Mám za sebou více než třicet let služby v archivní badatelně. Za ta léta jsem se setkala s mnoha studenty, kteří přicházeli studovat archivní materiál jako podklad pro své diplomové či jiné práce z oboru historie a příbuzných nauk. Nemohu se zbavit dojmu, že u studentů historie, zvlášť těch začínajících, došlo během těch let k jakémusi poklesu úrovně vědomostí. Přitom množství literatury a pramenů, které ti mladí lidé musí během svého pobytu na univerzitě nastudovat, je možná rozsáhlejší než dřív. Na studentech je však patrná i jakási nezralost, například v komunikaci.
Nedávno mě zaujal článek, v němž se píše, že jeden z historiků, který přijímá nové studenty na obor historie na Cambridgeské univerzitě, tvrdí, že zkoušení často nerozeznávají fikci od faktografických knih. (www.lidovky.cz/kultura/britsti-studenti-se-historii-uci-z-fiktivnich-romanu-u-zkousek-pohori.A170602_124551_ln_kultura_jto )
Přemýšlela jsem, nakolik tento jev může souviset se vzrůstající oblibou žánru fantasy.
Fantasy je literární či filmový žánr, v němž figurují magické a nadpřirozené prvky, vystupují tam postavy bohů a různých fantastických bytostí, například z antických bájí. Děj se odehrává v alternativní realitě, která někdy vzbuzuje dojem dávné minulosti, na rozdíl od science-fiction, jejíž děje se odehrávají převážně v hypotetické budoucnosti. Ústředním motivem fantasy bývá boj dobra se zlem, například v podobě bílé a černé magie.
Není mým cílem podrobněji se o fantasy rozepisovat. Spíš se jen zamýšlím nad tím, proč v naší době tolik stoupla obliba tohoto žánru. Těžko říct. Četla jsem, že fantasy se prý objevovala v literatuře všech dob. Kdosi k ní přiřadil i Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Snad to tak je. Nejsem si však jistá, zda dnešní fantasy vede čtenáře k tak hlubokému uvažování o člověku a o světě, jako to činí ono známé Komenského dílo. Zdá se mi, že dnešní fantasy se čte hlavně kvůli rozptýlení a zapomnění. V souvislostí s fantasy se někdy objevuje termín pseudohistorie, tedy fiktivní historie. V jiné souvislosti ten pojem (pseudohistorie) znamená konspirační teorii, ale ve fantasy jde o „jako“ historii.
V mládí jsem ráda četla historické romány a sledovala historické filmy, jejichž děje si autoři částečně také vymýšleli, i když bývaly zasazeny do konkrétní historické reality. Ale byly bez pohádkových prvků. Ty knížky i filmy nám historii přibližovaly. Ve filmech se dal sledovat nejen děj, ale i dobové reálie – historické odívání, bydlení, stolování a jiné způsoby. Ve všímavém divákovi se prohlubovalo povědomí o tom, co je gotika, co je baroko, kdo byl čím současníkem, co bylo dřív a co později. Podle kostýmů mohl (aspoň přibližně) poznat, v jaké době se děj odehrává. Historické filmy napomáhaly utváření historického vědomí obyvatelstva. I když je pravda, že ta historie mohla být podávána politicky zkresleně. Ale to už je druhá věc a lidé si o tom uměli udělat svůj názor.
Jednou mě má dospělá dcera při televizním vysílání oblíbené pohádky Pyšná princezna překvapila otázkou, ve kterém století se příběh odehrává. Vzpomněla jsem si na cambridgeské uchazeče o studium. Ona samozřejmě ví, že nejde o historii, ale o pohádku, tedy o vymyšlený příběh, odehrávající se „za onoho času“. Otázkou je, co znamená, že něco „víme“. Pokud něco víme, mělo by to ovlivňovat naši řeč a celé naše chování. Jenže asi tomu tak vždy není.
Virtuální realita čím dál tím víc jakoby splývá se skutečnou realitou. Mladí lidé, kteří hrají počítačové hry, v nichž je cílem „zastřelit“ co nejvíce nepřátel, přece také vědí, že je to jenom hra. Ale ví to i jejich nevědomí? A jsme to nevědomí schopni ovládat tak, aby neovládalo ono nás? Nemůže se stát, že nějaký člověk střílející „nepřátele“ v počítačové hře, snáz zastřelí někoho doopravdy, protože ho nezastaví dostatečně ostrý rozdíl mezi realitou a virtuální realitou?
Nechci tu rozebírat, zda generace ovlivněná Harrym Potterem či Pánem prstenu je ovlivněná negativně či pozitivně. Neříkám, že fantasy je špatný žánr. Jen se čte a sleduje asi více, než je zdrávo. Mnoho stoupenců novopohanství se prý rekrutuje právě z řad fanoušků fantasy. Proč se lidé tolik hrouží do imaginárna? Co se dnes děje s lidskou psychikou? Je na útěku od reality? Vnímáme čas (a sebe sama v čase) nějak jinak než jsme ho vnímali dříve? A do jaké míry jsme schopni s tím něco dělat? To je jistě složitá otázka.
Donedávna se lidé domnívali, že dějiny směřují k humanitě. Dnes jsou spíš v očekávání konfliktu, ať kulturního, náboženského či jiného. Ze západu k nám pronikla postmoderna, která dějiny nazvala „velkým vyprávěním“. Postmoderna odsoudila moderní dobu, zejména dvacáté století s jeho masovým vražděním, umocněným moderními technologiemi. Postmoderna měla zpočátku ambice být úplně jinou, protože jsme se s „řáděním“ modernity prý už vyrovnali. Vzali jsme si prý z dějin poučení. Není však poučení z dějin jenom jiným druhem „velkého vyprávění“?
V postmoderní době údajně začíná narůstat příklon lidí k náboženství. Ale k jakému? V roce 2011 se v České republice konalo sčítání lidu. Jak uvedl Český statistický úřad, bylo napočteno přibližně patnáct tisíc osob hlásících se v rubrice náboženství „k morálním hodnotám rytířů „jedi“ z filmové ságy Hvězdné války“. Čili vlastně k jakémusi fiktivnímu náboženství. Byla to jen recese, znevážení sčítání nebo to mysleli vážně? Bylo by zajímavé to vědět.
Prý existuje jakási čínská kletba, kterou lze uvrhnout na nepřítele: „Ať žiješ v zajímavých časech!“ Zajímavé časy bývají totiž mnohem těžší než obyčejné (čili nudné) časy, kdy se lidé musí starat jen o obyčejné věci, jako je rodina, práce, jídlo, spánek…. Obyčejné časy jsou – biblicky řečeno – časem, kdy každý sedí pod svým fíkovníkem. Zajímavé časy jsou nebezpečné časy. Ale také nadějné časy. Myslím reálné nebezpečí a reálnou naději, nikoli virtuální nebezpečí a virtuální naději. Možná se těm zajímavým časům už přibližujeme.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 11. ledna 2020 Foto: CC Search – Pán prstenů
13 Komentáře
Karel Konečný
Když jsou lidé mladí, tak je přirozené, že hledají také zábavu, kde se seznamují s budoucími partnerkami. Je však patrné, že většina lidí se chce bavit celý život. Samozřejmě o badatelskou práci, která je náročná na získání dovedností, a znalostí pro tuto práci, je malý zájem. Lidé vždy hledají snazší cestu. Při bádání v historii nejsou tolik zajímavá data, ale je zajímavé pochopení myšlení tehdejších lidí. To znamená odkrytí naivity příběhů. Postmoderna se vyznačuje tím, že je mnoho názorů, či směrů, ale žádný není reprezentativní. Mnoho lidí mluví, i jedná na základě emocí, a pocitů, a logické myšlení chybí.
Realtoltek
Citace : „Virtuální realita čím dál tím víc jakoby splývá se skutečnou realitou“.
No vědci objevili takzvané virtuální částice, které se vynořují jako „reálné“ do naší „skutečné reality“ takže je k zamyšlení jestli je skutečná anebo virtuální.
Na takovém obyčejném LCD monitoru taky vidíme jistou skutečnost, neznalý člověk by řekl že tam vidí skutečné zvíře anebo dokonce pohyb…. ale reálně je to jen iluze tvořená blikotem pixelů.
Tím jsem chtěl jen naznačit :), že úplně vše může být obrazem tvořeným jediným Bohem a jeho pohybem a klidem.
Karel Konečný
Na LCD monitoru vidíte záznam nějaké skutečnosti, kterou je možné digitální technologií všelijak falšovat. Falešnost a pokrytectví je běžné, není to nic nového, stejně jako nadpisy článků v novinách, nebo na internetu.
Eva Hájková
Ano, virtuální realita je také realita. Dokonce i lež je součástí reality, jak naznačuje pan Konečný.
Asi jsem se měla vyjádřit přesněji. Šlo mi o reflexi té reality člověkem.
Jiří Kudroň
Byla to právě práce Tolkiena (autora Pána prstenů), co mě nezanedbatelně posunula k víře v Krista Ježíše.
Arnošt Kobylka
Osobně mne Tolkienův Silmarilion a Lewisovy Letopisy Narnie- Čarodějův synovec dost posunuly k možnosti akceptovat stvoření světa podle Gn 1-3. Podobně mne i kř. fantasy pomohla vnímat to, co jsem nikdy nevnímal, že příroda vypovídá o stvořiteli.
Samozřejmě většina současné fantasy literatury je postavená na bázi nějakého neopohanství, protože svět s jedním Bohem a téměř všemi duchovními bytostmi negativními, nebo nenápadnými, je halt poněkud nudnej. Výjimkou je něco jako třeba Střetnutí od Perettiho, Série Left Behind atd.
Odkaz na článek, co byl dlouho na stránkách Dana Drápala mezi články přátel:
http://konzervativnilisty.cz/index.php/88-cisla/rijen-2014/1044-proc-mi-tak-chybi-vylety-do-bradavic
Petra R. Kaprálová (PRK)
V současné fantasy jsou prvky okultismu i pohanství, což je asi „impregnující“ komponenta, jak podobně psal nedávno Dan Drápal o využívání cvičení jógy.
Eva Hájková
Také jsem četla, že prý je nutno rozlišovat mezi fantasy novopohanskou a křesťanskou. Nejsem si však jistá, jestli ty křesťanské prvky, dejme tomu v Pánovi prstenu, nevidí jen ten, kdo o nich dopředu ví a chce je tam vidět.
Jiří Aron
V Pánu Prstenů je toho mnohem více pohanského než křesťanského, i samotná podstata tohoto příběhu je pohanská. Dílčí křesťanské prvky najdeme i ve všech ve skutečnosti protikřesťanských naukách, jako je marxismus, hinduismus, islám, novopohanství atd… Všechny mají nějaký kánon morálky, plus nějaké transcendentno a nějaké ideály, pro které prý mají jejich stoupenci žít.
Ale jen jedna víra učí, že se nutně muselo stát to, že Bůh Otec, Stvořitel lidí a světa, musel poslat svého jediného Syna. Kristus, který byl a je věčným Bohem od počátku, se stal člověkem, aby mohlo dojít k našemu vykoupení z našich hříchů. Kristus na našem místě podstoupil trest za hříchy každého z nás, byl ukřižován a zabit a Otec tuto jeho dokonalou oběť přijal tím, že jej vzkřísil. Kdo věří v toto evangelium, má jistotu odpuštění hříchů a věčného života.
Pohanské zápasy mezi černou a bílou magií v Potterovi, v Pánu prstenů, v Narnii, atd. obsahují jiné evangelium. Způsobují dětem škodu tím, že je navádějí jako ty budoucí rekruty pro novopohanství, mysticismus a další podobné duchovní cesty.
Zajímalo by mě, v čem konkrétně vidí paní Hájková tu reálnou naději v předposlední větě článku. Měl jsem nějaké své tipy, ale raději bych se, s dovolením, zeptal autorky.
Eva Hájková
Panu Aronovi:
Nevím, jak bych to co nejlépe vyjádřila. Já tam naznačuji, že nebezpečné časy a nadějné časy mohou být jedno a totéž. Zatímco pohodlné časy nás často vedou k tomu, abychom leželi na gauči a sledovali televizi (popřípadě se zabývali tou počítačovou virtuální realitou, jinak řečeno, žili ve vysněném světě), nebezpečné časy nás donutí obrátit se ke skutečné realitě, při níž může utrpět i tělo. V tomto světě ale skutečně žijeme, ne v tom vysněném.
Představa, že nebezpečné časy mohou být zároveň nadějné časy, není podle mého názoru pohled, který by byl v rozporu s Biblí. Vždyť i Ježíš naznačuje, že království Boží se přibližuje, zatímco lidé vnímají, jak se ve světě dějí samé hrozné věci. Ne že bych si to přála – spíš mám z toho obavy – ale domnívám se, že skutečná realita v podobě nějaké katastrofy, nás možná z toho snění vytrhne. A potom se ukáže, co v lidech je. Bůh je v tom jistě nenechá samotné.
Zmínku o fíkovníku jsem připojila, protože sedět pod ním symbolizuje právě takovou poklidnou dobu. V Janově evangeliu je psáno: “ Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „Hle, pravý izraelita, v němž není lsti.“ Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkovníkem.“
Izraelité si prý vždy přáli mít vlastní zahrádku a sedět tam v klidu pod fíkovníkem. Viz též:
1. Královská 5, 5A Juda i Izrael bydleli v bezpečí po všechny dny Šalomounovy, každý pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem, od Danu až po Beer-šebu.
Micheáš 4, 4Každý bude bydlet pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí. Tak promluvila ústa Hospodina zástupů.
1. Makabejská 14, 12Každý seděl pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem a nebyl nikdo, koho by se musel bát.
A tak se domnívám, že i Natanael chtěl v klidu sedět pod fíkovníkem a oddávat se snění, nicméně byl povolán Ježíšem k jinému životu.
Jiří Aron
Už Vám rozumím, takže myslíte reálnou nadějí to, že se člověk v nebezpečných časech může jaksi nechat vytrhnout ze svého snění pod fíkovníkem směrem k realitě. A že věříte, nás v tom Bůh nenechá samotné. Souhlasím s vámi.
Také v poslední době přemýšlím nad podobnými věcmi mnohem častěji, než dříve. Podle všeho žijeme v posledních časech, tedy v těch nebezpečných. Zmínky o nich jsou mj. v 1. (4. kap) a 2. listu (3. kap) Timoteovi. Musíme poslouchat rady, které Bůh předal Pavlovi a dalším apoštolům. Celou svou naději upnout na Krista. On je tajemstvím zbožnosti, ne fantazie pánů píšících jakoukoliv fantasy, vč. tzv. křesťanské.
Eva Hájková
Také si myslím, že v těch nebezpečných časech vlastně už jsme. Jen si toho někteří lidé ještě nevšimli.
Jiří Aron
Většina církevních vedoucích a teologů si ničeho zatím nevšimla. Často mě napadá, jestli hlavním důvodem ‚proč‘ není nebiblická eschatologie, které slepě věří.
Pokud jsou premileniální dispenzacionalisté věřící, že budou před největšími zkouškami tajně vytrženi do nebe a budoucí pozemské těžkosti na ně nedolehnou, tak nemají důvod se znepokojovat. Většina proroctví ze Zjevení se podle nich vyplní až poté, kdy budou současní křesťané přebývat v bezpečí.
Postmilenialisté zase čekají budoucí zlatou éru církve, která se ujme pozemské vlády ve všech směrech. Všechno dění kolem sebe takto čtou těmito růžově natřenými brýlemi.
Další, asi největší skupina těchto, celou eschatologii, vč. SZ i NZ proroctví o nebezpečných časech, neřeší pro jistotu vůbec.
Všechny by měla znepokojovat otázka „Jen až přijde Syn člověka, zdali nalezne víru na zemi?“.