Rádi chodíme na procházky. Naše dcery s námi taky chodí rády. Vyrážíme za každého počasí a nejraději jako rodina v celé sestavě. Když byly holky ještě menší, často vyžadovaly: „Mami, tati, povídejte něco…“ Ode mne se čekaly pohádky, od tatínka chtěly slyšet pravdy. Pravdy to je náš pracovní název pro biblické příběhy. Nechtěli jsme, aby jim příběhy splývaly a Abraham se ocital v jedné řadě vedle Červené Karkulky a krále Davida si nepletly s Bajajou. Boží slovo nejsou žádné pohádky, to jsou pravdy. Dcerám tohle rozdělení náramně vyhovovalo. Bylo to přesné a výstižné.
Jednou jsme si takhle vyšli na procházku. Bylo časné jaro. Takové to mezičasí, kdy zima už slábne, ale jaro si ještě netroufá. Procházeli jsme polní cestou stíněnou lesem, kde tolik nefoukalo. Protože za pár týdnů už měly být Velikonoce, vyprávěl táta dětem pašijový příběh. Tátovo sugestivní líčení těch dramatických událostí zanechalo v holčičkách hluboký dojem. Ani nedutaly a tiše cupitaly rozbahněnou polní cestou. Po nebi vlály cáry šedých mraků a drobně poprchalo. Došli jsme na konec lesa a museli jsme se pustit pěšinou mezi poli k vesnici. Před námi stála Boží muka. Takový ten litinový kříž s tělem Kristovým umístěný na zděném podstavci, jakých je všude spousta. Už jsme jich taky hodně potkali, ale ještě nikdy jsme si tak živě neuvědomili, co vlastně znázorňuje.
Kříž stál na svém místě asi už dlouho. Větry, déšť a sníh poznamenaly svým působením kdysi lesklý černý nátěr. Jestli tělo bylo někdy zlacené, dnes už nebylo možné rozeznat. Rez ohryzal zdobené okraje a do nečitelnosti poškodil tabulku s věnováním. Na rezavé skobě vražené do oprýskaného podstavce povlávaly ve větru opršelé vybledlé stuhy uvázané na zbytcích věnce z chvojí a umělých květin. Mrazivě smutná podívaná. Komu a co měl kdysi připomínat tenhle kříž? Z jakých důvodů ho někdo nechat vyrobit, dovézt a upevnit právě na tomhle místě? A co by měl říct dneska nám?
Reklama
Pod dojmem napínavého vyprávění o posledních hodinách pozemského života Ježíše Krista, o jeho zraněních, ponížení a utrpení, o jeho trýznivé potupné smrti stojíme tiše před zapomenutým křížem. Nahé tělo usmířeně visí s hlavou skloněnou ke straně. Holčičky se nás chytají za ruce a zaraženě hledí vzhůru. Je to chvíle, kdy slova nemohou vyjádřit, co srdce cítí. Takhle to vypadalo? Mrazivě zafouká. Smutek, bezmoc, stud, snad i naděje…
„Tati, ale on tam přece už není!“ rozetne tísnivé ticho jasný dětský hlásek. Jakoby se kolem náhle rozjasnilo. Sluneční paprsek pronikl šedými mraky a dotkl se smutného rezavého těla. Trnová koruna zazářila, jako by byla zlatá. „On třetího dne vstal z hrobu a sedí po pravici Boha Otce na nebesích,“ cituje tatínek vážným hlasem slova Písma. Najednou vnímáme zpěv ptáků a uvědomujeme si, že větřík svěže voní jarem. Všechno je náhle jiné.
Ano, on tam už přece není.
Autor: Hana Pinknerová Foto:
