Populární evangelikální kazatel překvapil svým kázáním, které se objevilo na platformě YouTube dne 4. ledna. Americký pastor v něm mluvil o eucharistii, ale i o nejednotě mezi křesťany.
V úvodu více než tříminutového videa upozornil, že nechce „dělat nějaká velká prohlášení“ a dodal „nevěděl jsem, že za prvních 1 500 let dějin církve to všichni viděli [Eucharistii] jako doslovné tělo a krev Kristovu,“ uvedl autor knihy Crazy Love.
„A teprve před 500 lety někdo popularizoval myšlenku, že je to jen symbol a nic víc. To jsem nevěděl!“ poznamenal Chan ve svém kázání.
Pastor také upozornil, že během reformace se dopředu postavila kazatelna, ale„před tím byl vždy ústředním bodem Kristovo tělo a krev.“ Poznamenal, že po dobu 1500 let nebyl „nikdy v centru kostela jeden člověk“, ale „Kristovo tělo a krev.“
„Říkám to proto, že církev je dnes rozdělena více než kdykoli v historii,“ řekl pastor, který se nebrání být velmi kritický do vlastních řad. Vadí mu hlavně pokrytectví v církvi a nabádá k autentickému následování Krista.
Francis Chan začal s pár lidmi sbor Cornerstone v Simi Valley u Los Angeles a vybudoval z něj několika tisícový sbor. V obavě, že lidé se více vážou na jeho osobu než na Boha, v roce 2010 oznámil odchod a stěhoval se do San Francisca, kde začal dělat misijní práci. Koncem minulého roka oznámil, že se s rodinou stěhuje do Asie, kde plánuje pokračovat ve své duchovní službě. Chan ovládá čínštinu a podle medializovaných informací by se mělo jednat o Hongkong.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
-red- Datum: 11. ledna 2020 Foto: Facebook – Francis Chan
8 Komentáře
Realtoltek
Svaté písmo jasně mluví o Svaté církvi jakožto o duchovním domu s živých kamenů, kde kamenem uhelným je jedině Ježíš….. toliko k falešným církvím, které budují chrámy kamenné z kamenů mrtvých. Kameny živé jsou Ježíšovým kněžstvem. Kameny neživé jsou knězstvem Satana.
1Odložte tedy každou špatnost a každou lest, pokrytectví, závist a každou pomluvu 2a jako novorozené děti mějte touhu po nefalšovaném mléku Božího slova, abyste jím vyrostli k záchraně, 3jestliže jste vskutku okusili, že Pán je dobrý. 4Když přicházíte k němu, kameni živému, jenž byl od lidí zavržen, ale před Bohem je vyvolený, vzácný, 5i vy sami jako živé kameny jste budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista. 6Proto stojí v Písmu: ‚Hle, kladu na Siónu kámen úhelný, vyvolený, vzácný; kdo v něj věří, jistě nebude zahanben.‘ 7Vám tedy, kteří věříte, je vzácností, ale nevěřícím je to ‚kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným ‘ 8a ‚kamenem úrazu a skálou pohoršení‘. Ti narážejí, protože jsou neposlušni slova; k tomu také byli určeni. 9Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví, abyste rozhlásili mocné skutky ‘ toho, jenž vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla
Ben
Duchovný aspekt Cirkvi nepopiera aj jej viditeľnú stránku. LG 8:
Jediný Prostredník, Kristus, ustanovil a ustavične udržuje svoju svätú Cirkev ako viditeľný organizmus viery, nádeje a lásky na tejto zemi9 a prostredníctvom nej rozširuje medzi všetkých svoju milosť a pravdu. Netreba však pokladať za dve rozličné skutočnosti spoločnosť vybavenú hierarchickými ustanovizňami a Kristovo tajomné telo; viditeľné spoločenstvo a duchovnú pospolitosť, Cirkev pozemskú a Cirkev oplývajúcu nebeskými darmi, lebo tvoria jedinú komplexnú skutočnosť, ktorá sa skladá z ľudského a božského prvku.10 Vzhľadom na nemalú podobnosť sa Cirkev prirovnáva k tajomstvu vteleného Slova. Ako totiž ľudská prirodzenosť, ktorú vzalo na seba v nerozlučnej jednote Božie Slovo, slúži za živý nástroj spásy, podobným spôsobom spoločenský organizmus Cirkvi slúži Kristovmu Duchu, ktorý ju oživuje, na vzrast tela (porov. Ef 4, 16).
Toto je jediná Kristova Cirkev, ktorú vo Vyznaní viery vyznávame ako jednu, svätú, katolícku a apoštolskú,12 ktorú náš Spasiteľ po svojom zmŕtvychvstaní zveril Petrovi, aby bol jej pastierom (Jn 21, 17), poveril jeho i ostatných apoštolov, aby ju šírili a viedli (porov. Mt 2, 18 a nasl.), a naveky ju vztýčil ako „stĺp a oporu pravdy“ (1 Tim 3, 15). Táto Cirkev ustanovená a usporiadaná na tomto svete ako spoločnosť jestvuje (subsistit in) v Katolíckej cirkvi, ktorú spravuje Petrov nástupca a biskupi, ktorí sú v spoločenstve s ním,13 hoci aj mimo jej organizmu jestvujú mnohé prvky posväcovania a pravdy, ktoré – ako dary vlastné Kristovej Cirkvi – pobádajú do katolíckej jednoty.
Lenže ako Kristus uskutočnil dielo vykúpenia v chudobe a prenasledovaní, tak aj Cirkev je povolaná nastúpiť na tú istú cestu, aby ľuďom sprostredkovala ovocie spásy. Ježiš Kristus, „hoci má božskú prirodzenosť, … ale zriekol sa seba samého, vzal si prirodzenosť sluhu“ (Flp 2, 6), a „hoci bol bohatý, stal sa… chudobným“ (2 Kor 8, 9) pre nás; tak aj Cirkev, hoci potrebuje ľudské prostriedky, aby mohla plniť svoje poslanie, nie je ustanovená na to, aby hľadala svetskú slávu, ale aby aj svojím vlastným príkladom šírila skromnosť a sebazaprenie. Veď aj Otec poslal Krista, aby „hlásal evanjelium chudobným, uzdravoval skrúšených srdcom“ (Lk 4, 18) a „hľadal a zachránil, čo sa stratilo“ (Lk 19, 10). Podobne Cirkev zahrnuje láskou všetkých, ktorých sužuje ľudská krehkosť, ba v chudobných a trpiacich spoznáva obraz svojho chudobného a trpiaceho Zakladateľa, snaží sa zmierňovať ich nedostatok a chce v nich slúžiť Kristovi. Zatiaľ čo Kristus, „svätý, nevinný, nepoškvrnený“ (Hebr 7, 26), „nepoznal hriech“ (2 Kor 5, 21), ale prišiel jedine preto, aby „odčinil hriechy ľudu“ (Hebr 2, 17), Cirkev zahŕňa vo svojom lone hriešnikov, je svätá a zároveň stále potrebuje očisťovanie, ustavične kráča cestou pokánia a obnovy.
Cirkev „napreduje vo svojom putovaní, prenasledovaná svetom a potešovaná Bohom“,14 hlásajúc Pánov kríž a jeho smrť, kým on sám nepríde (porov. 1 Kor 11, 26). A sila vzkrieseného Pána ju posilňuje, aby trpezlivosťou a láskou premáhala svoje vnútorné i vonkajšie trápenia a ťažkosti a aby verne, i keď zatiaľ nedokonale zjavovala svetu jeho tajomstvo, kým sa na konci časov nezjaví v plnom svetle.
Realtoltek
Eucharistie je podávaná v chrámu kamenném pro kameny neživé.
Ben
Boh nie je vyslovene viazaný na budovu – kostol, avšak je tam osobitným spôsobom prítomný. Keď niekoho mám rád, idem za ním. Samozrejme to nevylučuje možnosť modliť sa hocikedy, hocikde a zakúšať Božiu lásku. Katolíci veria, že v Eucharistii je reálne prítomný Ježiš, čo je možno odôvodniť aj biblicky – samozrejme to musí byť tak, keďže náuka Katolíckej Cirkvi nikdy vyslovene neprotirečí Písmu a Tradícii. Ano, teraz sa dá očakávať námietka na Tradíciu, ktorá je ale tiež biblicky doložená a najprv sa evanjelium šírilo práve ústnym podaním a cez autoritu apoštolov. Tu ale nemám na mysli tradíciu, ktorú aj Ježiš odsudzoval. Božie zjavenie nie je viazané iba na Bibliu, nič také tam nie je uvedené – žiadna známka o Sola Scriptura, avšak oveľa viac je doložené to, že Boh sa zjavuje aj iným spôsobom, napr. skrze ľudí (a ich autoritatívne učenie, ktoré im Ježiš odovzdal), skrze viditeľné znaky, znamenia a pod. Ak Cirkev niečo formuluje, to je hlavne kvôli ujasneniu a v prípade, že nebolo v tom jasno, to ale neznamená, že sa storočia tomu dovtedy neverilo, práve naopak. ….Verím, že ak tu niekto kritizuje KC tak má dôkladne preštudované Písmo, aj učenie prvých kresťanov, cirkevných otcov, Katechizmus, pretože nie KC má niečo vysvetľovať, ale tí, čo sa odrhli a ľudskou náukou a súkromným výkladom Písma (pred čím Písmo varuje) vzniklo tisíce a tisíce rôznych denominácií. Prečo? Lebo chýba zjednocujúci prvok – autorita. To, čo Boh chcel, za čo sa Ježiš modlil – jednota, ale diabol vie, kde má útočiť, práve na toto, aby tu bolo rozdelenie. Modlime sa za jednotu kresťanov a hľadajme čo nás spája. Katolíci aj nekatolíci sa predsa v tých základných pravdách viery zhodnú, tak sa od toho odrazme. Ježiš je náš Spasiteľ. Priatelia, Boh sa stal človekom, ona bol jeden z nás, on používal predmety čo my, zakúšal zmyslami to čo my, – to bol spôsob, ako Boh mohol odkomunikovať svoju lásku tým najintímnejším spôsobom, sprostredkovane a skrze Ducha Svätého – ktorý nás uvádza do plnej pravdy Cirkev pokračuje v naplnaní Božieho plánu spásy tak, ako nám to Ježiš zanechal a vyzval. Aj sviatosti sú tu preto, lebo Boh vie, čo človek potrebuje. Boh môže zjaviť svoju lásku a milosť aj skrze stvorenie a stvorené veci – to robil aj Ježiš. Nie sme len duchovné bytosti a som vďačný za dary, ktoré máme – sviatosti. Ak niekomu vadí eucharistia, nech nechá uprimne veriacich veriť tomu, ako to oni cítia a vyhnime sa urazkam typu ze je niekto modlár alebo verí niečomu nebiblickému. Je to skôr výzva pre tých, aby si viac preštudovali to, čo učí Katolícka Cirkev a snažili sa porozumieť druhej strany, nie očierňovať a vyhlasovať niečo, čo nie je pravda. Vela pokoja zelám
Majo
„Pastor také upozornil, že během reformace se dopředu postavila kazatelna, ale„před tím byl vždy ústředním bodem Kristovo tělo a krev.“
Ono už v časoch Nehemiáša (ba určite aj skôr) vidíme istý posun – a práve smerom k tej nepopulárnej kazateľni… (Nehemiáš 8. kap.) Čo hovorí kniha Skutkov a epištoly?
“ Poznamenal, že po dobu 1500 let nebyl „nikdy v centru kostela jeden člověk“, ale „Kristovo tělo a krev.“ Hm, o tom by sa dalo polemizovať. Bolo to práve aj nebiblické postavenie kňaza v cirkvi NZ, proti ktorému sa postavila reformácia, ale ešte viac radikálne hnutia, napr. anabaptisti…
Uvidíme, či Francis pôjde cestou Ulfa Ekmana…
Otakar Vožeh
Poslechl jsem si to v anglickém originále. Je to zmatečné poselství, zavádějící.
1. Klíčovým biblickým textem ke shromažďování společenství věřících – Církve – je Sk.2,42-47. Společenství, učení, památka Páně a modlitba. K tomu pak ještě přibyly později i duchovní písně.
2. Chan hovoří o společenství věřících jako o nějakém jednolitém, celistvém globálním společenství . . . zatímco realita byla taková, že Církev se skládala prakticky od začátku z malých, místních, a většinou domácích společenství a agresivní vedoucí osobnosti na sebe od začátku strhovaly pozornost . . . apoštol Pavel to kritizuje.
3. Že byla Církev jen jedna celých prvních 1000 let ? Pokud to připustíme, ještě to neznamená, že ta „jednota“ byla postavena na pravdě, spíš jen na lidských nařízeních . . . ale i tak je to těžké vůbec připustit.
4. Pravdu má v tom, že většina dnešních církví nebo denominací má v popředí jednoho jediného člověka, kazatele, kněze, apod. To je prokazatelně nebiblické.
5. Nejsem si docela jist, jak to myslí, ale pokud se přimlouvá zato, aby se ve společenstvích věřících – při shromáždění – kladl větší důraz na lámání chleba (památku Páně, večeři Páně), pak s ním souhlasím. Památka Pána Ježíše ve společenství shromážděných věřících má být klíčovou záležitostí, nejen nějakým „přídavkem“ k bohoslužbě. Dnešní tzv. „chvály“ by měly následovat po památce Páně, tak či onak, nejen písněmi.
6. Nejsem obeznámen s historií Církve natolik, abych jednoznačně posoudil, jestli Církev věřila 1500 let v transsubstanciaci – proměnu chleba a vína v tělo a krev Pána Ježíše – pokud ano, o jakou Církev se to jednalo ? Jaké bylo její další učení ? Věrohodnost církevního učení se s postupem doby vzdalovala stále víc od učení apoštolů a ti určitě nevěřili, že k té proměně dochází. Pro ně a pro rannou Církev se jednalo o památku Pána Ježíše a to dosvědčuje pak i apoštol Pavel.
Martin Hambálek
Souhlasím, že poselství pastora Chana je plné nepřesností. Např. učení o transsubstanciaci bylo oficiálně přijato až v roce 1215 na 4. lateránském koncilu. Pravděpodobně i předtím byly na tuto problematiku napříč církví různé názory a rozdílná praxe. Později minimálně John Wiklef (zemřel 1384) zpochybňoval toto učení a mohlo by se vyjmenovávat dále, různost učení byla poměrně veliká. Takže kde je těch 1500 let jednotného nazírání? Také se nedá povědět, že reformace mluví jednoznačně jen o symbolice při Večeři Páně.
Zkratkovitá pochopení dějin a vývoje prostě nevedou k cíli.
Ben
Takmer kazdý vyznamný spis ranej cirkvi ktorý hovorí o Eucharistii, naznačuje alebo tvrdí, že chlieb a víno sú skutočne telom a krvou Ježiša Krista. Napr. Ignác Antiochijský (okolo r. 110), Justín Mučeník (okolo r. 150), Irenej z Lyonu (185), Cyril Jeruzalemský (okolo 250), Augustín (400) atď. Jednoducho, táto prax chápania reálnej Ježišovej prítomnosti je doložiteľné či už Písmom, tak aj prvotnou kresťanskou cirkvou.