Filip Štojdl: K otázce vlastenectví, armády a migrace

V předvečer připomínky úmrtí prvního prezidenta Tomáše Masaryka bych rád řekl něco k otázce národní a vlastenecké. Husitská církev je církví národní.

Přátelé, český vlastenec je člověk, který miluje svou zemi, studuje svou historii, váží si předků, ví, co dělal jeho děda a kde se narodila jeho prababička, chodí na hřbitovy a rozsvěcí svíčky lidem, bez kterých by tu nebyl.

Český vlastenec, to především není KOLABORANT. Nevzhlíží se v cizích mocnostech, nemá zapotřebí ohánět se „pravdou“ carů a prezidentů kterékoli mocnosti.

Český vlastenec není VLASTIZRÁDCE. Konkrétně to znamená, že není otrokem například Ruska, Spojených států, Číny, Německa. Umí ovšem přiložit ruku k dílu, aby jeho vlastní země byla krásnější.

Český vlastenec si váží svých sousedů. Vlastenectví, které mi vštěpoval můj děda, je taky tvrdá a každodenní práce. Tohle je vzkaz, který mi děda napsal na papírek, když mi bylo asi sedm let:

„Ne násilím, ale mírně,

ne mečem, ale pluhem,

ne krví, ale prací,

ne smrtí, ale životem k životu.“

Ano jsou to slova Tomáše Masaryka. A tuhle větu dodal:

Od sekání zahrady,

přes zametání dvorku,

až po pomoc bližním.

Vlastenectví opravdu nejsou řeči o zlém Západu a dobrém Východu, ba ani řečnění o nebezpečích islámu. Vlastenectví byly a jsou jedině skutky! Podívejte se na legionáře, na protifašistický odboj, na ty, kteří se nesklonili před Sovětským svazem v padesátých letech.

Někteří se ptají, jak se husité staví k ochraně hranic a migraci. Jedním slovem: věcně. Ale zkusím to vysvětlit aspoň několika větami.

K ochraně vlastních hranic. S tak malou armádou, jakou máme, je ochrana hranic dlouhých 2 327 kilometrů nemyslitelná. Politici, kteří slibují opak, lžou. Co udělali za poslední roky pro armádu? Kolik se tam vystřídalo ministrů obrany? Tak tedy věcně. Sousedy potřebujeme a ještě dlouho potřebovat budeme. Mluvme s nimi a nekopejme jim do kotníků. Zaveďme povinnou vojenskou službu pro každého občana ČR alespoň na 6 měsíců a trvalou službu v záloze a můžeme o ochraně hranic uvažovat.

K migraci. Kdo má, pomáhat musí. „Jenom sketa ti nedá z batohu chleba, když sám nemáš, a jsi na cestě.“ Takhle jsme uvažovali jako skauti. A v totéž věřím i teď. Samozřejmě pečlivě rozlišovat, kdo pomoc opravdu potřebuje. Ekonomické migranty posílat zpět. Oběti válek, děti, ženy a staré lidi chránit a poskytnout jim jídlo, přístřeší, ošetření, a to vždy. Vzít odpovědnost za činy, kterých jsme součástí. Patříme k Severoatlantické alianci, jsme členy EU, patříme do společnosti národů. Rozhodnutí učiněná tam jsou naší odpovědností tady. Už žádné vykrucování a zdrhání.

Být českým vlastencem je přitom tak prosté – mít víc než jedno dítě, dobře je vychovat a zkusit se sám osobně poprat s vlastními chybami. Nekňučet, nehledat viníky jinde, začínat od sebe, věřit v Boha, důvěřovat v život.

Vlastenectví je velká výzva pro současnost i budoucnost naší České republiky.

Autor: Filip Štojdl, biskup plzeňský CČSH  Zdroj: bratrfilip.cz Foto: Wikimedia Commons, Pražský hrad