Druhý život

Snad každý z nás někdy zažil letní prázdninový čas – čas, kdy se nic nemusí. Ráno je jako vymalované – nebe modré se zlatou sluneční září, vzduch po noci ještě chladivě svěží. Člověk může zavřít dům a zamířit někam k lesu, cestou mezi lány zlatě okrového obilí. Někdy přichází chvíle, kdy nemáte chuť s nikým mluvit ani nikoho potkat (ač jindy vám to naopak může být milé). Jdete a jdete a les vás chce vtáhnout dovnitř, ale vy odoláte a posadíte se v otevřené krajině na odpočívadle pod dubem, které je umístěno hned vedle stezky vedoucí do vedlejší vsi. Lidé, co venčili psy, se s nimi už vrátili domů. Snad tu bude ticho.

Já to znám. Sednu si na dřevěnou lavici k dřevěnému stolu a dívám se kolem. Ten ošklivý modrý odpadkový koš by tu být nemusel, ale je to přece jenom lepší, než aby lidé odhazovali odpadky na zem. Kam nasměrovat svůj pohled? K lesu? K úvozu lemovanému stromy a křovinami? K poli s obilím? K nebi? Ucho rychle zachytí ptačí trylek, který se docela pravidelně opakuje. Chci to všechno vnímat, ponořit se do toho, ale myšlenky mě stále odvádějí pryč. Když se mi po chvíli podaří je na krátký okamžik vypustit a vrátit se do přítomné skutečnosti, zahlédnu krajinu zcela novým a zvláštním způsobem, který se podobá snu. A hned se mi zas vrátí neodbytné myšlenky. I když krásné myšlenky. Hlavou se mi, nevím proč, mihnou slova: Požehnané léto!

SOUVISEJÍCÍ – V jarním parku

Stromy jsou živé – povívá jimi jemný větřík. Dívám se na dřevěný stůl před sebou a napadne mě: I on byl kdysi stromem. A teď je mrtvý. Mrtvý? Nežije stůl, spolu s lavicemi, jakýsi druhý život, který jim vtiskl člověk? A co ta pole s obilím? Brzy přijede kombajn, obilí sklidí, ze zrna bude mouka a z mouky chleba, který přijde na náš stůl.  

Moje myšlenky nemizí a tak se vydávám nazpátek domů. Pěšina sloužící zároveň jako cyklostezka je z udusané hlíny, vespod zpevněná hrubým štěrkem i různým odpadovým materiálem – stavební sutí, která občas vylézá na povrch. Zahlédnu keramické střepy – snad ze starých kachlových kamen. Vida, i ta stará kamna nalezla svůj druhý život! Posloužila jako drť na zpevnění cesty.

SOUVISEJÍCÍ – Ráno

Naslouchám bzučení včel a čmeláků na květech. Sbírají sladkou šťávu, aby z ní vyrobili med, který se stane jakýmsi druhým životem květin. Sbírají květinový nektar, ukládají ho v plástvi a proměňují v med, podobně jako my sbíráme přítomné okamžiky a proměňujeme je ve vzpomínky uložené v naší paměti. Jsou to naše zážitky, které žijí svůj druhý život. Med není totéž, co nektar. Ani naše vzpomínky nejsou totožné s tím, co jsme skutečně zažili a prožili. Není to už prvotní skutečnost. Je to naše zažitá, prožitá a v nové formě uchovaná skutečnost, která je jakousi naší vnitřní hodnotou, jakýmsi „medem života“. A jen Bůh ví, co se s nimi stane, až jednou zemřeme! Rozpadnou se? Přesunou se někam? Do nějakého jinobytí? V hlavě se mi odněkud vynoří myšlenka – vzpomínka na slova z Čapkovy knížky Zahradníkův rok: „Říkám vám, smrt není; není ani spánek. Rosteme jenom z doby do doby. Musíme mít s životem trpělivost, neboť je věčný.“

Ty věty plné naděje napsal Čapek v kapitole Zahradníkův listopad. Člověk by řekl, že listopad je čas neveselý, přesto se Čapkovi jevil jakýmsi záhadným způsobem nadějný. My tu teď ale máme radostný červenec. Ten ovšem v Čapkově „zahradnickém“ podání s sebou nese věty plné smutku:

„Jaká škoda, má líbezná krásko (já mluvím o květinách), jaká škoda, že tak míjí čas; krása přechází a jen zahradník trvá. Zahradníkův podzim se začíná už v březnu – první odkvetlou sněženkou”.

A v tom je celá podivuhodnost našeho života. Střídá se v něm smutek ze ztrát a lítost z uplývání času s hlubokou nadějí v čas budoucí, v jakousi věčnou radost zahradníka, který trvá „z časů do časů“.

Autor: Eva Hájková Datum: 28. července 2023 Foto: Pixabay – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.