Projížděly jsme s kamarádkou Třincem. Ona za volantem svého vozu a já pohodlně usazená na sedadle vedle ní. Zvědavě jsem pozorovala okýnkem auta okolí cesty. V sobotu ráno byl ještě všude klid. Ulice, zaprášené nádraží, křižovatka, nějaké obchody, malý parčík, běžné domy, nikde nic zvláštního. Švitořily jsme s přítelkyní o všelijakých věcech, často jsme se smály, a zatímco ona suverénně řídila vůz, já jsem zase koukala kolem, jaký to ten Třinec vlastně je.
„Co je tohle za zvláštní potrubí?“ ukázala jsem rukou na něco, co mne zaujalo. Ale než jsem mohla dostat odpověď, ohromeně jsem vykřikla: „Jé! Podívej se na to! Co to je? To je…“ a sama jsem honem nevěděla, jak zhodnotit to, co mi vyvstalo před očima. Je to krásné nebo strašné? Bylo to něco nepopsatelného. Změť prapodivných potrubí, válců, věží a konstrukcí, oprýskaných budov propojených schodišti. Všechno to bylo temné a velké, spletité a strašidelné. Z některých těch věží se kouřilo, za poloslepými okny budov probleskovaly jakoby plameny, kulatá potrubí různých průměrů se záhadně zatáčela, klesala a stoupala. Jako kdyby si nějaký šílený konstruktér hrál se starou dětskou stavebnicí Merkur. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli koukám na velebný ocelový chrám nebo na zmatené ocelové smetiště. Líbí se mi to nebo jsem zhnusená?
Kamarádka pokrčila rameny a utrousila nevzrušeně: „No co by to bylo? Ocelárna.“ Já jsem se toho pohledu nemohla nabažit. Otáčela jsem se za těmi vzrušujícími stavbami, ještě když jsme zahýbaly z jejich dohledu. Nemohla jsem myslet na nic jiného. Je to děsivé, příliš velké a nedává mi to žádný smysl. Ničemu z toho, co znám, se to nepodobá. A přesto mne ta zvláštní hrůzyplná krása uchvátila, jako by to bylo nějaké neobvykle vznešené umělecké dílo. Strhující černá symfonie, která mi nečekaně zaburácela do očí.
Svou kamarádku jsem zasypala dotazy, na které ani nemohla najednou odpovědět: „Ty tomu rozumíš, té stavbě? Odkud a kam a proč ty různé roury vedou? A co znamená ten kouř? A proč to zahýbá zrovna takhle? A proč kolem některých těch potrubí jsou chodníky se zábradlím? Dá se tam dostat? A bylas tam někdy? Nebála ses?“ Kamarádka se dala do smíchu. „Já nevím, odkud kam co vede. To by ti možná řekl můj manžel. Mně na tom nic zvláštního nepřipadá, chodím kolem oceláren celý život.“
„A jaké pocity v tobě ta stavba vyvolává? Líbí se ti nebo nelíbí?“ Snažila jsem se zjistit, jestli mám tak bouřlivé pocity jen já. Ale kamarádka mi to nedovedla říct. Neuvažovala tak. Prostě ocelárny. Dávají práci. Mrkla na mne se shovívavým úsměvem, asi si myslela, že jsem praštěná.
Večer jsme seděli v kamarádčině kuchyni i s jejím mužem a ona pobaveně líčila mé zážitky ze setkání s ocelárnami. Své vyprávění ale neukončila, jak jsem očekávala, zakroucením hlavou nad mými nápady. „Víš,“ obrátila se ke mně, „celý den jsem nad tím musela přemýšlet. Jak člověk nevnímá zvláštní věci kolem sebe jen proto, že si na ně zvykl. A mně se tak líbilo, jak jsi žasla…“
Mluvili jsme pak ještě dlouho o ocelárnách, a taky o vznešených staletých domech, nad nimiž Američani stojí v úžasu, ale které nám připadají normální… Zjišťovali jsme, jak je prospěšné se někdy koukat na své město, svou ulici, svůj dům nebo i na sebe očima někoho, kdo nevyrostl v našem městě, neprocházel se nikdy naší ulicí, neotvíral dveře našeho domu nebo nežil v naší kůži. Můžeme tak objevit poklady, které nám ležely celý život před nosem, ale které jsme vlastně nikdy neviděli.
Autor: Hana Pinknerová Foto: Wikimedia Commons, třinecké železárny
