Tyto dny jsou vážně zvláštní. Nic není, jak jsem byla zvyklá. Můj obchod je zavřený a já mám spoustu času. Mohu dočíst rozečtené knihy. V klidu spočinout a jen tak snít. Čichat ke květinám a popíjet čaj z krásného šálku. Rozsvěcet všude svíčky, protože vím, že nikam nepůjdu, a tak si jich užiju. Mohu psát staromódní papírové dopisy a vkládat do nich vylisované zlaté listy jinanu, které mne na podzim okouzlily. Mám čas se modlit a v tichu čekat na odpověď.
Je to zvláštní čas. Uvědomila jsem si, že nemohu chtít všechno najednou. Klid a pohyb, aktivitu a spočinutí, soustředění a uvolnění. Nedokážu to. A ani bych to chtít neměla, protože to nejde. Teď je čas pro klid. Čas, který je příležitostí. Darovaný čas. Čas odstupu od starých zvyklostí. Čas hledání nových způsobů. Čas prověřující vztahy. Čas prosévající zrno a plevy. Čas nacházení nového životního rytmu. Výuka spoléhání se. Ta obzvlášť.
Naše Adélka se bude za deset dní vdávat. Ani nespočítám, kolikrát jsme změnili plány svatby a počty hostů. Nikdo neví, co bude. Kolik se nás bude moci sejít a kam budeme smět jít. Všechny pečlivé přípravy, kterým nevěsta a ženich věnovali tolik času, vyjednávání a diskuzí, jsou najednou k ničemu. Nic si nemůžete závazně objednat, protože nikdo nic neví. Na nic se nedá spolehnout. Jedinou jistotou v této situaci je odhodlání dvou mladých lidí slíbit si lásku, úctu a věrnost do konce života. (Druhou jistotou jsou nevěstiny šaty, které visí na skříni.) Skutečně nezbývá než doufat, že Bůh o všem ví. Nezbývá nic jiného než se spolehnout na něj, že pro svou milovanou dcerušku má připravený ten nejkrásnější svatební obřad, jaký by si mohla přát. Neřešit, co nejde, ale očekávat, co přijde. Spolehnout se. Svěřit svou naději Hospodinu. Najednou jsou ta zastarale znějící slovní spojení překvapivě aktuální a plná obsahu. Najednou je žijeme v praxi. Učíme se čekat a doufat. Odkládáme své vlastní představy o tom, jak by věci měly být. V případě svatby, jejíž průběh a podobu si nevěsta vysnívala dlouhé měsíce, je to obzvlášť těžké. Je to dobrá škola a důležitý předmět. Řekla bych, že to, co se nyní všichni učíme, sice svěřovat své plány do rukou Nejvyššího, je zásadnější, než abychom bezezbytku uskutečnili své životní kroky podle svých plánů a představ.
Lepší školu bych si neuměla představit.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autorka je spisovatelka Datum: 18. ledna 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
