Byl jsem nedávno na takové menší konferenci pro kazatele, kde se vyučující zeptal, v čem by kazatelé potřebovali nejvíc pomoci s ohledem na jejich kázání. Většina z nich odpověděla v tom smyslu, že by chtěli, aby je někdo naučil kázat tak, aby jim každý rozuměl, a aby skutečně dovedli oslovit posluchače. Jinými slovy, chtěli aktualizovat své kázání s ohledem na soudobou společenskou kulturu. Otázka je, jestli jsou takové snahy správné v kontextu biblického pojetí zvěstování Božího slova.
Když bychom si totiž spolu sedli, abychom zvažovali, jak přemostit Boží slovo do dnešního světa, zjistili bychom poměrně rychle, že se pohybujeme jednosměrnou ulicí. Slyšeli bychom se, jak říkáme věci jako : „Ano, tohle ke mně mluví“ nebo „Ne, tohle je nepraktické“, případně „Tomuto slovu nikdo nerozumí“, a podobně. Jinými slovy, dávali bychom průchod svým názorům a postojům, které jsou ovlivněny myšlením a postoji tohoto moderního – nebo postmoderního – světa.
Mám zato, že dnes mají věřící lidé až přílišný respekt vůči společenské kultuře, ve které žijí, případně v níž zvěstují evangelium. Je to určitý zvláštní odvar toho, čemu se říkalo „liberalismus“, čímž se myslel „kritický přístup k Bibli“. Rozdíl je v tom, že liberálové byli a jsou povětšinou teologové. Zatímco dnes se dívá na Bibli kritickým pohledem kdekdo. To základní je však stejné : já – případně moje soudobá kultura – budeme rozhodovat o tom, co je v Bibli Boží slovo a co není, a jak se hodí evangelium do naší společnosti.
Tento postoj k Božímu slovu však jednak prozrazuje, že chceme respektovat společnost a kulturu víc než Boha a Jeho zájmy, a pak také opomíjí tu zásadní skutečnost, že Bůh nestojí jen o to, aby mluvil k dnešnímu světu – Bůh chce svým slovem změnit náš svět.
Je dost zvláštní, že my, kdo žijeme v dnešním světě, víme, že je to svět poznamenaný největším množstvím násilí, nespravedlnosti, bezpráví a bezmoci v lidských dějinách. A přece jsme ochotni respektovat názory tohoto světa víc, než slovo Boží ? Dnešní svět není jenom svět informace, internetu, facebooku, a vědeckého pokroku. Je to svět válek, terorismu, svět přežívajícíh totalitních systémů, svět rostoucího jaderného nebezpečí, svět AIDS a chřipkových pandemií, svět nejrůznějších katastrof, krizí a podvodů. Svět mizejících morálních zábran, svět bez hanby a studu. Tento svět mi má diktovat, jak k němu mám mluvit, když mu chci říct o Boží lásce, o Božím odpuštění a o možnosti radikální změny života ? Zvláštní.
Když mluvíme o současném světě, musíme mít na paměti, že tento svět není – a nikdy nebyl a nebude – nic víc, než svět. Tím chci říct, že svět je prostě jen ideologickým výplodem člověka, intelektuálním výtvorem lidských bytostí v průběhu dějin. Svět není něco, čemu musíme být nutně podřízeni, do čeho se musíme vejít, čemu se musíme přizpůsobit. Svět je de facto jen náhledem, se kterým se dají vést argumenty.
Jak chápeme výraz „moderní“ ? To slovo má v sobě obrovskou dávku arogance. Naše chápání je takové, že to, co je moderní, musí být povětšině dobré a správné. Co je nemoderní, s tím pryč, na smetiště dějin. To, co je moderní, je realita. Co je nemoderní, zastaralé, to jakoby ani neexistovalo. Většinou označujeme to, co není moderní, za „primitivní“, „úzkoprsé“, „maloměšťácké“, a podobně. Arogance takového postoje ke světu spočívá v tom, že pak si člověk myslí, že musí s tímto „moderním světem“ komunikovat moderním způsobem, moderními slovy, moderními prostředky. Jinak že komunikace prostě neproběhne, neuskuteční se.
Když mluvíme o zvěstování evangelia v kontextu soudobé společenské kultury, musíme si připomínat, že evangelium samo o sobě je v jistém smyslu kulturou, která má svůj jazyk a svůj obsah. „Přeložit“ evangelijní jazyk bez kompromitace evangelijního obsahu je velmi náročné, ale nezbytné. Vezměme si například takové základní evangelijní slovo jako je „spasení“. Jaký je biblický obsah tohoto slova a jak tomuto slovu rozumí dnešní člověk na ulici ? Stačí záměna výrazu – záchrana namísto spasení ? A co pak slova jako „ospravedlnění“ nebo „posvěcení“ ? Stačí ta slova jinak přeložit, aby jim dnešní člověk lépe rozuměl ? Tvrdím, že nikoli.
Pomyslete. Naučíte se mluvit francouzsky tím, že budete číst francouzské knihy v českém překladu ? Samozřejmě že nikoli. Francouzsky se naučíte jen když budete věnovat čas a úsilí pečlivému studiu gramatiky, slovosledu, přízvuku a nakonec i slovíček. Stejně tak nemůže člověk poznat Boha tím, že si přečte nějaký moderní překlad Bible, kde se překladatelé pokouší zmodernizovat každý složitější biblický výraz. Slovo je jedna věc. Obsah toho slova, jeho pojem, to je věc naprosto jiná. Ten, kdo překládá z jednoho jazyka do druhého, dobře ví, že nemůže vždycky přeložit doslova to, co čte nebo slyší. Musí zajistit, aby byl zachován smysl toho, co se říká nebo píše. Proto je tak nesmírně důležitý systematický výklad a systematické studium Bible, Božího slova. A proto je velmi nebezpečné a zavádějící překládat biblické výrazy do společensko-kulturního žargónu, který nemá na zřeteli nic jiného než svět tady a teď. Tzv. „sociální evangelium“ je typickým příkladem mylného výkladu evangelia díky především snaze o ulehčení pochopení evangelijního poselství ve společenském kontextu.
Uvedu ještě jinou analogii ze sportovního světa. Když jsem přijel jako evropan do Ameriky, nemohl jsem se dívat na americký fotbal. Nic mi neříkal. Až když mi někdo pořádně vysvětlil pravidla a když jsem viděl několik vzrušujících zápasů, začal jsem mít tento sport rád stejně jako evropský fotbal. Chápete ? Nikdo nezměnil pravidla. Nečekal jsem, že všemu hned porozumím. A musel jsem přizpůsobit své chápání, musel jsem se naučit, jak se to hraje. Stejně tak i u nevěřících na jednu stranu nesmíme čekat, že všemu hned na křesťanské víře porozumí, ale na druhé straně ani oni nemohou čekat, že „změníme pravidla hry“, aby na první pohled pochopili, kdo je Bůh a co je ve hře, o co se Bohu jedná, atd.
Písmo – Boží slovo – Bible nám připomíná, že člověk, který nemá Božího Ducha, nemůže rozumět Božím pravdám. Jinými slovy, napřed musí člověk prožít nové narození – uvěřit v Ježíše Krista – a pak, díky Božímu Duchu, kterého při obrácení obdrží – může začít poznávat Boží pravdy. A uvěřit v Ježíše Krista je možné jedině skrze víru v kázané a slyšené – případně přečtené – Boží slovo.
Posted by Unkn
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor: Otakar Vožeh Datum: 3. září 2019 Foto: Unsplash – ilustrační
5 Komentáře
Karel Konečný
Není to demagogie? Zajímá Vás to vůbec? Používáte mozek k přemýšlení? Podívejte se jak žijete, konzumní způsob života , hédonismus, co nejvíce si užít, jen zábava, lenost, oportunismus, to jeVáš styl.
Eva Hájková
Taky nejsem příznivce modernizace biblických textů. Nicméně je dobré si uvědomit, že ani ty staré české texty nejsou původní biblické texty, nýbrž jsou to texty přeložené z řečtiny či hebrejštiny do (starší) češtiny. Která ve své době byla možná docela aktuálním jazykem. Domnívám se, že spása a záchrana znamenalo původně jedno a totéž. Dnes působí slovo spása archaicky, ovšem nahradit je slovem záchrana stejně nepomůže, pokud si člověk není vědom, že potřebuje být zachráněn a od čeho vlastně. Kdo nemá potřebu spásy, nepomůže žádné vysvětlování.
Nedávno jsem v jedné diskusi napsala, že biblické texty obsahují skrytou informaci, která na některé lidi působí, na jiné ne. Možná to však dělá právě ten archaický jazyk,který působí na každého jinak.
Na mě třeba podobným způsobem (jako by obsahovaly skrytou informaci) působí i jiné staré (křesťanské) texty. Třeba píseň „Soudce všeho světa, Bože“. Ta mě vždycky oslovovala. Ale nevím, jestli je to správné, když nejde o biblický text.
PRK
Každý kazatel již má svůj dar, ale myslím, že by klidně bylo fajn se modlit za kazatele za rozhojnění jejich daru. Myslím, že o tom to je. Je napsáno, že Ježíš kázal jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci. Taky, že věděl, co je v lidech. Víc (ani míň) nepotřebujeme.
Jiří Kouba
Současný svět – ale opravdu jen ten současný ? – líčí článek dobře. Chce se mi ale namítnout : což nebyl svět vždycky stejně nemravný ? To, co má moderní svět navrch, je jen vyspělejší technosféra, ale mravní základ je stejný – pryč od Boha za svým, ať to (toho druhého) stojí co to stojí.
Proč by tedy to prokletí „světskosti“ mělo ulpívat jen na současném jazyku ? Ten je spíš formován technosférou, například tak, že technosféra nám ukrádá čas a proto se vyjadřujeme stručněji.
Eva Hájková
Idealizovat si minulost by skutečně nebylo správné. Tresmontant v jedné své knize srovnává helénské (antické) a hebrejské myšlení: Podle antické představy je svět čím dál horší: v minulosti byl zlaty věk a pak už to šlo se vším s kopce – „zu grund“, jak se říká. Čím dál je řeka od pramene, tím je kalnější, čím dál je světlo od zdroje, tím je bledší. Do nekonečna. Je to pochmurná perspektiva: Už nic nebude, jak bývalo.
Podle hebrejské představy se svět naopak vyvíjí v souladu s Božím plánem ( i když lidé Boha často neposlouchají). Dějiny mají svůj začátek a své vyústění – jako jabloň, která vyklíčí ze semínka, vyroste, vykvete a uzrají na ní plody. Je to radostná perspektiva.