Dobrovolníkem v izraelské armádě: Tři týdny v jiné realitě

Stojíme v pozoru po boku vojáků, vzhlížíme ke stoupající modrobílé vlajce a zpíváme Hatikvu. Někteří z dobrovolníků už slova izraelské hymny znají zpaměti, jiní i po týdnu stále potřebují tahák. Hudební doprovod se ale z reproduktorů line tak hlasitě, že v něm naštěstí případné zkomoleniny stejně zaniknou.

Po rozchodu společně míříme ke skladům, začíná nový pracovní den. I dnes nás čeká balení a počítání uniforem, rovnání boxů s čisticími prostředky, natírání nevzhledných kontejnerů… Už víme, jak co funguje, kde najít lepicí pásku nebo provázek, koho požádat o pomoc, když se objeví problém. Dokonce jsme se naučili rozlišovat izraelské značení velikostí uniforem a natrénovali si několik užitečných hebrejských frází. Třeba „není tu místo“ – věta, která se v logistice hodí velmi často.

Program s pětatřicetiletou tradicí

Jsme součástí programu Sar-El, který umožňuje zahraničním dobrovolníkům přijet do Izraele a strávit tři týdny manuální prací na vojenských základnách. Předpokládali jsme, že nás čekají tři týdny na odlehlém místě uprostřed pouště, ocitli jsme se ale na rozlehlé základně nedaleko Tel Avivu. Základna je tak obrovská, že se v ní člověk cítí jako v samostatném městečku. Nachází se v ní dokonce i banka, pizzerie nebo obchody se smíšeným zbožím (a výrazně příznivějšími cenami než ve zbytku Izraele). Areál se skládá z mnoha menších základen s různými specializacemi, ta naše se věnuje nácviku záchranných akcí. Vojáci se zde učí, jak zasahovat při katastrofách nejen v Izraeli, ale i v zahraničí. V minulosti pomáhali třeba v Nepálu, na Haiti nebo v Keni.

Náš tým tvoří dvacítka lidí z celého světa – Nový Zéland, Slovensko, Česká republika, Nizozemí… Věkové rozpětí dobrovolníků je velmi široké, od dvacetileté Němky po pětasedmdesátiletého Američana. Když přichází řeč na důvody, které účastníky do Sar-El programu přivedly, ukazuje se, že většina má k Izraeli velmi silný vztah, ačkoliv je k zemi nepoutají židovské kořeny. Často zmiňují, že primární motivací pro ně byla víra, zhruba polovina se hlásí ke křesťanství. Mnozí se v armádě ocitli poprvé, jsou mezi námi ale i lidé, kteří program opakují už poněkolikáté – například pro mladíka z Nizozemí je tento Sar-El už osmou dobrovolnickou zkušeností. „Chtěl bych si tu najít manželku a zůstat v Izraeli nastálo,“ vysvětluje, proč se do země stále vrací.

Izraelci nemohou pochopit, co vede cizince k dobrovolnické službě v armádě. Velmi se diví, když se dozvídají, že nemáme židovskou krev. „Proč jste tedy přišli? Proč chcete trávit svůj volný čas prací v našich skladech?“ ptají se. Žijí v domnění, že k nim celý svět chová nenávist, a připadá jim neuvěřitelné, že je někdo dobrovolně přichází podpořit. Za pomoc nám proto děkují nejen vojáci, ale i lidé, se kterými se náhodně seznámíme ve městě.

Sar-El program má dlouhou tradici, vznikl už na počátku osmdesátých let. V létě 1982 byli s ohledem na první libanonskou válku do armády povoláni všichni zdraví muži, a tak se neměl kdo postarat o právě dozrávající úrodu. Problém se rozhodl vyřešit Aharon Davidi, bývalý velitel výsadkářů a pěchoty, a díky jeho iniciativě přišlo do Izraele během několika málo týdnů více než 600 dobrovolníků ze Spojených států.

Z této jednorázové akce se postupně vyvinula dnešní podoba programu, který je nyní otevřen pro kohokoliv, kdo chce svou prací Izrael podpořit Podání přihlášky není komplikované – stačí se spojit s kontaktní osobou pro danou zemi, vyplnit několik podrobných formulářů, zaplatit drobný poplatek a odletět. Poslední dostupné statistiky uvádějí, že se programu jen za rok 2016 zúčastnilo 3 300 dobrovolníků. Nejvíce jich přišlo z Francie a Spojených Států, Sar-El je ale oblíbený i mezi Čechy, kterých předloni do Izraele odcestovalo celkem 36.

V pyžamu s M-16 na zádech

Po příjezdu každý vyfasuje vlastní uniformu a při slavnostním nástupu jsou mu předány i zářivě modré výložky na ramena. Seznamujeme se s našimi madrichami – dvěma vojačkami, které se o nás po dobu našeho pobytu budou starat. Dozvídáme se také, jaká pravidla je třeba na základnách dodržovat. „Žádné rozhovory o politice nebo náboženství, v armádě jsme všichni jedna velká rodina,“ upozorňuje nás madricha hned první večer.

Většinu dne trávíme ve skladech, stále máme co dělat. A pokud náhodou podlehneme pocitu, že už je všechno hotovo, nakonec se stejně vždy objeví voják, který spěšně vytáhne již uklizenou krabici, chvíli se v ní přehrabuje, a když konečně najde, co potřeboval, můžeme se znovu pustit do skládání.

Každý večer madricha pro dobrovolníky chystá jiný program. Jednou nám vypráví o izraelských vynálezech, jindy se učíme základy první pomoci nebo si povídáme o vojácích, které Židé oslavují jako hrdiny. Madricha se nám snaží vyjít ve všem vstříc, takže pro naši skupinu domluví i speciální lekci krav magy, a dokonce zařídí, abychom si mohli vyzkoušet dril, kterým procházejí vojáci v základním tréninku. Dostáváme tedy vesty, na hlavu těžké helmy a absolvujeme výcvik, při kterém velitelé hebrejsky křičí, vysvětlují základní povely a za každou sebemenší chybu nás nutí dělat kliky. Třináct minut tréninku, který pro většinu vojáků trvá několik měsíců, nám bohatě stačí.

Pomalu si zvykáme i na neustálou přítomnost zbraní. Čistíme si zuby spolu s dívkami v pyžamech s M-16 na rameni, potkáváme běžce, kteří si večer relaxačně dávají kolečko kolem základny – jak jinak než s útočnou puškou na zádech. Ti, kteří jsou v tvrdém základním tréninku, s sebou musí zbraň nosit za všech okolností, nesmí ji odložit ani při návštěvě toalety.

Vojáci, se kterými se potkáváme, jsou velmi vstřícní a otevření, zároveň ale stojí nohama pevně na zemi. Jsou mladí, plní života, rádi se baví, vyzařuje z nich ale zvláštní zodpovědnost. „V žádné jiné zemi nenajdete tolik mladých lidí, kterým během tak krátké doby zešedivěly vlasy,“ říká nám jeden z vojáků. „Zažíváme věci, kterých bychom v našem věku neměli být svědky,“ doplňuje jiný.

K vojenské službě všichni přistupují se samozřejmostí, armáda by se s trochou nadsázky dala přirovnat k povinným tanečním. Muži v ní stráví dva roky a osm měsíců, ženy o něco méně. Služba pro každého vypadá jinak: někteří tráví dny tvorbou powerpointových prezentací, jiní nám vypráví o akcích, při kterých jim šlo doslova o život. Téměř všichni ale mají jedno společné – nedočkavě odpočítávají dny, které jím zbývají do opětovného nabytí svobody. Obvykle se chystají po propuštění strávit několik měsíců cestováním a až pak začít řešit případné studium na vysoké škole.

Seznamujeme se ale i s mladým mužem, který si plánuje pobyt na základně dobrovolně prodloužit. Když se ptáme, jestli se mu v armádě tolik líbí, směje se a kroutí hlavou. „Nemám armádu rád, ale nabízí dobré peníze,“ vysvětluje. Finanční ohodnocení ale není jediným důvodem, proč někteří zůstávají déle. „V roce 2014 jsem ve válce ztratil kamaráda. Kvůli němu jsem se rozhodl zůstat o rok déle,“ svěřuje se jiný voják.

Na základně panuje velmi příjemná atmosféra – vojáci se k sobě chovají přátelsky, nedělají mezi sebou rozdíly, starají se o sebe navzájem. Sami si pochvalují, že v armádě člověk najde kamarády, na které se může spolehnout. Často tu vznikají i vztahy, které vydrží celý život. „Znám třeba pár, který se během střední školy rozešel, jenže pak se potkali v armádě a dali se znovu dohromady. Po propuštění se vzali, a teď už dokonce mají i děti,“ vypráví nám usměvavý Izraelec a dodává, že podobné případy nejsou výjimkou.

Do vězení snadno a rychle

Během práce se setkáváme také s vojáky, kteří místo uniforem nosí obyčejná trička a kalhoty s maskáčovým potiskem. „Ti jsou ve vojenském vězení,“ vysvětluje madricha. Základna, která sousedí s tou naší, je určená právě trestaným vojákům. Jsou mezi nimi například ti, kteří z armády utekli nebo do ní vůbec nenastoupili.

Jak snadné je dostat se do vězení si uvědomíme, když večer sedíme s několika vojáky v altánku před ubikacemi. Zábava je v plném proudu, kdosi hraje na kytaru, kolem stolu kolují pytlíky s tradičními izraelskými arašídovými křupkami, kterým se tu říká bamba. Najednou poblíž zastavuje auto a všichni ztichnou. Řidičem je velitel, který má na starosti disciplínu uvnitř základny. Volá si k okýnku jednoho z vojáků a velmi hlasitě na něj křičí. Zahlédl totiž, jak masíruje ramena jedné z přítomných vojaček. „Naštěstí nám tentokrát jen řekl, ať toho necháme,“ dozvídáme se od mladého muže, když auto odjede. Měl štěstí – i kvůli podobným incidentům se může člověk ocitnout ve vězení.

V armádě jsou nepřípustné například i rozpuštěné vlasy nebo neoholené vousy, ty si vojáci mohou nechat narůst pouze z náboženských nebo zdravotních důvodů, s potvrzením od lékaře či rabína. Vězení za neoholenou tvář sice nehrozí, zarostlí mladíci ale za trest zůstávají na základně i přes víkend, kdy se ostatní vrací ke svým rodinám.

Porušení pravidel s sebou sice vždy nese následky, nicméně stejně jako všude, i tady se najdou skulinky. Vojáci, kterým zbývá jen pár měsíců do propuštění a v armádním prostředí už umí chodit, moc dobře ví, jak do základny propašovat zakázaný alkohol, a ukazují nám i budovu, která sice přes den slouží k nácvikům záchranných akcí, v noci ale na její střechu chodí páry pozorovat hvězdy. A s trochou štěstí se i ty vousy dají zařídit.

Oslavy Purimu v obležení

Pracovní týden pro nás začíná v neděli a končí o čtvrtečním poledni. Víkendy někteří z naší skupiny využívají k cestování, jiní je tráví v telavivském hostelu, který dobrovolníkům nabízí bezplatné ubytování. Plány ale všem výrazně komplikuje šabat, během kterého není otevřena většina obchodů a nefunguje ani hromadná doprava. Je sice možné cestovat i během soboty, člověk ale musí být připraven sáhnout hlouběji do peněženky.

Tentokrát však zůstáváme v Tel Avivu dobrovolně, město žije bujarými oslavami právě probíhajícího Purimu. Svátek připomíná události zaznamenané v knize Ester – záchranu židovského národa před vyhlazením. Oslavy začínají ještě ve středu na základně, kde se po večeři celá kniha nahlas předčítá. Podle tradice musí posluchači začít dupat nebo bušit do stolu pokaždé, když zazní Hamanovo jméno. Předčítání velmi zaujalo naši dobrovolnickou skupinu, nicméně u vojáků mnoho pozornosti nevzbudilo, většina z nich se z jídelny postupně vytrácí. S nedočkavostí ale vyhlížejí oslavy, které se během víkendu konají ve městě.

Během Purimu se lidé převlékají do nejrůznějších masek, v Tel Avivu se to kostýmy jen hemží. Pomyslným vrcholem je pouliční party, které se letos účastní na 60 tisíc lidí. Oslavy už s biblickým příběhem nemají mnoho společného, jsou velmi hlučné a divoké, nešetří se ani alkoholem. Vše ale probíhá pod zvýšeným dohledem policistů a vojáků. Před vstupem na náměstí, které je centrem veškerých oslav, musí každý projít důkladnou prohlídkou, po celém prostranství stojí kromě hudebních pódií i vyvýšená místa pro vojáky, ze střech a balkonů okolních budov situaci jistí ostřelovači. Nic není ponecháno náhodě.

Na bezpečnostní opatření a osobní prohlídky jsou ale Izraelci zvyklí i za normálního provozu, běžně je podstupují prakticky při každé návštěvě obchodního centra či autobusového nádraží. Někdy stačí projít rámem, jindy ostraha osobně kontroluje každou kabelku nebo batoh. Nikdo se nad tím nepozastavuje, všichni trpělivě stojí ve frontě a čekají, až na ně přijde řada. Jsou to drobnosti, které nám připomínají, že ač to tak na první pohled nevypadá, izraelský svět se od toho našeho zásadně liší. I proto je ale dobrovolnická služba v armádě tak zajímavou zkušeností – dává příležitost poznat izraelskou realitu nejen z front tvořících se před obchodními domy, ale i zevnitř, z perspektivy, která běžným turistům zůstává skrytá.

Autor a foto : Kristýna Gillíková