Bez rodičů jsem byl ve sboru poprvé jako student posledního ročníku střední školy. Toho zvláštního nedělního rána nebylo jednomu z rodičů dobře a druhý nebyl ve městě. Co by mi mělo bránit jít tam sám, říkal jsem si. Stal jsem se přece nedávno křesťanem, auto mám, řidičák taky…Mohu se tam vypravit sám.
A právě to se stalo. Při komunikaci se všemi těmi dospělými na vlastní pěst jsem se cítil divně. Pořád jsem si ale říkal: dělám to, protože chci.
Po tom touží každý rodič, který se snaží vést děti k víře. Bereme je do shromáždění, a potom na samostatné schůzky mládeže. Modlíme se před jídlem, míváme rodinnou pobožnost tak často, jak jen je to možné, a pečlivě sledujeme, co poslouchají a nač se dívají v médiích.
Dělá nám ale starosti, že se nám děti vymknou. Zjišťujeme, že dokážou obejít každou nastavenou hranici. Mohou nám nalhat, jak moc se modlí nebo čtou Bibli. Možná, že až půjdou na vysokou, zahodí všechno, čemu jsme je učili, a rozlétnou se za něčím jiným…
Písmo nás vyzývá, abychom své děti vychovávali v kázni a napomenutích našeho Pána (Ef 6,4). Jakým způsobem to dělat, aby si svou víru skutečně osvojily a přivlastnily?
Žádné zaručené recepty neexistují, apoštol Pavel však představil dobrý model, jak mohou rodiče sehrát svou roli: „Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst“ (1 K 3,6). Napomoci tomu, aby to fungovalo, můžeme čtyřmi způsoby.
Znejte svou roli
Můj syn hraje košíkovou, a na některých utkáních vídám, jak rodiče dětem veřejně nadávají, protože od nich očekávají víc, než jim umožňují získané dovednosti nebo přirozené schopnosti.
Právě tak nemůžeme děti nutit k růstu ve víře. Jako rodiče máme sázet a zalévat – nic víc. Z povrchního pohledu to může vypadat fatalisticky, ale je to pravda, která osvobozuje.
SOUVISEJÍCÍ – Čtyři zdroje trpělivosti v utrpení
Pochopíme-li svou úlohu, osvobodí nás to od frustrace v situacích, kdy naše úsilí dostat děti pod kontrolu – řev, tresty, odměny, donucování, omezování ani kritika – nenese ovoce, nebo – což je ještě horší – vede k vzpurnosti, Neříkám, že nemáte své náctileté potomky káznit nebo jim nastavovat hranice. Nikoli, měli byste to dělat. Přitom ale nezapomínejte, že změnu srdce neukováte na kovadlině.
Vaše úloha je jiná: ukazovat dětem na Krista, vyučovat je o jeho milosti a milosrdenství – a s důvěrou nechat na Duchu, aby konal svou práci. Reakce na milosrdenství a milost našeho Pána bude pro naše děti vždy silnějším podnětem než jakékoli opatření z naší strany.
Naše vlastní víra
V době své služby mládeži jsem vyslechl stížnost jedné matky na dceru, že u ní nikdy nepozoruje nějaké nadšení pro víru ani pro sbor. Nikdy prý neprojevila zájem o naši biblickou skupinku pro studenty středních škol.
Na dotaz, zda sama navštěvuje některou ze skupinek pro dospělé, odpověděla matka záporně – a zdůvodnila to podle očekávání: přeplněným pracovním rozvrhem, zápasem s odpovědnostmi, obtížemi udělat si čas… Zeptal jsem se jí co nejjemněji: „Už vidíte, proč nemá vaše dcera zájem?“ Odpověď byla nasnadě – a myslím, že jsme to věděli oba.
SOUVISEJÍCÍ – Bolesť a utrpenie
Jak můžete čekat, že vaše děti najdou svou vlastní víru, pokud ji nenacházíte vy? Obrovská část výchovy ze strany rodičů nespočívá v umění děti přemluvit, aby dělaly, co od nich chceme, nýbrž v umění žít sami tak, aby se naším jednáním mohly řídit.
Jaký rozruch vyvolává například, když děti neustále telefonují! Bereme si z toho ale ponaučení my rodiče, a odkládáme své telefony? Chceme, aby si naše ratolesti navykly číst denně Bibli – avšak děláme to my? Chceme, aby se podřizovaly svým učitelům i nám jako autoritám – ale chováme se tak vůči našim šéfům a církevním vedoucím sami? Jak můžeme vést děti k tomu, aby dospěly k své vlastní víře, když ji nemáme my?
Učte je přemýšlet
Je snazší dětem říkat, co si mají myslet, než je naučit samostatnému uvažování. Razit si cestu pralesem různých a často bludných názorů na život je obtížné a zapeklité. Čistší a jednodušší způsob je utnout debatu s dítětem slovy: „Mysli si to, co si myslím já!“
A obzvláště to platí v oblastech víry. Děcka potřebují prostor, v němž se mohou poprat s různými názory, zejména pokud jde o odlišnost pohledů různých skupin křesťanů na jeden a týž předmět.
Když mi děti kladou otázky, jejichž důležitost patří v oblasti víry až na třetí místo, odpovídám jim často následovně: „Někteří křesťané na to mají tento názor, a jiní zas takový. A podívejme se, jak k těm svým různým názorům dospěli.“ A pak je nechám, aby se s těmi odlišnými prvky názorů popraly na vlastní pěst. Zjišťuji, že si tím více ujasňují, jak na tu otázku hledí samy.
Někdy je odpověď evangelia na určitou otázku jasná a je třeba, abychom si byli jisti svou vlastní odpovědí. I v takovém případě však dětem pomáhejme porozumět protiargumentům a podstoupit ten nepříjemný postup přemýšlení, aby nabyly více sebedůvěry a upevnily si vlastní víru. Nemějme strach z názorů oponujících evangeliu – ty nám nemohou ublížit – nýbrž vizme v nich spíše příležitost naučit děti tomu, aby se s nimi utkaly v moudrosti Ducha.
Mějme v ten proces důvěru
Přáli bychom svým dětem cestu po přímé dálnici. Co když přijde náročné období pochyb a zkoušek? Zvládneme to? Pocity nejistoty, pokud jde o život našich dětí, v nás mohou vyvolávat úzkost a frustraci.
Ale jen to ne! Očekávejte, že ta období zkoušek přijdou, a postavte se jim čelem. Trpělivě kráčejte s dětmi, hezky bok po boku. Položí-li vám náctiletý těžkou otázku, nebojte se odpovědět „nevím“ – ale nedovolte, aby to tím pro vás skončilo. Věnujte čas tomu, že obtížná témata se synkem nebo dcerkou společně prozkoumáte. Nezavrhujte zápas – co když je to právě krok na cestě k tomu, aby dospěli k vlastní víře?
Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání znamenaly vítězství nejen nad důsledky hříchu, nýbrž i nad jeho mocí. A stejná moc – v tomto případě ta, která vychází z Ducha svatého – proměňuje lidská srdce a vede nás ze smrti do života.
Vzdát se nadvlády nad životem dětí a důvěřovat, že budou následovat Boha, který je stvořil? Jak znepokojivý úkol! Jenže sami to přese všechnu snahu nikdy zvládnout nemůžeme. Naší úlohou je důvěřovat, že je tu Boží moc – především pro náš vlastní život, a také pro pomoc, kterou potřebujeme, abychom k Bohu vedli naše děti. My sázíme a zaléváme – ale Bůh je ten, kdo víře našich dětí dává vzrůst.
Autor: Steve Eatmon (držitel titulu magistra teologie z Asburského teologického semináře) má za sebou více než desetileté zkušenosti z pastýřské služby. Je anglickým pastorem v marylandské Čínské biblické škole v oblasti města Washingtonu. S manželkou Heather mají syna Ryana a dceru Rachael.
Překlad: Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 24. května 2024 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
