Během studia na gymnáziu jste prý prohlásila, že chcete být manželkou a maminkou. Odkud se tahle touha vzala?
Myslím, že třídní profesorka z toho byla tehdy trochu vyvedená z míry, protože cílem studia na gymnáziu byla vysoká škola. To mě ale nezajímalo. Zrodilo se to tak, že jsem vyrůstala jen s jednou sestrou, o sedm let starší než já. Chybělo mi takové to „bzučení v úlu“ – víc rodinné pospolitosti.
Jaké bylo vaše rodinné zázemí? Věřící, nebo nevěřící?
Nevěřící, ale sympatizující s křesťanstvím. Prarodiče ze strany maminky věřící byli. Jejich modlitby měly určitě svůj efekt. Když mi bylo patnáct, setkala jsem se s věřící mládeží, krátce nato jsem prožila osobní setkání s Pánem a nechala se pokřtít.
Jak k tomu došlo?
Na mládež byla pozvaná moje sestra, ale protože nechtěla jít sama, vzala mě s sebou. Líbilo se mi, že i když všichni byli o něco starší než já (bylo jim přes dvacet), nebrali mě jako otravného teenagera, ale respektovali mě. A příběh evangelia, který tam zazněl, mi nepřipadal neuvěřitelný. Když jsem se účastnila jednoho výletu, vysluhovala se tam Večeře Páně. Oni mi ale vysvětlili, že se jí nemohu účastnit, pokud jsem nevydala svůj život Ježíši. A tak jsem udělala, co mi radili. Racionálně jsem to přijala, i když jsem u toho nic zvláštního nepocítila.
Prožila jste později nějaké osobní setkání s Ježíšem?
Asi čtrnáct dní nato jsem byla na shromáždění, kde z kazatelny zazněly verše z Matoušova evangelia, které mě zasáhly jako meč. Byly o tom, jak mnozí přijdou k Ježíši a budou říkat: „Ve tvém jménu jsme uzdravovali, prorokovali…“ a Pán Ježíš jim odpoví: „Ale já vás neznám.“ Prožila jsem strach, že bych mohla být tou, které Ježíš řekne: „Já tě neznám.“
Bylo to tak silné, že jsem musela hned po shromáždění vyhledat nějaké soukromé místo. Jediné bylo na záchodě a tam jsem volala k Bohu. Následující den mi odpověděl skrze žalm 23. To bylo pro mě to setkání. Jako bych na své životní cestě překročila práh, kde vím, že mě Bůh miluje a že za mě vydal svůj život. Bylo to v roce 1987 a od té doby tím nic neotřáslo.
Pád totality a devadesátá léta přinesly do vašeho života další výrazný impulz. Otevřel se vám svět…
Byla jsem mezi prvními mladými lidmi, kteří po revoluci vyjeli ven – už v červnu 1990. Učila jsem se jazyky – ruštinu, angličtinu, později francouzštinu. Jak jinak se v nich zdokonalit než nějakou dobu žít v cizí zemi? Nejprve jsem byla jako au-pair ve Švýcarsku a pak u židovské rodiny ve Španělsku.
Jak jste se dostala zrovna do židovské rodiny?
Dan Drápal, pastor sboru (ČCE v Praze-Holešovicích, „na Maninách“, později KS – pozn. red.), podnikl cestu do Izraele a pak o ní ve sboru referoval včetně promítání fotek. Mnozí si tehdy uvědomili, že kořeny naší víry souvisí s Izraelem, že Ježíšova národnost je židovská a že Izrael je v Božím plánu důležitý. Získala jsem touhu se do Izraele vypravit a prožít tam alespoň jeden cyklus židovského roku se všemi jeho svátky.
Místo do Izraele mě ale Pán Bůh poslal nejdřív jako au-pair do francouzské židovské rodiny žijící ve Španělsku. Tam jsem se také setkala se členy křesťanské organizace ICEJ (Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém). Když slyšeli, že mluvím anglicky a rusky, pozvali mě do Jeruzaléma, abych pomáhala s ruskými imigranty. Po pádu komunismu totiž nastal obrovský příliv Židů z bývalého Sovětského svazu do Izraele. Organizace byly zahlcené a potřebovaly překladatele. Tak se mi v roce 1993 otevřela ona vysněná cesta.
V Izraeli jste také potkala svého budoucího manžela. Jak vypadalo vaše setkání?
Když jsem den po příletu dorazila do budovy ICEJ, paní, se kterou jsem se potkala ve Španělsku, mě tam provázela a seznamovala s lidmi. Bylo tam asi 80 dobrovolníků z 50 zemí. V momentě, kdy jsem se představovala Stanovi…
Autor: Kateřina Coufalová, foto Život víry – Tomáš Coufal
Ukázka z rozhovoru, který vyšel v říjnovém čísle časopisu Život víry. Františka Goodenoughová v něm mluví o tom, jaký úkol společně s manželem přijali ve vztahu k židovskému národu, jak se jim v Izraeli žije se sedmi dětmi i o tom, proč v posledních letech žijí střídavě ve starém mlýně v jižních Čechách. Reflektuje i události loňského 7. října.
V hledáčku aktuálního čísla je tentokrát spravedlnost. Co je to spravedlnost a jak být spravedlivý? Jak se u křesťanů cit pro spravedlnost prakticky projevuje? Jsme těmi, které lidé pozvou do svého rozhodování, když si nejsou jistí, co je spravedlivé? Je trest pomstou, nebo cestou k nápravě? Měli bychom v církvi spíše odpouštět, nebo káznit? Jaký je rozdíl mezi milostivostí lidskou a milostí Boží? Nad tématem se zamýšlejí M. Kačírek, O. Kubů, L. Ondráček a P. Kučera. Doplňují ho příběhy z praxe vězeňského kaplana J. Kočnara, zamyšlení J. Plevy nad pojmem Peklo a kreslený vtip P. Bosmana.
Ohlédnutí za létem přinášejí reportáž z festivalu United a letní vzpomínka (s výhledem do budoucna) D. Kenningové Nebe nadosah. V časopise dále najdete úvahy T. Dittricha o roli otců nebo T. Tyrlíka o tom, proč dobří lidé trpí a zlým se daří dobře, virtuální rozhovor s kanadským evangelistou A. B. Simpsonem nebo článek D. Symona o podpoře misionářů.
Říjnové číslo doplňuje příběh nečekaně vyslyšené modlitby, recenze, zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, na webu nebo poslouchat ve zvukové podobě. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho předplatit.
