Chceme politiku bez politiků. Nebo tak to alespoň vypadá, prohlédneme-li si aktuální složení poslanecké sněmovny či konečnou sestavu prezidentských kandidátů. Jak to? Odpověď můžeme hledat v nespokojenosti s porevolučním vývojem. Představovali jsme si, že 30 let demokracie naši zemi posune dál a domněle neutěšený stav země přirozeně dáváme za vinu právě těm, kteří během této doby stáli v jejím čele.
Tradiční politické strany v očích voličů selhaly, a tak je třeba najít nové řešení. Postupně se stírá pravolevé vnímání politického spektra, úspěch zaznamenávají strany, které si říkají nesystémové. Stále zřetelněji zaznívá volání po jakémsi „obrození“ politické scény, což se koneckonců projevilo i u podzimních voleb do poslanecké sněmovny. Političtí nováčci jako Ano, Piráti nebo SPD v nich společně nasbírali více než 50 % hlasů.
Tato nálada v posledních letech logicky nahrává novým kandidátům, lidem, kteří za sebou nemají politickou minulost. Ta bývá v očích voličů spíš přítěží než výhodou. Úspěch zaznamenávají ti, kteří si s sebou netáhnou břemeno v podobě korupčních či jiných afér a skandálů. Voliči v neokoukaných tvářích vidí vítané osvěžení a tolik potřebný nový vítr.
Ačkoliv je politika také svým způsobem řemeslem, ve kterém se člověk musí naučit chodit, není považována za rovnocenné povolání. Kandidáti, kteří mají za sebou zkušenosti a úspěchy z jiných oborů nejen že působí lidštěji, zároveň ale automaticky dokazují, že jsou pracovití a schopní. Pokud navíc nejsou úzce spjati s pravolevým vnímáním politiky, mohou si s obou stran vzít, co se jim hodí, a zasáhnout tak mnohem širší spektrum voličů.
Reklama
Výsledkem je, že politika už není tak snadno čitelná, hůře se v ní orientuje. Pryč jsou doby, kdy proti sobě stály dvě silné strany, levice proti pravici. Nové uspořádání má své výhody, zároveň ale s sebou nese i velká rizika. Hodit do urny lístek mladé strany je sázkou na divokou kartu. Svým jepičím životem ve vysoké politice to v minulosti potvrdily třeba i Věci veřejné. A nebezpečí spočívá také v tom, že nováčci dokáží snadněji krýt neplnění svých volebních slibů. Pokud pravicová strana navzdory svému programu drze podporuje levicové kroky, voliči si toho všimnou. U partají, které nejsou v tomto ohledu vymezeny, se něco takového kontroluje mnohem obtížněji.
Rozhodně zajímavé bude sledovat, jak se trend „depolitizace“ projeví při volbě nového prezidenta. I složení prezidentských kandidátů totiž prošlo velkou proměnou. Zatímco před pěti lety se na prokazatelné politické zkušenosti odvolávaly všechny potenciální hlavy státu kromě Vladimíra Franze, nyní je situace odlišná. Významné strany do boje své zástupce nevyslaly, a tak lze ze všech devíti kandidátů za politické nováčky považovat nadpoloviční většinu. Jiřího Drahoše, Michala Horáčka, Marka Hilšera, Vratislava Kulhánka i Jiřího Hynka.
A vzhledem k tomu, že se prezidentská volba z velké míry smrskla v hledání „Antizemana“, dá se předpokládat, že v druhém kole bude stát právě některý z těchto pěti. Protože kdo může být přesnějším ztělesněním Zemanova protikladu než kandidát s minimální politickou historií. A tak můžeme očekávat, že „nepolitik“ brzy možná přijde dokonce i na Hrad.
Autor: Kristýna Gillíková Foto: Karolína Sadílková, Pirátská strana
