Proč jste se rozhodl pro dráhu kněze? Prožil jste nějaký silný moment povolání nebo šlo spíše o delší proces?
Mám pocit, že knězem se stávám každým dnem, když najdu sílu nevzdat to vzhledem k množství utrpení kolem, vzhledem k tomu, že člověk dlouho nevidí žádné “výsledky,” a také vzhledem k tomu jak sám musí zápasit se svým egem.
Na začátku kněžské cesty jsem mnohé věci nechápal, a tak jsem druhým vesele radil, jak žít. Myslel jsem si o sobě, jak dobrý jsem člověk, ale pak mi došlo, že jsem jen velký pokrytec, který se snaží ukazovat cestu k Bohu, aniž by sám poznal, jaké to je, když se vám rozpadá svět. Ono jde docela dobře vyhýbat se hříchu a zlu, když se vyhnete lidem a životu za zdmi kostela a fary. Můžete si pohodlně sedět ve své uklizené kanceláři a tvářit se, že se vás nic netýká. Dnes nevím ještě víc věcí, naproti tomu vnímám, jak moc je třeba tu být a být třeba zticha, jen být nablízku těm, které svět odepisuje. Před lety mi velmi pomohla zkušenost deprese.
Můžete ten zápas s depresí přiblížit. O co se jednalo? Jak se vám to podařilo překonat?
V roce 2012 mi zemřeli velmi blízcí přátelé, oběma bylo dvaadvacet let. Do té doby jsem věřil, že mohu lidem pomáhat a dokonce je zachraňovat, že Bůh toto nedopustí, že nic takového prostě není možné, když má člověk víru. Od té chvíle jsem sice fungoval navenek, ale uvnitř to bylo stále horší. Smutek jakoby zahalil všechno. Nakonec pomocí psychoterapie, modlitby a hlavně veliké trpělivosti se mi daří s depresí bojovat a nedovolit jí, aby měla navrch. Dokonce jsem z určitého úhlu pohledu za tuto zkušenost vděčný, ale velmi těžko se o tom takto ve zkratce mluví. O této zkušenosti vyjde ještě letos má druhá knížka s Marií na poušti.
Práce kněze v sekulární společnosti nemusí být snadná. Odkud berete sílu a inspiraci?
Žádná práce není snadná. Před lety jsem absolvoval výuční hrobnický kurz. Mám dokonce složenou i teoretickou a praktickou zkoušku. Dostal jsem do ruky lopatu, krumpáč a měl vykopat díru v zemi. To, co běžný chlap zvládne za čtyři hodiny, mně trvalo dva dny. Když vidíte sestry v nemocnici nebo v domovech důchodců, jak každé ráno převazují bércové vředy a mění pleny, nebo učitele, kteří se nebojí jít do třídy plné rozmazlených puberťáků, kteří si je natáčejí na mobil, aby si z nich mohli dělat legraci na facebooku, tak prostě vím, že každá práce je nesmírně těžká, když ji berete vážně.
My duchovní jsme na žebříčcích popularity povolání někde úplně dole, nikdo nám nevěří, nadávají nám do fláterníků. Někdo by si mohl myslet, že je to tragédie, ale já v tom vidím naopak skvělé východisko. Nikdo s námi nepočítá, a tak nám Pán ukazuje kam jít: k těm, se kterými také nikdo nepočítá! K bezdomovcům, umírajícím, prostitutkám, duševně nemocným, všem na okraji. Bohu díky žijeme zas ve starých dobrých evangelních časech. Ani tenkrát se s nějakými křesťany moc nepočítalo. Hlavně zas nezblbnout a nezačínat si s politickou mocí.
Bez modlitby, meditace a četby bych sílu neměl.
V květnu jste byl opětovně ordinován plzeňským biskupem. S jakými cíli a vizemi vstupujete do druhého sedmiletého období?
Jsem biskupem proto, že tu chybí generace zralých mužů a žen, kolem padesáti. Nejsem vzdělaný člověk, chybí mi mnoho zkušeností. Navíc jsem takový melancholický cholerik, a tak je těžké se mnou vyjít. Někdy mám pocit jako bych učil angličtinu a byl občas o lekci dopředu. Jindy zas neumím slovíčka. Naštěstí jsem obklopený chytřejšími a velmi nadanými lidmi, kteří jednou církev povedou a budou v tom opravdu dobří.
Církev se v posledních letech rychle změnila. Musíme se vyrovnat s financováním církve, opravami zdevastovaných kostelů a far, někde chodí do kostela jen pár lidí. Přesto se ukazuje, že tam, kde se sejdou dva nebo tři, jsou možné zázraky. Na jiných místech totiž rosteme, přicházejí noví lidé, kteří touží po Bohu víc než po členství v církvi. Mám větší radost z člověka, který chce být pokřtěný, protože to tak cítí, než z těch, kteří si říkají, že by si to babička přála, nebo že je to cool.
Chci nadále podporovat ze všech sil diakonickou činnost, domácí hospicovou péči, nízkoprahové kluby, rád bych, abychom vybudovali alespoň jeden azylový dům pro matky s dětmi v nouzi.
Mou jedinou vizí, po všech velkolepých plánech v minulosti, je teď zkrátka evangelium. Chtěl bych, abychom byli domovem všem, kteří ho nějakým způsobem ztrácejí nebo ztratili. Tím myslím radikální otevřenost osamělým, rozvedeným, abychom nevyháněli homosexuály, přestali s dogmatizováním a začínali u každého s laskavostí.
Příští rok si CČH připomíná sto let od svého založení. Jak plánujete jako církev toto výročí oslavit?
Ústředí určitě vydá mnoho publikací, uspořádá nějaké slavnostní bohoslužby, uskuteční se konference a poutě na místa, odkud pochází naše duchovní kořeny. V Plzeňské diecézi bychom chtěli toto výročí přenést spíš do jednotlivých farností. Nerad bych, aby to byly zas jen nějaké samoúčelné pietní akty, ale spíš příležitosti k setkání všech generací. A když slavit, tak slavit. To znamená radovat se, dát si něco dobrého k jídlu a pití, tancovat a zpívat. Myslím, že těch bubáků v oblecích se bojí i kostelní pavouci.
Myslíte si, že probíhá dostatečný dialog mezi věřícími z různých denominací? Případně, co by se mohlo udělat pro zlepšení vzájemného naslouchání?
Ekumenické aktivity tu jsou. Schází vzájemná ochota poznávat spiritualitu druhých. K tomu je zapotřebí otevřená mysl a hodně pokory. Ale mezi církvemi, stejně jako jinde, vládne spíš strach. Mnoho lidí se bojí ztráty identity. Až pochopí, že naší jedinou identitou je Kristus, pak se přestanou bát o falešnou identitu opřenou o pouhé katechismy. Velmi mě trápí, že stále nejsme schopni slavit společnou Večeři Páně, tedy to, co Kristus ustanovil a řekl: „Pojďte ke mně všichni!” To slůvko “všichni” je klíčové. Co nefunguje oficiálně, se uskutečňuje na základě přátelství. A z toho mám radost. V osobních vztazích, kde je láska, jdou názory stranou a objevuje se prostor pro sdílení a naslouchání.
Čeští křesťané jsou v těchto dnech rozdělení ohledně iniciativy na obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Jak vnímáte tento problém?
To je klasický problém ega. Je to jako s těmi, kteří chtěli kamenovat hříšnou ženu, místo toho, aby se vyrovnali se svým vlastním stínem. Cedíme komára v podobě sloupu, jako vloni divadelní představení v Brně, a spolkneme, že z bezdomovců se stali v naší zemi občané čtvrté kategorie. Podobně je to s lidmi, kteří prošli vězením. Pro politiky nejsou atraktivní, nejsou to voliči. Ale pro křesťany jsou to přece bratři a sestry. Ale k Vaší otázce. Přál bych si, aby Staroměstské náměstí bylo místem dialogu různých pohledů. Takové místo, kde spolu lidé mluví, třeba se i dohadují, ale jde jim také o poznávání druhých. Kdyby Staroměstské náměstí nebylo jen tržištěm kýčů a parkovištěm pro kočáry, ale bylo i přirozeným místem setkávání, podobně jako Londýnský Hyde Park. Jan Hus zcela jistě nepotřebuje sochu, kterou tam má. Jeho poselství je v něčem jiném. On následoval Krista až do krajnosti. Maria také nepotřebuje sloup. Ale tak nějak se mi zdá, že my všichni potřebujeme vidět na ně. Abychom nezapomínali, že pravda a láska může skutečně zvítězit nad lží a nenávistí.
Tento rok slavíme 30 let od Sametové revoluce. Jak si myslíte, že se svoboda a demokracie zakořenily v naší společnosti?
Moc nezakořenily. Komunisté skrytě vládnou, estébáci se znovu vysmívají svým obětem. V tom nejsem optimista a popravdě mě to strašně moc štve. Nacismus a komunismus je nepřijatelný. Ale jak vidno, pro většinu voličů je to v pohodě.
Naopak ale s nadšením sleduju touhu po svobodě u většiny mladých lidí. Nedají se koupit slevou nebo umlčet hamburgerem, či koblihou. A víte proč? Protože znají svět. Jezdí po něm, mluví s dalšími lidmi v jiných zemích, poznávají se, radují se společně.
Odkud pramení svoboda, když ne z vás, ze mne, z lidí okolo? Obávám se, že mnoho lidí je spoutáno strachem a chtějí jistoty. Ale to je proti smyslu života. Jistoty jsou koncentrák, jistoty jsou zadrátované hranice. Ke svobodě patří i to, že chybujeme. A tady je pořád taková idea perfektních a výkonných lidí-strojů. Místo moudrých dědů a babiček, dnes vzýváme kult manažerů a právníků.
Je skvělé, že lidé vyrazili na Letnou, že protestují na vsích a v malých městech. Ukazuje to, že o hodnoty demokracie tu stále někdo stojí, a že srdce se vskutku nedá koupit, jak to měla na transparentu jedna žena. Vidím v tom dobrý signál a děkuju za něj.
Měla by se církev vyjadřovat k politické situaci v zemi?
Proč ne? Církev je součástí lidské společnosti. Spíš je podezřelé, pokud se církev příliš ukazuje v blízkosti mocných, když pravidelně večeří s byznysmeny a politiky. Také nemám rád, když v kostelech lezou za kazatelnu politici (z jakékoliv strany či hnutí). Ale stát na straně utlačovaných, vysmívaných a ponižovaných a bránit je slovem i činem, to rozhodně náš úkol je.
Na pražské Letné se na protestu proti Andreji Babišovi sešlo největší shromáždění od Sametové revoluce. Jak se k tomu stavíte?
Už jsem se o tom zmiňoval. Mám z toho setkání velikou radost. Už proto, že pro mnohé lidi to znamenalo vstát, přestat stále něco vykládat na sociálních sítích a někam dojít. Je docela potěšující vidět, že právě toho se mocní opravdu bojí. Oni už tu počítali zajíce, mnuli si ruce, jak hladce jim všechno prochází, a najednou se tu objevili občané České republiky, kterým není naše země lhostejná. Je vidět, že mnohým už nelze blbnout hlavu píár statusy. Ještě chvíli se jim budou ze svých paláců posmívat, ale brzy mocným dojde, že jejich čas vypršel. To je ale jen část pravdy. Musíme si přiznat, že změnu, kterou chceme vidět venku, musíme podstoupit taky. Jinak to nefunguje. A to je o hodně víc práce a úsilí. Bůh nás ale nenechá na holičkách, a je-li On s námi, kdo proti nám?
Autor: Michal Nosál Foto: Facebook
Tento článek by nevznikl bez Vaší podpory.Pokračovat ve čtení Přidejte se k podporovatelům
