Rick Richardson vyučuje evangelizaci na známé americké škole Wheaton Graduate School. Není to ovšem pouhý teoretik – už v letech svého dospívání zakládal a vedl skupinky biblického studia a hovořil s nevěřícími o Ježíši. Nijak nepřeháníme, konstatujeme-li, že přivádění lidí ke Kristu je jeho skutečná vášeň, a tedy i náplň jeho života.
Měl jsem tu čest jeho knihu překládat a žasnul jsem, jak některé věci, které prožívají křesťané zde, prožívají i jejich bratři a sestry za „velkou louží“. Řada myšlenek, které Rick Richardson rozvíjí, je mi velice blízkých; mnohdy se mi zdálo, že Rick Richardson jen jasně pojmenovává to, co my jsme již tušili a pouze nás to nenapadlo jasně formulovat.
Základní a velmi nosnou myšlenkou je sebepochopení evangelisty. Ve „starém pojetí“ evangelizace působí evangelista poněkud jako podomní prodejce, který nabízí své zboží. Hlásáme evangelium, a když se lidé rozhodnou „přijmout Ježíše“, pak jsme vlastně „uzavřeli obchod“. Ono „nové pojetí“ evangelizace spočívá v tom, že člověk sám sebe chápe jako průvodce na cestě. Nesoustředí se tedy tolik na „uzavření obchodu“, ale na to, aby tomu, koho na cestě doprovází, pomohl porozumět, odkud a kam kráčí. Cílem není „uzavření obchodu“, ale „přiblížení se ke Kristu“.
V původním pojetí evangelizace – a bez nějakého studu či omluv se přiznám k tomu, že tak jsme to na Maninách dělali – šlo o to, držet se určitého scénáře. Navázat s člověkem kontakt, vysvětlit mu cestu spasení, modlit se s ním „modlitbu přijetí“, pak ho pokřtít a vyučovat ho základům. Bylo jasně definováno, kdo je „in“ (ten, kdo se již pomodlil „modlitbu spasení“, tedy „přijal Ježíše“), a kdo je (zatím ještě) „out“.
Když jsem pak připravoval lidi na křest, zdůrazňoval jsem jim, že není třeba, aby nějak příliš hovořili o svém starém životě, protože to vlastně všichni znají. Důležité je sdělit především, jak přijali Ježíše, a také pak říci, v čem je nyní jejich život jiný (a zdůrazňovali jsme, že se nemá přehánět ve smyslu „teď je všechno úplně jinak“ nebo „teď už nemám žádné problémy“). Nicméně pokud tito lidé těsně před křtem vyprávěli své svědectví, mnohdy se od scénáře, který jsme se jim snažili vštípit, odchylovali, což mě docela zneklidňovalo, zejména když málo mluvili o hříchu a o pokání. Všímal jsem si ovšem, že přesné sledování naučeného scénáře nemusí nutně znamenat, že ten člověk dobře duchovně poroste. Mnohdy lépe duchovně rostli ti, jejichž svědectví při křtu bylo věroučně dosti pofidérní. Své ostatně sehrávala i tréma.
Richardson ukazuje z Písma, že evangelizaci lze pojímat jinak. Když Ježíš uzdraví chromého u rybníka Bethesda (Jan 5) nebo slepého od narození (Jan 9), nemluví s nimi hned o hříchu (o tom ovšem mluvili učedníci: „Kdo zhřešil? On nebo jeho rodiče?“). Pociťovaným problémem těchto lidí nebyl hřích, ale nemoc. Když je Ježíš uzdraví, farizeové se táží, kdo a jak jim to udělal. Jejich vyznání je jednoduché: „Nevím, kdo to je a jak to udělal, ale byl jsem slepý, a teď vidím.“ To není vyznání podle nějakého předem daného scénáře. Pro tyto lidi byl důležitý Kristův dotek, tedy setkání se Spasitelem, ne to, co v jeho blízkosti prožívali jako první. Později nastal čas, kdy s nimi Ježíš o hříchu mluvil („dej si pozor, aby se ti nestalo něco horšího“). Richardson se přimlouvá, abychom nechali lidi samotné říci, co prožívají, a náš scénář jim nevnucovali.
Richardson se rovněž obsáhle zabývá problémem, který jsme před třiceti či čtyřiceti lety neměli, přinejmenším ne v tak akutní podobě jako dnes. Ten problém má podobu téměř výhrůžné otázky těch, s nimiž se již Richardsonovi (nebo nám) podařilo navázat lidský kontakt: „Doufám, že nepatříš k těm, kdo tvrdí, že existuje jen jediná pravda?!“ Ano, ona existuje jen jediná pravda, ale když na takto položenou otázku odpovíte „patřím“, tak rozhovor zpravidla končí. Richardson poskytuje určité tipy, jak nepopřít, že Ježíš je jediná cesta, ale přitom nechtít po lidech, aby tomu uvěřili hned na počátku. Odpovídá například protiotázkou: „Myslíš, že vedle dobré spirituality může existovat i spiritualita, která je škodlivá?“
Věřím, že z toho, co jsem zatím napsal, pochopí mnozí lidé, kterým záleží na zvěstování evangelia, že tato kniha řeší aktuální problémy, klade správné otázky a nabízí na ně určité odpovědi. Rozhodně stojí za přečtení.
Knihu, která má 170 stran, vydalo Nakladatelství Křesťanský život.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Dan Drápal Datum: 16. ledna 2021 Foto: krestanskyzivot.cz
