysy, v živějších barvách. Slunko svítí a některé mokré listy stromů házejí prasátka, až to bolí do očí. Malá slunce na každém stromě i na šeříkovém houští. Dokonce i některá stébla trávy jsou jako sluneční zrcátka. Odrážejí sluneční záři při určitém úhlu pohledu. Pokud se koukám jen z trošku jiné strany, vypadají úplně nenápadně jako normální listy. Jé, to je zas nějaké podobenství!
Někdo říkal, že my na zemi odrážíme Boží charakter. Tak jako ty listy stromů nebo stébla trávy. Někdy vypadáme úplně běžně: normální lidi s chybami. Jindy zasvítí sluníčko Božího Svatého Ducha a my to světlo odrazíme do očí nějakého pozorovatele. Házíme prasátka. Upozorňujeme: Hele, slunko! Totiž: Hele, Bůh!
Co s tím v životě? Ví ty listy, že odrážejí slunce? Mohou to nějak ovlivnit? Mohu já ovlivnit, že budu odrážet Boží podobu? Copak listy, ty si plandají na stromě a asi je jim to fuk. Ale mně by nemělo… Mně Bůh uložil, abych rostla do Kristovy podoby, a Ježíš byl jako Otec. Co já mohu pro dobrý odraz udělat?
Koukám na stromy a keře, lehký vánek mi čechrá vlasy a v paprscích hřejivého ranního sluníčka se mi dobře dumá. Vzpomínám, jak jsme si bráchou, když jsme byli malí, hráli se zrcátky. Soutěžili jsme, kdo hodí prasátko nejrychleji a nejpřesněji na cíl. Nejdůležitější bylo mít čisté zrcátko a přesně je zamířit na slunce. To by vlastně mohlo fungovat stejně. Udržovat zrcátko své duše v čistotě a zůstávat zaměřená na svůj Zdroj. Čistota by mi byla jasná, však jsem nějaká hospodyně! S rejžákem pokání, prachovkou Boží milosti a leštěnkou Božího odpuštění zacházím denně. A zaměření? Maně se probírám svou malou biblí. Začetla jsem se do začátku jedné kapitoly v dopise Židům a myslím, že to je ono. Je tam napsáno: „…vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.“
A tak uvažuju, jak bych teď mohla mým nejbližším hned zrána odrazit do očí trochu toho Božího světla. Co by jim chtěl Bůh takhle po ránu říct?
Trochu se protahuju a začíná mi být horko. Dneska bude opravdu krásný den. Už to ráno se Pánu povedlo znamenitě. Jakpak já bych to odrazila? Mne už dneska potěšil, trochu i poučil a teď mě ještě inspiruje. Koukám na to, co mám před sebou, a přemýšlím, co vidím a co budu reprodukovat své rodině. No, jasně, vidím zalitou zahradu, spokojené rostliny, nadšené ptactvo, dokonce jednu blaženou černou kočku. Snídaně! To bude to pravé. Připravím báječnou snídani jako projev Boží lásky. A tak kromě bábovky, kterou jsem upekla včera večer, chystám na stůl ještě misky na jogurt, loupu a krájím ovoce, vařím voňavou kávu. Všechno krásně upravuju.Těším se, jak budou jásat. Cinkání šálků a lžiček je spolehlivě vytahuje z postelí. Usmívám se na ně, že jsou všichni rozčepýření a teploučcí, jak se vykulili z peřin. Tulí se ke mně, chtějí ranní pusinku. Prohlížejí prostřený stůl a pak mne a manžel to komentuje: „Teda maminko, ty dneska záříš jako sluníčko.“
Dojal mě. Asi dostane nejvíc jogurtu, protože to uhodl.
Házet prasátka je krásné!
Autor: Hana Pinknerová Foto: Creative Common Search
