„To tedy nebyl dobrý nápad,“ blesklo mi hlavou, když jsme už čtvrthodiny čekali na servírku, abychom si objednali snídani. Přinutila jsem manžela, aby se mnou šel na snídani do kavárny jako za starých časů. Nutně jsem si s ním potřebovala promluvit jinde, než doma. Chyběl mi totiž a měla jsem dojem, že se mi schválně vyhýbá. Nehádali jsme se, ale vzdalovali jsme se. Jakoby se nic nedělo, všechno se automaticky udávalo stejně jako vždycky, ale to na tom bylo právě to nejhorší. Něco se vytratilo.
SOUVISEJÍCÍ – Hana Pinknerová / Základní modrá
Vím, že můj muž nechodí rád do podniků, které nezná, a tak jsem zvolila kavárnu, v níž jsme před lety oslavili svou stříbrnou svatbu a kde jsme mínili slavit dceřinu svatbu, kdyby z ní bývalo nesešlo. Chtěla jsem, aby se cítil bezpečně a dobře. Plánovala jsem, že si dáme něco dobrého s výbornou horkou kávou. Obsluha nám diskrétně naservíruje dobroty a my v pěkném prostředí si budeme moci od srdce promluvit. Manžel si připomene, jaké to někdy bývalo a třeba se mu zasteskne po starých dobrých časech, kdy jsme takhle spolu sedávali nad šálky kávy, a bude je chtít vrátit. Ale servírka zmateně pobíhala po kavárně, jako by se ještě neprobudila po flámu, kávu nám přinesla studenou nejdřív jednomu, po deseti minutách druhému, croissant jen jeden, protože byl poslední. Každou minutu se chodila za něco omlouvat, takže jsme si ani nemohli nerušeně povídat. Začínala jsem být zoufalá. Manžel hlasitě dával najevo svou nespokojenost. Srdce se ve mně svíralo. Zase je všechno špatně, vybrala jsem špatně croissanty, protože je nemají, vybrala jsem špatnou kavárnu, protože je tu zima a servírka je nemožná, měla jsem špatný nápad chodit na snídani ven, protože to bude drahé a přitom to za to nestojí a vůbec – jsem nemožná.
Rozplakala jsem se. Bylo mi v tu chvíli jedno, že se servírka zase omlouvá tentokrát za nefungující kotel topení. Bylo mi strašně líto, že můj pokus nevyšel. Mezi vzlyky jsem se pokoušela manželovi vysvětlit, proč jsem chtěla jít na snídani. Jak moc mi chybí. Jak postrádám naše společné chvíle, naše procházky, naše návštěvy kaváren, kdy jsme si povídali o spoustě věcí. Jak je můj život bez jeho přátelství pustý. Slzy mi kapaly do drobečků po croissantu a hromádka posmrkaných papírových kapesníků na stole rostla. Třásla jsem se zimou i rozrušením. Byla jsem zoufalá. Navíc jsem měla pocit, že jak to všechno tak trvalo, blíží se čas, kdy musím odejít do práce. Takhle jsem si to nepředstavovala.
„Mám určitě rozmazané oči a už musím jít,“ roztřeseným hlasem jsem ukončila svůj monolog. Pokusila jsem se papírovým kapesníčkem si poťupat pod očima, kde jsem tušila roztékající se řasenku. Manžel mi vzal kapesníček z ruky a řekl: „Ukaž.“ Něžně mi otřel tváře a hleděl na mě jinak. Zaplatili jsme a vyšli z kavárny. Pronesl pár vtipných poznámek na adresu servírky. Parodoval její popletené omluvy a já se rozesmála. Doprovodil mě až do práce. Otevřela jsem obchod, všude rozsvítila a zapnula počítač. Naštěstí žádný zákazník nepřicházel. Rozpačitá po tom výlevu jsem manželovi ukazovala nové zboží, zajímavý obraz, knihu známého autora a nakonec jsem otevřela i vitrínu se šperky. „Koukni, ten je krásný,“ nasadila jsem si na prst prsten s velkým modrozeleným opálem v masivní stříbrné obrubě. Manžel si přitáhl mou ruku a soustředěně si prsten prohlížel. „Chtěla bys ho?“ zeptal se a tázavě se na mne podíval. „To víš, že jo, „zasmála jsem se, „jenže je děsně drahý.“ „Kolik?“ Řekla jsem sumu. Můj šetrný manžel bez mrknutí oka podržel mou ruku ve svých. „Nech si ho, ať máš důkaz. Jsem rád, že ti chybím.“
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autorka je spisovatelka Datum: 17. června 2021 Foto: Puxabay – ilustrační
