Evropa: Zapomenuté bohatství a víra 

Dualismus světské a církevní moci byl základem pro pozdější duchovní a materiální rozmach Evropy

V posledních letech se v důsledku zavádění post modernistických ideologií zapomíná na bohatství, které se ukrývá uvnitř jednotlivých evropských národů a spojující tmel zajišťující jejich přežití v příštích generacích.

Jde o fascinující historii s nevídaným počtem významných osobností a myslitelů ovlivňující směřování Evropy již od raného středověku s hlavním pojítkem, křesťanskou vírou, která evropské národy spojovala, přetvářela a rozhodla o budoucím dynamickém vývoji.

Dualismus, nástupní můstek svobodného vývoje evropských národů

Při popisu dějin evropských národů se zapomíná na dualismus existující po celou dobu středověku zajišťující rovnováhu mezi mocí světskou a duchovní. Něco v té době naprosto nevídaného. Zatímco ve východních despociích byli vládci tyrany s neomezenou mocí nebo rovnou bohy, v Evropě byli králové a císaři svaté říše římské pozemskými vládci, ale duchovní moc náležela papeži, respektive katolické církvi. Katolická církev byla na zemi prostředníkem boží moci a zároveň protiváhou mocichtivých a bezskrupulózních feudálů. 

Pro dnešní moderní společnost je těžko pochopitelné, že v tehdejší době byla pro feudály i běžnou populaci víra základním stěžejním středobodem jejich života, přesněji boží spása, která přichází prostřednictvím víry v Ježíše Krista. 

I panovník nebo císař byli nuceni usilovat o boží spásu. Nemohli si to „nahoře rozházet“, proto museli církev respektovat. Císaři spolu s feudály se snažili církev „podřídit svým cílům“, ale celá řada papežů i církevních osobností dokázaly tomuto obrovskému tlaku v období raného i pozdního středověku odolat. Kolikrát se stalo, že císař byl exkomunikován papežem, aby po následných rozepřích se „vrátil“ zpátky na správnou cestu. 

Dualismus světské a církevní moci byl základem pro pozdější vznik parlamentní demokracie a zakotvení svobody jednotlivce, jak je vnímáme v dnešní době.

Obava před exkomunikací a odepřením boží spásy šla tak daleko, že dokonce již christiazinovaní Normané, když v jižní Itálii porazili vojsko papeže, tak po vítězné bitvě před ním poklekli.

V Evropě tehdy byla snaha po vytvoření univerzální říše s jednotnou vírou.

Období raného a rozvinutého středověku: Univerzální víra 

Evropa byla v době rozpadu Římské říše a poté v dalších stoletích vystavena nájezdům a nezměrného utrpení běžného obyvatelstva. Od konce 4.století pronikají do Evropy krvelační Hunové, kteří rozsévají smrt a zkázu po celé Evropě nevídaným způsobem. Je dobré v této souvislosti připomenout statečného papeže Lva I. Velikého, který dokázal osobně vyjednat mír s krvežíznivým vůdcem Hunů Attilou a uchránit tak Řím od válečného běsnění. 

Koncem 7.století se objevuje největší nebezpečí pro tehdy již křesťanskou Evropu. Tehdejší křesťanskou severní Afrikou se prohánějí vojenské hordy muslimských nomádů, kteří si podrobují tamější obyvatelstvo a nastolují islám jako hlavní náboženství. Křesťané se stávají lidmi druhé kategorie. Islámská vojska se postupně dostávají na Pyrenejský poloostrov a dobývají začátkem 8.století téměř celé území dnešního Španělska. 

Evropu tehdy zachraňuje v roce 732 v bitvě u Tours vojsko Franské říše vedené Karlem Martelem, které poráží muslimská vojska na hlavu a učiní muslimské rozpínavosti na čas přítrž.  

Jakmile se situace v Evropě začíná  uklidňovat a vzniká Svatá říše římská pod vedením Karla Velikého, vnuka Karla Martela, začínají koncem 8.století nájezdy pohanských vikingů ze severní Evropy. Možná bychom spíše měli hovořit o teroristických loupeživých útocích, kdy rychle připluly, pozabíjeli většinou kněží a řeholníky v klášterech, ukradli co mohli a zase rychle odpluly domů. Je třeba si uvědomit, že kláštery byly středisky vzdělanosti i útočištěm bezbranných. V některých zemích jako byla Anglie se Normanům natolik zalíbilo, že spolu s nájezdy začali část území osídlovat. 

Evropa se nedokázala účinně bránit a ustát nájezdy, setkáváme se v tomto období s obětavostí obyčejných řeholníků a často jejich mučednické smrti, která zajistila pozdější pokřesťanštění divokých vikingských válečníků.

Křížové výpravy: Deus vult 

Deus vult (latinsky „Bůh to (tak) chce“) bylo spontánní zvolání lidu po promluvě papeže Urbana II., který  roku 1095 vyhlásil první křížovou výpravu. Papež reagoval na žádost byzantského císaře žádajícího o pomoc proti muslimským dobyvatelům z východu.

Od roku 1098 tak začínají křížové výpravy, které měly za cíl osvobodit Jeruzalém (místo umučení Ježíše Krista) a ochránit poutníky před násilím při poutích do Svaté země. Křížových výprav se zúčastňují obětaví a stateční lidé a také nezodpovědní dobrodruzi. Křížové výpravy tehdy spojovaly celou křesťanskou Evropu, proběhlo několik křížových výprav, do jejichž čela se postavili významní evropští panovníci, nejznámějším je bezpochyby Richard II.Lví Srdce a jeho boj s muslimským dobyvatelem Saladinem. Pozapomenutý je francouzský král Ludvík IX., který proslul živou křesťanskou vírou a proslavil se vykupováním zajatců uvržených do otroctví.

Výsledkem křížových výprav nebyly jen nové technologie a vznik obchodních tras, ale i vznik budoucích rytířských řádů, které pomáhaly chránit Evropu před vpádem islámské invaze. Johanité dokázali ubránit Rhodos, Maltézští rytíři (původně Johanité) zase Kypr, Maltu, atd. 

Významné osobnosti, chrámy

 Od počátku 7.století vznikají v Evropě kláštery a staví se chrámy na oslavu Spasitele Ježíše Krista. Jsou centrem tehdejší vzdělanosti a často i „technologického pokroku“. Pivovary, stavitelství, písemné dokumenty, atd.

Lidé mohou po Evropě tehdy svobodně cestovat, společnou řečí vzdělaných je latina, vznikají první univerzity. Oxfordská v Anglii nebo Boloňská univerzita v Itálii nebo a vznikají už koncem 11.století, následují univerzita ve španělské Salamance (rok 1134), anglický Cambridge (rok 1209) a nezapomeňme také naší Karlovu univerzitu v polovině 14.století. 

Historický vývoj Evropy byl jedinečný také v tom, že na evropském kontinentu se v době raného a pozdního středověku jednalo o jednotlivé královské dynastie bojující mezi sebou o moc. Hrabivost a chamtivost feudálů sehrávaly při uvolňování nevolnictví také svou pozitivní nezanedbatelnou úlohu. 

Mezitím v roce 1215 se angličtí baroni scházejí s tehdejším anglickým králem a přinutí ho podepsat Magnu chartu. Něco na tehdejší dobu neslýchaného, král nemůže svévolně věznit nebo popravovat šlechtice bez řádného soudu. Naprosto jedinečný dokument, který v pozdějších staletích ovlivní směřování celé Evropy, ale klíčovou roli i zde sehrála církev, která byla vůči králi v tvrdé opozici.

Lidé v době středověku žili vírou v Krista a očekávali jeho příchod, stavěli se gotické chrámy připomínající božský Jeruzalém a dožívali se i 60 nebo 70 let, pokud překonali všechny dětské nemoci, tehdejší dětská úmrtnost byla obrovská. Proto průměrná délka života vychází v období středověku matematicky jen okolo 30 let věku.

Robert Troška, autor společenského románu Mračna nad Evropou. Datum: 27. prosince 2022 Foto: Robert Troška

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.